Nejste přihlášen/a.
Ahoj, mám takový problém... Asi jsem se zamilovala do učitele, je mi 17 a chodím na střední do druháku. Toho učitele máme už od minulého roku, je mu cca 40 nebo tak nějak, ale je fakt super... Je s ním hrozná sranda a dá se s ním normálně bavit a tak. Někdy jsem s ním třeba sama zůstala po hodině a povídali jsme si spolu a bylo to super. Strašně ráda jsem s ním, Vždycky se těším na hodiny s ním a když nam to odpadne, tak je mi to úplně líto. Už mi párkrát říkal, že je se mnou sranda, i že se se mnou dobře povídá... Ale je pravda, že on je takový hodný ke všem, dost často se baví s různými lidmi, jako i se studenty a tak. No ale třeba před 2 měsíci jsme byli na takové školní akci a tam jsme se potkali a prostě jsme si spolu povídali asi 20 minut, o všem možném. A bylo to strašně super. Kdykoliv ho potkám ve škole tak mám radost, jen to že ho vidím mi zlepší den. Někdy mě i sám od sebe první pozdraví když mě vidí, nebo mě u toho i osloví, někdy se mnou i začne mluvit. Třeba jsem ho potkala tak říkám dobrý den... On taky pozdravil a říká dneska máme hodinu že? A já říkám jojo, už se těším. A on: já se taky těším, bude sranda. On je prostě strašně fajn a když si představím, že třeba za rok ho nebudeme mít, tak je mi to strašně líto. Příští rok ho snad mít budeme, ale ten poslední už ne, protože učí předmět, který ve ctvrtaku už nemáme... A nedokážu si představit, že už ho pak třeba nikdy v životě neuvidím... Mám ho fakt ráda, je to jeden z nejlepších lidí co znám, připadá mi, že si rozumíme a tak. Ale on je ženatý... A navíc vím že nějaký vztah by takhle neměl smysl, je o moc starší a navíc zadaný ale i kdyby ne, tak furt je to můj učitel. A vždycky bude aspoň bývalý učitel. Já nevím, jestli se mu taky líbím, chová se tak, jak jsem psala, ale možná si to jen namlouvam, on tím třeba nic nemysli a je takový i k dalším... I když nevím. No každopádně ho mám ráda. Ale říkat mu to nebudu, to by nevedlo k ničemu dobrému. Ale chci se jen zeptat, co myslíte má mě rád? A je možné, až nás už nebude učit, abychom aspoň byli v kontaktu? I třeba až odejdu ze školy, chtěla bych a ním zůstat aspoň kamarádka, mám ho fakt ráda...
Pokud je to normální chlap a ty pohledná slečna, tak se mu samozřejmě líbíš. Jenomže pokud je normální i v hlavě, tak mu profesní, osobní a etické důvody nedovolí si "něco začít".
Zejména v dnešní době, kdy pomalu rozhovor s cizí ženou je permanentka k soudu za sexuální harašení, a letmý dotek za znásilnění.
Pan učitel je zhruba o 23 let starší, než Ty. Je to hodně velký věkový rozdíl. Uvažuj: kdyby sis podobného muže vzala, Tobě by bylo časem 40 let a měla doma 63 letého dědečka.
Druhá věc: pan učitel má jistě rodinu, manželku, děti. Jak by se Ti líbilo být manželkou tohoto pána a nějaká mladá chtivá kočička by se kolem něj točila? To bys asi nechtěla. Musíš vždycky uvažovat o všech možnostech, které by mohly nastat. K Tobě se bude hodit tak 20 letý chlapec, společné kino, procházky, diskotéky. A ne starší muž od rodiny.
A Tvůj dotaz "Asi miluju učitele", mi připomíná jednu Troškovu komedii: Blaženko, já vás ASI miluju. Já si vás ASI vemu! Jaga.
A z toho je pak to asimilování. Nezavdávej panu učiteli žádnou příčinu, nebav se s ním o samotě, protože chlap může mladé dívčině lehko podlehnout a následky pak bývají nepříjemné.
