Nejste přihlášen/a.
To snad není ani nízké sebevědomí, ale spíš tréma. Jistá obava, že neobstojím, že mi to nevyjde i když to umím. Že se nechci ztrapnit, protože si myslím, že mám na víc. Tréma ale k výkonu patří. U sportu je žádoucí, nebot vyburcuje fyziologické funkce v organismu k vyšším obrátkám. Ve vašem případě může ale snaha podat perfektní výkon zablokovat projev, způsobit výpadek, rozklepat a rozhodit.
Předpokladem úspěchu je znát onu problematiku tak dobře, abych ji uměla vysvětlit svými slovy. Dobré je mít oporu - na nějakém papírku osnovu svého proslovu. Ten sice nejspíš nepoužiju, ale mám ho pro klid. Čili né text spěšně odříkat, jak kolovrátek, ale vysvětlovat, vyprávět, dělat pauzy, měnit intenzitu hlasu, kde je třeba důraz a občas ujet třeba k humorné poznámce, aby řeč nebyla únavně strnulá, ale byla přirozenější. Mně se osvědčilo říkat to někomu jednomu někde lavici. Né nikam do země, nad hlavy nebo do oken. Prostě nejde o mne, ale o věc, jde o to, co vysvětluji. A sama se uklidnit, že to dám.
Jinak asi půlhodinu před očekávaným proslovem užít 1 tabletku Guajacuranu, který je na úzkosti a lze ho koupit bez receptu.
Taky si nedávat před výstupem kávu nebo energeták s kofeinem. Někomu už jen to rozklepe ruce.
Máte na sebe asi větší nároky, jste nejspíš důslednější a odpovědnější, než vrstevníci. Ale až zbytečně se úzkostlivě hlídáte, rozebíráte. Prostě jste víc introvert. Někomu pomáhá pochvala od okolí, od někoho pro něj důležitého, aby si věřil. Chtělo by to trochu flegmatitičtější náturu. Mít to trochu "na háku". To ale přichází většinou s věkem, se zkušenostmi. Časem člověk líp odděluje podstatné od nepodstatného, není tak svázaný, a taky pochopí, že nemá smysl bazítovat vždycky na detailech.
To je pořád kolem dokola. At tady napíše kdo co chce, tazatelka vždy odpoví, že tak to není, a nakonec z toho vyleze, že je vlastně ve všem úspěšná. Takže už vůbec není jasné, co chce slyšet a na co se vůbec ptá. Asi se jen potřebuje chlubit, co všechno dokáže. Ale co z toho má za uspokojení, když se chlubí před lidmi, kteří vůbec nevědí o koho jde, to teda fakt nevím.
Když teda nemáte strach, že se Vám budou vysmívat a navíc píšete, že jste vždycky zvládla vystupovat před spoustou lidí, tak vůbec nevím, kde je problém. Podle mne to bude obyčejná tréma, a tou trpí i známí herci a zpěváci a sami to přiznávají. Někdo se jí postupem času zbaví, někoho provází celý život, a přesto mu to nevadí v tom, aby byl úspěšný. Teď si honem nevzpomenu který herec a zpěvák právě o trémě mluvil, ale slyšela jsem to už mockrát při různých rozhovorech.
Jajo, dovolím si nesouhlasit. Znám mnoho lidí, kteří vyrůstali v prostředí plném povzbuzování a pochval a podpory a stejně nevěří ani tomu, k čemu byly, jako děti, vedeny a v čem vyrůstaly. Sami sobě nevěří, pochvaly berou jako ironii nebo výtku. A neuděláš nic! A jsou v životě úspěšní, krásní, vkusní, spousty lidí jim závidí. A vidíš, nevěří si. Víš proč mnoho manekýn chodí v civilu v džínách? Protože jsou přesvědčené, že nemají pkné nohy. Věřil bys tomu?! Plní titulní stránky módních časopisů a nevěří, nevědí, že jsou krásné, že celý svět před nimi padá na zadek.
Najděte si kluka, pokud možno staršího s pěkným autem kterého vám budou spolužačky závidět a sebevědomý hned budete mít na rozdávání.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.