Nejste přihlášen/a.
Přijde mi, že se mnou něco není v pořádku. Ale ne jen krátkodobě. Celej život. Přijde mi, že jsem jiná, prožívám jinak, chovám se jinak. Něco jsem dokázala maskovat – někdo si ani moc ničeho nevšimne třeba a řekni mi, že jsem super, hodná – ale pár lidí mi už řeklo něco ve smyslu, že jsem tajemná. Já to chápala tak, že to myslí tak, že jsem nečitelná. To je taky takový divný.
Interakce s lidmi mi není přirozená. Vyčerpává mě to. Nemám ráda seznamování. Ani mě nejde potom nějaký vztahy udržovat. Myslím, že já ostatním lidem rozumím a jsem empatická – ale chcu bejt takovej pozorovatel – bez té samotné interakce.
Často jsem neštastná a zoufalá. Někdy, když je to horší, to cítím i fyzicky. Mám divně slabý ruce, nohy a takový napěti po těle.
Ztratila jsem úplnou motivaci cokoliv dělat. Zároveň jsem ale nakonec docela všechno zvládla – hlavně ve škole. Ale stálo mě to hodně – úsilí, energie. A mám strach, že selžu. Nemůžu se soustředit. Děsí mě když jsem na začátku nějakýho úkolu. Přestala jsem se učit. Jsem paralyzovaná.
Partnerskej vztah jde ke dnu. K přítelovi se snažím být milá, naslouchat, zajímám se o něj. S ním vždycky taková depresivní nejsem. On ty moje stavy ale nechápe. Nikdy neřekne něco jakože mi rozumí. Naopak to je nepochopení, a pak hádka. To je mi hodně líto a prostě vidím, že na to jsem sama. Jsem na něj ale navázaná a vím, že kdybysme se rozešli, tak to pro mě bude těžký... a prostě v takovým stavu, jakým jsem, to ani nezvládnu.
Jako je to tak – jsem nefunkční člověk a různý stresový události, kterejma jsem si v životě prošla (neříkám, že byly objektivně nějaký nejhorší na světě – objektivně se mi asi nic mimořádnýho ani nestalo), mě vysály tak, že už nemám sílu nic řešit. Nemám žádnou odolnost. Přijde mi, že je to mimo mou kontrolu. Někdy se cítím líp, a pak mi přijde, že úplně zapomenu, jak jsem se cítila blbě. Pak si říkám, že to asi není tak hrozný. Ale asi je to hrozný – když ty světlý chvíle jsou minimální.
Vím. Měla bych se někam objednat. Ale nevím, co mi řeknou. Přijde mi, že ty moje příznaky sedí na milion poruch a nemocí. A stejně ta změna musí nastat ve mně. Takže nevím, jak by ta pomoc pro mě byla efektivní. Co si o tom myslíte? Zažíváte někdo něco podobnýho? Mně někdy přijde, že všichni jsou ok. Že jako žijou – tak nějak prakticky. Já pořád přemýšlím a přemítám, analyzuju. Proč jsem taková.
Deprese by to podle mě být mohla. Nebo třeba úzkostná povaha/porucha. Jestli zažívám něco podobnýho - ano.
Konkrétně interakce s lidmi, tam je (u mě) největší průser. Ale omlouvám to tím, že si nesednu s každým. Jsou lidé, jejichž přítomnost mě vyloženě "nabíjí", až si pak ve svých klidných pauzách na přemýšlení pokládám otázku, jestli je pak třeba nevysávám z energie já, když u většiny ostatních to je přesně naopak. Také pořád přemýšlím a analyzuji.
Také mi přijde většina lidí štastných, naplněných a "žijících", když se pak s nimi srovnávám (spíše si je idealizuji a pak se srovnávám s tou idealizací), připadám si jako nic. Ale to opět omlouvám tím, že je rozdíl mezi tím co vidíme a tím, jak to ve skutečnosti je. Nikdo není dokonalý, každý má své problémy.
Návštěvu odborníka jsem zatím také nepodstoupil. Jednak mám mnoho načteno a tedy vím, že přestože jsou (měli by) tito lidé vzdělaní, i oni mohou dělat chyby. Nejde jen o špatnou diagnostiku, či předepsání nesprávného léku, jde i o ten lidský faktor, jak si mezi sebou jako lidé "sednete". I když by měli být naprosto nestranní, nevěřím (po přečtení milionu různých příspěvků a názorů), že tomu tak ve 100% případech je. A pak je tu další problém a tím jsou samotná "léčiva", která (podle mě) mohou (tuším že dr. Sam Vaknin o tom mluvil, ale možná to byla psycholožka a jméno si teď nevybavím) dlouhodoběji ublížit víc, než se zkrátka smířit s tím, kdo jsem/jste.
Mám za sebou i 3 týdny proležené v posteli bez jakékoli síly vstát a žít. Tohle už bych třeba nazval těžší depresí a vidět v takovém stavu kohokoliv, asi mu zavolám sanitku (> psycholog > psychiatr > léky/léčebna). Je to tedy na vás. S psychology se dá i dost dobře pokecat (opět vyčteno z mnoha názorů) a celkově jsou tu od toho nám především pomoct, už jen ten pokec může udělat mnoho. Zvažte svůj stav a podle toho konejte. Ale mějte se ráda jaká jste. A nezapomeňte, že lidé, kteří moc nepřemýšlí mají život mnohdy jednodušší. To neznamená nenávidět se za to, že vy ten dar máte, právě naopak, jen je třeba si uvědomit, že občas může být dar/6.smysl spíše prokletím a je třeba se mu přizpůsobit. Na otázku jestli to jde bez léků - doufám, že to celý život bez léků půjde (u mě). První problémy/podezření u mě začaly před 12 lety. Dodnes je to jako na houpačce, to vám potvrdí každý, kdo si tímhle prošel či prochází.
Pomáhá sport, strava a snaha pochopit sebe sama. Nejste v tom sama!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.