To je normální, takové věci se prostě někdy stávají. Je fajn, když je učitel sympatický člověk, se kterým si můžeš normálně popovídat, ale neměla bys zapomínat, že pořád je to učitel. Je skvělé, že si spolu rozumíte, ale nesmí to překročit určité hranice. Jak vidím, sama si uvědomuješ, že by nebyl dobrý nápad mu to říkat - opravdu by to způsobilo problémy jak tobě, tak jemu. Jsi rozumná holka. Když váš vztah zůstane tak, jak je teď, bude to nejlepší pro oba. Můžeš se těšit na hodiny s ním, on s tebou nejspíš taky rád tráví čas, soudě podle toho, co píšeš. Užívej si společné hodiny a nezabývej se tím, co bude za rok nebo dva, až vás nebude učit. No a až k tomu dojde... tak se s tím budeš muset smířit. Tak to v životě chodí, lidé přicházejí a odcházejí, a pro učitele zkrátka jsi jedna z mnoha studentek, které za ty roky učil a ještě učit bude. Jestli spolu zůstanete v kontaktu, to těžko říct. Vyloučené to není, vím o učitelích, kteří mají své bývalé studenty třeba v přátelích na sociálních sítích, a občas si napíší, co je nového. Jestli z vás budou kamarádi, to nevím, přece jenom se to zdá jako spíše nepravděpodobné - ačkoliv tě učitel má rád, vždycky pro něj budeš (bývalá) studentka. Je to jiný druh vztahu, než kdybyste se poznali v dospělosti třeba v práci nebo při nějaké zájmové činnosti. Avšak vyloučené to není, takže uvidíš, jak se věci vyvinou. A taky ještě máš před sebou celý život, uvidíš, kam tě zavane - třeba se ještě někdy někde náhodou setkáte. Zatím si pana učitele užívej, dokud tě učí, zřejmě je to fajn člověk a jsi mu taky sympatická. A věřím, že jednou v životě najdeš někoho, s kým si budeš rozumět stejně, nebo dokonce i více, a bude ti věkově blíže a celkově budou okolnosti příznivější. Na pana učitele jednou budeš s úsměvěm vzpomínat. Hodně štěstí!
Ano, až se budete loučit, tak mu to určitě řekněte. Já jsem se se svým učitelem sešla zhruba po 10. letech náhodně na plese, byl tam s manželkou a přáteli. Vyzval mě k tanci, potom na skleničku, dodala jsem si odvahy a vše o mém obdivu a lásce k němu jsem mu řekla. Nebyl vůbec překvapen, on to celou dobu věděl ...
Jo, přesně. Sice ho miluju ale furt mám rozum a tak nějak přemýšlím nad tím, co dělám, než to udělám. Proto jsem mu nic neřekla protože by hrozilo přesně to, že on mě nemiluje a pak to bude trapné a ještě navíc by z toho mohly být problémy
Jestli chci být učitelka zatím nevím, ale dost lidí říká, že by mi to šlo, protože jsem chytrá a dost taky pomáhám spolužákům a tak. Navíc jsme chtěla být učitelka už kdysi, když jsem byla menší
Ale ještě nevím. Ještě mám čas, teď jsem ve třetáku tak uvidíme, jak se rozhodnu co dál
V tomto případě = Člověk nemůže mít všechno!
-----------------------------------------------------
V každém ročníku se najde jedna osůbka, která se do učitele zamiluje. To by měl každý rok novou přítelkyni? Proč by si komplikoval život, on ví, že jste slečny nehotové a tohle poblouznění patří k věku. Jestli má děti, tak milá žačko budete trpět, ale není to člověk pro Vás. Ale jednou i tyto city skončí.
Za mě neříkat, neztrapňovat se a nepřivádět ani toho druhého do trapných situací.. Co by asi na to vyznání lásky mohl odpovědět? Navíc, pokud by se něco provalilo, a drby (i vymyšlené) od závistivých spolužaček jsou možné, by mu mohly ublížit. Přeložení na jiné místo působnosti, případně ztráta zaměstnání.
Možná to je nejsilnější zážitek, který jste v sobě objevila. Až přijde za několik let ten pravý, volný, od kterého budete mít jasnou indicii, že chce vztah, budete vědět, že co cítíte je v pořádku.
Jo, dokážu si to představit že by to bylo dost trapné, pokud to necítí stejně jako já. Taky bych moc nevěděla co říct/dělat, když by mi někdo řekl, že mě miluje, ale já bych jeho nemilovala
Navíc by to pak bylo trapné pokaždé když bychom se potkali, pokaždé by to věděl a kdo ví, kolik lidí by se to pak dozvědělo
A samozřejmě mu nechci uškodit, aby kvůli mně přišel o práci, chci pro něho to nejlepší. Což asi bude muset znamenat nechat ho tak.. Bohužel...
Musím konstatovat, že na 17 let k tomuto citlivému tématu přistupujete velice rozumně.
Nenaplněná/neopětovaná velká láska se nazývá limerence.
Počtěte si něco o ní.
Vychutnávejte si blízkost své lásky s vědomím, že je zadaný.
Osobně Vás chápu, velká láska, krásný cit v srdci, se vyvažuje stejně velkou bolestí.
