Schizofrenik- jak se chovat

Mám matku která se s touto nemocí léčí přes 20let. Ano přesně jak píšete, komunikovat normálně a minimalizovat stres,ale upřímně... v reálu to bohužel moc nejde. Je to velice zákeřná nemoc, která všechny členy rodiny dost ničí a jí samozřejmě nejvíc. Jestli vás něco zajímá tak se ptejte,žiju s matkou v jednom domě, takže mám 20ti letou praxi s touto nemocí. R

Zdravím, takže maminka je od začátku nemoci v inv.důchodu. Není schopna vykonávat dlouhodobě nějakou činnost (natož chodit do práce).Jeden den se zdá být v pohodě,třeba uvaří uklidí a funguje jako by nic a najednou obrat a druhý den ani nevstane z postele a jen leží a vstává jen na cigáro a kafe. A takovéhle změny se u ní střídají velice často,někdy třeba zas jen brečí, že citově strádá,pak zas že má deprese a jiné a jiné prostě pořád nějaké změny . Je to dost stresující,pro nás ostatní členy rodiny a co teprve pro ní. Chodí pravidelně na injekce a k tomu bere léky . Ale nějaké změny k lepšímu nejsou vidět,spíš naopak.

Nesmysl. Schizofrenií trpěl např. i John Forbes Nash - nositel Nobelovy ceny za matematiku (teorie her).

Pokud se nezačne léčit, tak ano. Jakmile začne brát pravidelně léky, tak se to změní, ale prý se vyléčí tak asi 1/3 pacientů. U 1/3 se to podaří alespoň zastavit, a u zbylé 1/3 se to zhoršuje. Ony ty léky nejsou žádná sranda. Je to asi dost zátěž na tělo. A navíc doktoři někdy předepisují dost vysoké(zbytečně) dávky léků. Pacient je po nich stále ospalý až apatický.

Takový člověk např. slyší věci, které neexistují, a věřte, že honit blízkého člověka, který běhá po bytě s klackem a honí zloděje, je jen jeden z mnoha projevů nemoci.

Nenechte si příbuzného dát do ústavu. To je pro něj konečná. S dobrými léky, pravidelně užívanými(musí se na to většinou dohlédnout), může ještě dlouho kvalitně žít. V ústavu skončí, já nevím jak to nazvat, jako přežívající, duchem nepřítomný jedinec. Tam se nikdo nezabývá tím, jestli nejde snížit dávka léků, jestli toho nemá zbytečně moc apod.

clovek kdyz je bez léků tak pak stráci vedomi rychle běží čas je zmatený je to strasná nemoc

Naprosto souhlasím s Vaší radou - obrátit se na odborníka, Ale co se týká Vaší poznámky o "laické veřejnosti", přemýšlím, jestli se nemám urazit!

ja mám oba rodiče s schizofreniji vice se dozvite na www.laskajiri.cz

Mám syna schizofrenika...je to očistec...peklo na zemi. Sama nevím,jak se k němu chovat,je stále bez nálady,chová se arogantně,všichni jsme kolem něj idioti,jen on má pravdu,na všechno právo,zbytek rodiny pokud neskáče,jak on potřebuje,je zle.

Má velice nepříjemné chování,jsem jeho matka a musím se přiznat,že někdy ho nemůžu už ani vidět. Často mi dává najevo,jak se mnou pohrdá,někdy se ke mě chová,jako hovado.Doma nedělá nic,ani po něm nic chtít nemůžeme,dokáže žít v neuvěřitelném hnoji,bude mu 28 let a neuklidí po sobě ani talíř.

Když si představím,že to mám na zbytek života,nechce se mě žít.

Píšete,že máte dost náročnou práci. Můžu se zeptat jakou? Protože můj syn s paranoidní schizofrenií ( ma PID) si našel práci...normálně fyzicky maká,dost ho to baví,zaměstnavatel ví,čím syn trpí a snaží semu vyházet dost vstříct. Jenže doktor mu tuto práci zakázal,říkal,že syn nemůže pracovat v takových podmínkách a když jsem mu sehnala práci,kde by seděl jen na zadku,ale dělal by noční,tak mu to taky zakázal,že na noční taky nesmí...prostě se mi to vůbec nelíbí,protože tak to ho doktoři odepíšou úplně. Doktor mi řekl,že syn může tak akorát někde lepit pytlíky...to mě skoro urazilo,protože v práci,kde-řekněme si narovinu- zůstal na černo pracovat,zvládá práci lépe,než můj mladší syn,který tam taky pracuje.

