Srdce nebo rozum?

Srdce nebo rozum? Čím je lepší se podle vás řídit?

Nastíním vám trochu svoji situaci. Jsem holka, 22.

V 19 jsem se poprvé zamilovala, toho člověka miluju do teď. Vztah s tímto člověkem byl na jednu stranu krásný - bylo mezi námi tolik pěknýho - láska, přátelství, vášeň, porozumnění, opora, bohužel tu byla ale i druhá stránka a to že ten člověk nebyl úplně připravenej na vážnej vztah, takže jsme zatím vůbec neřešili věci jako společné bydlední a podobně, spíše jsme žili okamžikem, užívali si společný čas a mělo to hodně takový volný průběh. Ten vztah byl takový spíš nezávazný, měl hodně volnosti, neměl jiné holky po dobu co byl se mnou ale vím, že když jsme nebyli spolu tak si žil takový svůj druhý život - ne ve smyslu toho že by měl někoho jiného ale prostě trávil hodně času třeba na hodech s kamarádama a taky kamarádkama, a do téhle části jeho života už mě úplně nepouštěl. Asi měl strach ze závazku, vím že mě měl hodně rád to jsem cítila, ale taky na to šel velmi pomalu. Za dobu co jsme spolu byli se ten vztah hodně posunul (2,5 roku) ale stejně jsem cítila, že to stále není úplně tam kde bych chtěla. Možná by to přišlo časem? No každopádně pak přišel takový zlomový bod kdy jsem neustále viděla na ig jeho fotky z hodů s kamarádkama, zatímco mě sebou nikdy nevzal - odůvodňoval to tím že netančím a nemám snahu se to naučit (což je bohužel tak trochu pravda) a kdyby mě vzal sebou tak by se musel celou dobu věnovat mě prože bych tam jen seděla, nikoho neznala atd.. a nemohl by se tak věnovat ostatním lidem, kvůli kterým tam vlastně jezdí. (on je hodně společenský a špatně zvládá samotu, potřebuje být mezi lidma, například jak byla corona a nikam se nemohlo a nebyly žádný akce tak na tom byl psychicky docela blbě, naopak já introvert společnost tolik nevyhledávám ale občas taky ráda někam zajdu) No každopádně to tak nějak vygradovalo a já od něj odešla, s tím že se mě velmi dlouho snažil dostat zpátky asi mu to bylo fakt líto ale já jsem se prostě sekla a úplně ho ze svýho života odřízla přesto že to neskutečně bolelo.

Po nějaké době jsem si našla fajn kluka se kterým mi bylo dobře, měla jsem ho ráda ale láska z mé strany tohle nebyla. Tenhle kluk chtěl naopak vážný vztah, plánoval se mnou budoucnost, bydlení, byl na mě hodnej a furt mi říkal at ho nikdy neopustím a říkal mi jak mě miluje a že jsem ta holka se kterou chce zůstat a podobně.. Jenže i přesto se se mnou rozešel (po pěti měsících vztahu) prý kvůli tomu, že se teď moc nevídáme a že ho to ničí (jenomže my jsme se vídali úplně normálně, až těď poslední dva týdny co mi začalo zkouškové, studuji dva obory, jsme se viděli třeba jednou za týden) takže se se mnou rozešel, ale za týden si to rozmyslel a napsal mi že je vůl, lituje toho, že udělal hroznou chybu, že mu chybím atd. Já na něj jsem ale hrozně naštvaná. On mi teď poslal domů kytku a společné fotky a asi se chce vrátit. Jenže já nevím co mám dělat, když se se mnou rozešel tak jsem chvíli byla v šoku, že to přišlo tak z ničeho nic ale vůbec jsem nebrečela, prostě jsem to tak nějak přijala, měla čas na školu. Přikládám to tomu, že k němu nemám až takové city. No a zkrátka nevím co teď dělat protože bylo mi s ním fajn, udělal fakt hloupej krok ale zase se ho snaží napravit a pak je tu to že je mi vlastně dobře i bez něj - samotné. Ale třeba už v budoucnu dobrýho chlapa nepotkám.. (ale zase je to dobrej chlap za jakýho ho pokládám, když se se mnou tak snadno rozešel?)

Zkrátka nevím teď vůbec co dělat. A jak jsem sama tak si vlastně uvědomuji že po něm nijak nesmutním, naopak mi bohužel stále chybí můj první kluk, a stále k němu něco cítím - hodně k němu cítím i přesto že už je to přes půl roku pryč. Vzhledem k tomu jaké dva vztahy jsem zažila tak mě napadla tahle myšlenka - ten druhý mi furt tvrdil jak mě miluje a myslí to se mnou vážně a chce se mnou prožít celý život ale hrozně lehce mě opustil. Ten první ač mi řekl hned na začátku že se na vážný vztah teď necítí (po 2,5 letech tam samozřejmě byl nějaký posun k vážnějšímu vztahu, přesto že to tak nikdy nenazval), nemluvil se mnou tolik o společné budoucnosti, neříkal mi tak často že mě miluje (řekl mi to jen párkrát když byla vhodná chvíle ale to mi nijak nevadí protože jsem cítila že mě má rád), tak furt mi ten vztah přišel takový nějaký upřímnější, víc mi ten člověk seděl (po všech stránkách), je takový inteligentnější, lépe se vyjadřuje, bylo mi s ním prostě o něco líp přesto že mi něvěnoval tolik času jako ten druhý, který se snažil až na to jak se se mnou pak rozešel teda.

Přemýšlela jsem i jestli se nemám ozvat tomu prvnímu klukovi protože mi fakt hodně chybí. Ale ne že bych se k němu hned vracela, ani nevím jestli on by ještě vůbec chtěl, spíš bych ho opravdu moc ráda viděla po dlouhé době ale mám strach že kdybych ho viděla, tak bych tu situaci emočně nezvládla a rozbrečela se tam. A taky nevím jestli to nebude divný se takhle ozvat po půl roce z ničeho nic.

Takže srdce nebo rozum? Chtěla bych slyšet jestli jste někdo zažil podobnou situaci, jak jste ji řešili případně jestli to zpětně bylo správné rozhodnutí?