Děkuju moc všem za odpovědi... Pomohli jste mi. Nebo spíš jste mi potvrdili, co jsem si ja myslela. Jak jsem psala sama vím, že by takovýhle vztah stejně nebyl možný... Ale prostě mám pana učitele ráda no. Ale děkuji za vaše odpovědi, máte pravdu všichni jo a ještě jedna otázka.myslite, že až bude naše poslední hodina s ním (to bude snad až za rok) tak že mu můžu třeba říct, že je dobrý učitel a že ty hodiny s ním mě bavily? Nebudu mmu říkat, že ho mám ráda, jenom třeba že je fajn učitel a tak, prostě mu poděkovat... Co myslíte, bylo by to možné?Jinak díky moc vám všem
Řekla jsem mu to tak, jak jsem to po celá léta cítila, že pro mě byl víc než jen učitel a že díky němu jsem se chtěla též stát učitelkou. Že též vím, že nade mnou vždy držel ochrannou ruku atd., mluvila jsem upřímně a on se na mě krásně usmíval a řekl, že to dávno věděl, ale oba dva jsme věděli, že to v žádném případě nesmí přerůst do něčeho intimnějšího. Bylo to už před mnoha lety, tenkrát byla úplně jiná morálka než nyní, navíc se to událo na malém městě, kde se všichni znali a nic se neutajilo. Byla jsem ráda, že jsem mu to vše řekla, dnes bych litovala toho, že jsem to neudělala. V současné době mohu pouze položit kytičku a zapálit svíčku na hrobě. Nikdy na něho nezapomenu a vzpomínám pouze s úctou a láskou.
Jo, tak já mu něco takového řeknu... ale nevím, kdy přesně... příští rok ho snad ještě mít budeme, ale ten další už určitě ne, protože učí předmět, který pak už nebudeme mít. Tak jestli ten příští školní rok v poslední hodině, nebo si mám počkat až úplně ukončím školu? To už ho ve čtvrtáku sice nebudeme mít, ale určitě se budeme aspoň potkávat na chodbách a tak. Tak jestli to říct tu poslední hodinu, kdy nás bude učit, nebo čekat až na to, až budu odcházet ze školy?
A je možné, až nás už nebude učit, abychom aspoň byli v kontaktu? I třeba až odejdu ze školy, chtěla bych a ním zůstat aspoň kamarádka,
Až dodelas školu, Tak si to na něj klidně zkus ten svůj flirt, a uvidíš. Ale než odejdeš ze školy tak na mě nic nezkoušej ani mu nic neříkej!
Jenže ty asi ani nevíš, kde bys to na něj poté, až odejdeš ze školy, mohla zkusit, protože se k němu už to vůbec nedostaneš, jsi zkrátka mladé tele.
Tak jsem tady po pár měsících zase... Moje situace stále trvá, pana učitele pořád miluju už více než půl roku, a spíš než by to přestávalo, je to ještě víc a víc. Dokážu si představit strávit s ním celý život, mám prostě pocit, že on je ten pravý... Naštěstí ho tento rok zase máme, nedávno jsme si zase povídali po hodině a bylo to moc fajn. Je to prostě super člověk. Mám pocit, že mě má taky rád, ale jak jsem říkala, on je hodný na všechny, takže to třeba nemusí být nic speciálně zaměřeného na mě, jen je prostě takový. Ale prostě to, jak je hodný a milý, jak je s ním sranda, jak se s ním dá normálně bavit, jak se na mě dívá, jak mě chválí za dobré známky a tak, jak se o mě zajímá, jak se chová... On je prostě super. Ach jo, tohle je fakt složitá situace. Někdy už si říkám, že snad cítí to, co já, protože to jeho chování tomu nasvědčuje. Ale pak vidím, jak se chová takhle i k dalším lidem, a říkám si, že jsem asi blázen, že vůbec přemýšlím o tom, že by mezi námi něco bylo, že si jen něco nalhávám a že by asi byl hodně v šoku, kdyby zjistil, jak to vnímám já. Ale já si nedokážu představit být s někým jiným než s ním. A děsí mě představa, že za ne tak dlouhou dobu už ho nebudu vídat, mluvit s ním, potkávat ho... A že na mě zapomene, protože pro něho jsem jen jedna z mnoha a vůbec mu o mě nejde tak, jako mně o něho... Já na něho myslím každý den, někdy se mi o něm i zdá, každá chvíle, kdy s ním mluvím nebo ho třeba jen potkám, mi udělá radost. Nějak nevím, co mám dělat...
Vydržet až skončíš školu. Patnácti Ti už sice bylo, ale i tak by z případného vztahu mohl mít pan učitel problémy.