Napsat vam to tu nemuzu, nechci uvadet, vzhledem ke sve nemoci ze snad pochopitelnych duvodu nic konkretniho. Zaměstnavatel nevi, ze mam tuhle nemoc, mou praci nedela moc lidi a uz vubec nedela mou praci moc lidi, kteri jeste studuji VŠ. Jestli to chcete vedet, tak mi sem napiste Vas E-mail a ja vam to poslu mailem. Ja nemam invalidni duchod, ani ho nechci, zatim nepotrebuji a doufam, ze dlouho potrebovat nebudu. Do tehle chvile jsem mel zatim jen akutni psychoticke poruchy, to znamena, ze priznaky tehle nemoci mam jen obcas a jak je uvedeno vyse, zatim jsem ji mel 2×. Asi ten muj prubeh nemoci neni tak hrozny jako v jinych pripadech, ale kdybych prestal brat prasky, tak se mi to muze kdykoliv vratit a potom bych byl nebezpečný nejen sobě. Fyzickou praci nedelam, delam hlavne psychicky a odpovednostne docela narocnou praci, ale zvladam to bez problemu, takze jsem spokojeny. Když by mně někdo rekl, že mužu lepit akorat pytliky, tak bych ho poslal, jak se rika slusne, k sipku. Muj Psychiatr me podporuje v tuhle chvili ve vsem co delam, kdyz jsem mu rekl, ze chci zkusit jit na skolu, tak mi rekl, ze proc bych to nemohl zkusit. Ja osobne nevim v jakych podminkach pracuje vas syn, ale kdyz ho to bavi a zvlada to, tak nevidim zadny duvod pro zmenu. Mozna je to ale duvod pro zmenu psychiatra, ale to je jen muj nazor, ktery vyplynul z toho, co jste tu napsala. Podle meho nazoru mit praci, kterou clovek zvlada a bavi ho, je 1000× lepsi nez nedelat nic. Co se tyce nocnich smen, tak to je zase to nejhorsi, co muze byt. Lide s touto nemoci musi mit pravidelny rezim a ja bych to v životě nedělal. Když nemá pravidelný rezim, tak to zhoršuje prubeh nemoci. Co ma podle me velky vliv na pracovni zarazeni jsou povahove vlastnosti cloveka a u lidi s psychickou poruchou to plati dvojnasob a rozhodne take rodinne zazemi. Co se tyce prace, tak si myslim, ze jsem hodne cilevedomy a rodinne zazemi mam velmi slusne, rozhodne si nemam na co stezovat.

Dobrý den, vím, že už je to delší dobu a že se možná situace změnila, ale v tomto případě bych doktora neposlouchala, at dělá co ho baví, hlavně když dělá. Je mi 24 a moje matka trpí schizofrenií 20 let. Nejhorší peklo na zemi byla doba, kdy neměla práci. Musí pracovat, jakkoli. Vůbec nevím, i po mých zkušenostech, jak se k těmto lidem chovat. žiju v tom už od dětství, je to neuvěřitelná zátěž a stres, jejich chování nemá logiku. Sama jsem nakonec ve 20 letech onemocněla, dokonce jsem si jeden čas myslela (na základě lékařských vyšetření), že mám rakovinu. Moje problémy jsou dlouhodobé a těžko léčitelné. Moje matka mi vždycky řekne, že se hrozně děsí, až zas půjdu k doktorovi, že se bojí, že přijdu s problémem a ona bude mít zkažený víkend. Pak si vždycky postěžuje, že ji nemá nikdo rád a že jsem bezcitná svině, která ji ani neobejme. Myslím, že jsem bezezbytku vystihla chování většiny těžkých schizofreniků. Jediná možnost, jak s nimi žít je pouze se na ně usmívat, nechat si všechno líbit, uklízet po nich a nic s nimi neřešit, nic nechtít. At už se oni chovají jakkoli. Bohužel, je to tak. vytvořit podmínky, jakože vše je v pořádku a problémy neexistují. Opravdová jediná možnost je ale útěk. Nikdy si neodpustím, že jsem neodešla z domu už po základce a kvůli škole jsem vytrvala. Je pravda, že tito lidé trpí strachem a stresem uvnitř jejich hlavy, pomůžete jim jednou, dvakrát, ale pak už si pomoci nenechají (léčení) a vy jen sledujete, jak všechno kolem vás nemá smyls a jde ke dnu. Nakonec sami nějak onemocníte.

Ahoj chlape, pokud sis náhodou nastavil upozornění na odpověď emailme, mohli bychom se kontaktovat? Mám podobné obtíže a docela bych uvítal tvoje rady a zkušenosti. Díky moc

Dobrý den.

je to již dlouhá doba od Vašeho příspěvku na této stránce, za tu dobu se jistě lecos změnilo a doufám, že ve Vašem případě jenom k lepšímu. Nevím, zda mi momentálně dokážete poradit nebo zda mi vůbec odpovíde, ale samozřejmě to alespoň zkouším. Nově se nacházím v situaci kdy můj dlouholetý kamarád začal trpět touto nemocí, myslím, že v jeho případě následky nejsou přímo kritické, je jeden z těch co jsou na tom celkem dobře, ale samozřejmě nic nepodceňuji. Vaše komentáře mi jeho stav hodně připomínají, proto píšu právě Vám a chci se zeptat na následovné... Co se nemoci týče, mám toho hodně pročtené, o čem toho, ale moc nevím je, kdyby se můj kamarád přenesl do role potenciálního partnera. Člověk se toho spoustu dozví jak se k takovému člověku chovat po kamarádské i rodinné stránce, ale jak je to v partnerství? Konkrétně myslím to, jak člověk s takovou nemocí na vztah pohlíží? Máte nějaké zkušenosti či radu jak se v takovém vztahu chovat? Jak můžu být pro člověka po takové stránce nápomocna a co narozdíl od běžných vztahů vynechat? Vím, že je to hodně individuální, ale budu ráda za jakoukoli informaci navíc.
Děkuji Vám a přeji hodně úspěchů do budoucna.

Pokusit se pozvat doktora domů jako na návštěvu, nebo se s ním aspoň poradit.Určitě Váš případ nebude jediný a zkušený psychiatr bude vědět jak na to.

Děkuju za odpověď.

Domů radši ne,to by mohl nastat velký problém,spíše se tedy pokusím poradit telefonicky.

Musite poprosit třeba jeho nejlepšího kamaráda a by mu řekl že pojedou na výlet