Mám maniodepresivu?

Ahoj, mám otázku, která se týká toho, že nevím, co se se mnou děje. Už to trvá delší dobu, dá se říci, že od dětství. Spolíhám na to, že s věkem to vyprchá, ale ted je mi už 2 měsíce 20 a spíš se to zhoršuje. Je to o tom, že neumím být štastná. Pořád mě něco skličuje. Jeden den je vše v poho, říkám si, vždyt je to fajn, jsem na VŠ (jsou lidé, kteří tam ani nejsou), mám ráda hudbu, hraji na piáno a saxofon, učím se čínsky... Jakože mám útěchu, že si můžu říct, že mě trochu něco táhne. Ale pořád to není takový cíl, abych se na něj upnula a šla za ním a neřešila lidi a věci okolo. Občas mě až potěší, že se někomu něco nepovede. To je hnusný, co? Neustále myslím na to, že dělám něco špatně. Že se někomu nebude líbit to, co dělám. Myslím na minulost (jak se mi na ZŠ spíš jenom smáli a měli za šprta - máminá výchova stylu - lidi jsou špatný, s tou se nebav, nos jenom samé jedničky... , na SŠ, kde jsem se sice dost změnila, našla přátele, ale zase pár učitelů mě odsuzovalo a zrovna jeden, který mi byl názorově velmi blízko, byl to moudrý filosoficky zaměřený člověk, mě měl za "hloupou ženskou" - ostatně jako všechny holky tam - až na vyjímky a jednu z těchto vyjímek mám neustále před očima, protože si říkám, proč zrovna ona může mít velký prsa, a bla bla bla - čistá závist s dalšími hnusnými pocity, který mám, ale nechci je mít! Myslím na to, jak tatka mlátil mamču a jak se mi nechtělo nikdy domu, že dětství stálo za prd, pak na to, že nic nedokážu - a při týhle větě se mi ježí vlasy, co to jako zn. něco dokázat? Takový ty kecy mladých: velmi mě baví se seberealizovat... mě to připadá tak trapný! Vždyt spoustu lidí něco dokazuje a nikdo to neřeší, proč tedka jsou strašně uznáváný nějaký blbý celebrity a tak? Nic nechápu, vše mi připadá zbytečné. Ano, když jsem byla zamilovaná, tak bylo vše jiné, hezčí... tedka jsem zamilovaná chvilku a chvilku ne, chodím s holkou, už to bude dva roky a zdá se mi, že se spíš zahrabáváme, skoro nikam nechodíme, nebo spíš, žiju dva životy, nebo možná ještě více. Ale nechtěla bych se s ní rozejít, spíš bych chtěla si upravit hlavu a začít s ní být normálně štastná, alespon na čas. Tatka je alkoholik, mamča je maniodepresivní. Mám je oba ráda a snažím se jim nic nevyčítat, ale tatka má tendence na mě jednou za týden dobře řvát, mamča zase má výjevy i s práškama... prostě když mám stav, tak se najde spoustu věcí, kde se můžu litovat a tak. S mamčou máme teda jeden rozdíl - já to nikomu neříkám. Tvářím se, že jsem happy a že mě všechno baví. Jindy mám zase spoustu plánů a všeho možného... je to jak na houpačce, ale ty stavy nikomu nepřeju...

proto se ptám, je toto, co popisuju, ta závist (třeba ted mě jenom naštvaly fotky jedné známé na FB, když tam blbne s kluky a já si hned řeknu - todle já nikdy nedokážu, já nebudu nikdy osobnost, a tak...) a dalších tisíc pocitů, který nechci, chci si pouze užívat sluníčka a života a lidí, který mam v duši ráda, jen mě štve, vlastně ani nevím co?

Je to maniodepresivní psychóza?

Klidně bych se šla léčit, ale - naše rodina nemá vůbec peníze, tudíž nějaký psychologický sezení 500 za hodinu si fakt nemůžu dovolit a další věc - mamča po antidepresivech docela rapidně ztloustla, čili to bych samozřejmě docela nerada, protože jedna z mála věcí, která mě zatim drží nad vodou, že mám docela fajn postavu...

Každá otázka bude obsahovat slovo jak. Zrovna tak by tam ale mohlo být i proč. Prosím o jakoukoliv radu, která by mi řekla - jak mít ráda lidi a jak se nebát reakce i na blbym fb... strašně asi řešim, co si o mě druzí myslí... je to šílený. někdy myslím na sebevraždu. ale neudělala bych to svým blízkým. ale bojim se, že to jednou udělám, až si řeknu, že oni mě taky trápí až až...

to, že si mám najít cíl, vím, ale jak?

děkuju za jakoukoliv radu.