Když jsem chodil na střední, tak vedlejší třídu měl jako třídní učitel, do kterého se také zamilovala jeho studentka. Ona mu také nebyla lhostejná. Dokázali to ustát a počkat na sebe a po její maturitě se vzali.
A až skončím školu, tak co? Mám mu říct, co k němu cítím? Kdy a jak?
A taky není jisté, že to má stejně, tím si právě nejsem jistá. Takže abych to tím ještě více nepokazila.
A taky je ženatý, takže to je taky problém no
No jo... Však já nechci být nějaká rozvracečka manželství... Stejně pokud nechce, tak si se mnou nic nezačne. A pokud by mě měl taky rád, tak bych předpokládala, že se rozvede. Ne kvůli mně, ale nevím, třeba mají v manželství nějaké problémy, co já vím. Nechci být nějaká jeho milenka nebo tak něco. Chci normální vztah. A to s ženatým mužem nepůjde, to vím. Ale uvidíme, jak se to vyvine. Samozřejmě mu přeju, at je štastný, i když třeba ne se mnou. Nechci mu zničit manželství, pokud jsou spolu štastní. Ale je pravda, že kdyby se mnou něco měl i přesto, že je ženatý, tak by to nebyla jen moje chyba. Nikdo by ho do toho nenutil, takže vina by byla i na jeho straně, když by něco takového dělal dobrovolně. Ale jak jsem řekla, tohle já nechci. Takže stejně asi nic nebude. Jedině, že by se rozvedli. Ale to se asi nestane. A vlastně mu to ani nepřeju. Já prostě vím, že žádný vztah mezi námi nejspíš nebude, ale je to prostě složité, nedokážu na něho přestat myslet, je tak super...
Jo, já vím... Ale já ho prostě miluju už dlouho a nedokazu si představit být s nikým jiným... Já jinak nikoho nechci, ale on. On je prostě super. Jo, sice mě v nějakých malých věcech štve, ale jinak je prostě dokonaly. Já vím, že to je blbost a jak už jsem tu napsala, nechci rozbijet rodinu. Jen ho prostě mám fakt ráda a... Jestli on mě taky, to nevím no. Ale možná snad jo, ale stejně to asi nepůjde a nic z toho nebude, já to sama vím. Ale jsem z toho smutná, nedokážu si představit, že už ho pak třeba nikdy neuvidím. Kdyby to aspoň mohlo zůstat tak jak teď, že bych věděla, že se s ním budu celý život takhle denně potkávat a někdy si povídat, tak aspoň tak bych byla štastná. Mě napadlo, že bych se stala učitelkou a šla pak učit na naši školu, abych mohla být s ním. Ale to je fakt blbost, já vím. Ale to by nebylo jen kvůli němu, já jsem už dřív chtěla být učitelka, teď si sice nejsem jistá, ale možná jo, dost lidí mi říká, že by mi to šlo a byla bych na to dobrá. No prostě chci aspoň nějak být v kontaktu s nim, i kdyby mezi námi žádný vztah nebyl. Ale nevím, jak to udělat... Hrozně by mi chyběl, kdybych ho už neviděla
Jako jo, máš pravdu. Ale prostě mi to připadá takové nemorální, začít si něco s mužem, který má rodinu. Společnost bohužel většinou považuje takovou holku/ženu za hnusnou rozvracečku rodiny, ale skoro nikdo neřeší, že takový chlap je hajzl, když má manželku a stejně má vztah s jinou. Takže prostě když je ženatý, tak je to problém a celkem mi to brání se vůbec o něco pokoušet, už proto, že bych se cítila hrozně, že dělám něco takového, když se to nemá.
Ale dobře, i kdybych teda neřešila, že je ženatý, tak pořád nevím, jetsli ke mně cítí to, co já k němu. Sice se ke mně někdy chová fakt hezky, ale jak říkám, on takový prostě je i k dalším lidem, takže to nemusí nic znamenat. Navíc by to bylo dost trapné, kdybych mu o tom proste řekla a on by mě odmítl, pak bych se pokaždé před ním musela stydět a bylo by to trapné. A už by tonikdy nebylo jako predtim
Jeste by to navíc mohl říct dalším učitelům a pak by to všichni věděli, a navíc by mohli ještě informovat rodiče a mohla bych mít průšvih
Je to prostě složitá situace
Sice ho miluju ale pořád mám rozum a uvědomuju si vsechny ty důsledky co by to mohlo mit. Hlavně když nevím jestli to má stejně. Kdybych měla 100% jistotu že jo tak by to bylo jednodušší. Sice by takový vztah taky nebyl asi jednoduchý, ale aspoň by nehrozil takový trapas jako že mu řeknu že ho miluju a on mě odmítne a bude to pak trapné
Jak říkám, je to složité no
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.