Nejste přihlášen/a.
Jeden z mých mužů se v 60tých letech učil anglicky. A to tak, že po bytě měl rozloženo několik knih a stále si pro sebe polohlasně "hučel". Od této zkušenosti jsem trvala na tom, že se děti a pak vnukové, musí učit nahlas. Sama vím, kolikrát něco vím, ale je problém myšlenku formulovat do slov. Teď, když už jsem ve věku a jsem dloho bez komunikace, vypadám jako chudá duchem. Tak začnu všechno povídat psovi. Co dělám, co k tomu potřebuji, obsah filmu, který se mi líbil. Asi působím podivně, ale Dorince to vůbec nevadí. Vyzkoušej. Mluv! Je lhostejné co, jen aby to dávalo smysl.
Brácha koktal. Trénoval tak, žekdyž byl sám, nezavřel pusu. Neustále diskutoval s kočkama, hádal se se špalkem při štípání dřívi, při úklidu s každým talířem podiskutoval. Sice trochu zadrhává i teď, ale naučil se to využívat - zní to jako dramatické pauzy. Takže nahlas trénovat a trénovat, třeba roky.
Já bych to nenazvala koktáním. Mně to připadá, jako nějaké překotné myšlení. Jestli to hlavní není strach ze selhání? Obava, že neřeknu všechno? Nejdřív bych zkusila vzít před rozhovorem jeden Guajacuran na odbourání úzkosti. Nemá se to, ale třeba i jednoho frtana? Pak by se ukázalo, jestli za tím není právě přehnanaá úzkost. Pak by mne zajímalo, zda se Vám to časem nezhoršuje, což by pak chtělo neurologa, aby podsoudil event. degenerativní změny.
Protože neuvádíš věk, tak mě napadá jen počínající demence, alzheimer Se stovkami načtených knih slovnínzásobu teoreticky můžeš mít dostatečnou... U sebe to pozoruju taky, že zapomenu ta správná slova ) Ale ještě stíhám si to v hlavě srovnat dřív, než to řeknu nahlas...
Prostě pokud se to zhorší a začneš mlít z cesty, alou k doktorovi. A bacha na hliník.
Buď trénink nebo vyhledat specialistu (a teď jakýho, žejo?). Ač to není úplně samosebou i poruchy komunikace tohoto typu bude řešit logoped, následně to ovšem může skončit klidně psychologem apod.
Moje maličkost začla s logopedií v předškolním věku (tak otřesný zážitek, že jsem se jednoho dne zdravě nasral a to r a ř se naučil obstojně za jedno odpoledne před zrcadlem sám), zbylo jen zadrhávání vyvolané stresem a to jsem celý život odstrňoval tréninkem. Dnes, když jdu na pohovor, mám celou tu skvadru "na háku". Ano, většina pohovorů dopadne tak, že se nedomluvíme, někdy odjíždím i naštvaný, ale za posledních 20-25 let mne nikdy nedostali do kouta. A ano, ono "zadrhávání" mám stále v sobě. Při přepracování nebo velkém stresu "přestávám mluvit" nejsem schopen převést myšlenku do plynulé věty. Nejdřív v němčině a jako finální stádium i v češtině. Zkrátka i s VŠ pak působím jak dement.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.