Nárok na příspěvek

ZP si platil jako samoplátce,byl tedy dobrovolně nezaměstnaný, nárok na příspěvek nemá.

Musíte racionálně zhodnotit, jestli je syn opravdu nemocný, nebo jen líný. Nebo od každého trochu.

Nemyslete si, že Vám něco kážu. Můj mladší syn onemocněl asi v 17 letech bipolární afektivní poruchou. Než jsme to rozpoznali, jevil se nám jenom jako přecitlivělý a labilní. Přesto odmaturoval, dokonce 3 roky studoval VŠ (tu už nedokončil), odstěhoval se s přítelkyní do Prahy a tři roky tam žili a oba pracovali. Jeho potíže však bohužel vygradovaly tak, že už byly nepřehlédnutelné, pracovat opravdu nemohl, rozběhl se kolotoč psychiatrických vyšetření a syn dostal léky - zřejmě nadosmrti. Ale po pár měsících se jeho stav stabilizoval, s přítelkyní se přistěhovali zpátky na Moravu blíž k domovu, vzali se a dnes mají pětiletého syna. Žije úplně normálně a pracuje. Samozřejmě nemá vyhráno, chodí na pravidelné kontroly, ale žije bez výraznějších omezení.

Myslím, že není dobré nechat Vašeho syna jen tak s problémy, které asi není schopen sám řešit. Neznám rozsah jeho postižení, ale aspoň se pokuste s tím něco dělat. Poraďte se s Vaším praktikem, co by Vám doporučil, když by se synem nebyla řeč. Třeba je to opravdu na invalidní důchod, ale když nebude mít syn splněnou podmínku pojištěné doby, důchod mu nedají.

Má nárok na zdravotní péči. Takže mu nic nebrání začít se léčit se svými psychickými poruchami, pak může v klidu pracovat a bude mít nárok na normální život. Jinak fakt nevím, proč by měl mít na něco nárok, ale v tomhle pokřiveném socialismu, který zde panuje je možné všechno.

Stát = to jsme my co odvádíme do systému korunky. Nevidím důvod vašemu synovi přispívat, nic do systému nepřispěl, tak nemůže nic chtít. Vyjímku mají lidí s ID z mládí. Váš syn bu´d je nemocný, tak se má léčit a nebo je lenivý a nechce se mu pracovat.

Kdo nepracuje, at nejí.