Nejste přihlášen/a.
S přítelem jsem asi rok. Chvilku před naším seznámením odešel od bývalé přítelkyně, se kterou byl hodně dlouhou dobu, mají i tak starou dceru. Máme pohodový vztah, žádné větší problémy, ale já mám pořád v hlavě brouka, který se občas ozve a nemohu ho dostat ven. Pořád přemýšlím, co bylo, co spolu dělali a zažili. Připadám si jako magor, úplně zbytečně trápím sama sebe a nemůžu se toho zbavit. Vím, že mě má rád, ale ten můj brouk v hlavě mě má asi stejně tak, drží se mě jak klíště Jsme třeba v obchodě s nábytkem, on řekne, že tahle skříňka je dobrá, že si ji také koupili, a ve mně už to začne vřít. Nedělám žádné scény, spíš to držím v sobě a jsem celý den smutná a není se mnou řeč. Kvůli hlouposti. Víte, kdyby tento dotaz tady položil někdo jiný, ihned bych věděla, co říct a co poradit. Ale jakmile se to týká přímo vás, je to úplně něco jiného Nejsem žádná velká žárlivka, nevadí mi, když jdou s chlapama na pivko a koukaj na holky. Ale ta bývalka... Mlácení hlavou o zeď bohužel nepomáhá, brouk se mě furt drží (to je sranda) Potřebovala bych radu, jak upravit svou žárlivou mysl...
doplněno 03.06.10 14:56:Nedala by se otázka nějak smazat?
Imsorry, on hlavně tvůj přítel dělá pěknou blbinu. Říct mě manža ze začátku vztahu, že něco chce protože to s bývalou měl taky, tak si to na just nekoupím. Po x letech je mi to jedno, ale on to ani neříká. Žárlila jsem taky, kolikrát jsem si říkala že jí měl jako první lásku, takovou tu naivní, bezbřehou a dovolil jí víc, víc si jí pustil k sobě a u mě je opatrnější. Pak jsem jí potkala a hned jsem si našla hromadu chyb a řekla jsem si sama pro sebe že je vlastně ošklivá, co ošklivá, hnusná :D A že se s ní nerozvedl jen tak, že jsem vlastně JÁ ten vítěz. Mě osobně to pomohlo.
On to nemyslí zle, jen chce říct, že ty šuplíky jsou šikovné, že je zná. Je pravda, že by nesměl nic říct, abych si v tom něco nenašla Jinak to s tím vítězem, to je legrace, přesně tohle používám, když je mi zle. Říkám si: "Je jedno, co bylo, důležité je, že JÁ jsem vyhrála" Ono to ale vždy nepomáhá... Pak třeba přijede "tchyně" a řekne: "Ty skleničky jsem pro vás schovávala na svatbu, ale když nic, tak je mám teď doma..." Mluví samozřejmě o té bývalé, já se pak cítím divně. Taky mě trošku zlobí, že má některé její fotky stále v PC. Žádně sprostárny nebo tak, jenom pár normálních fotek. Šrotuje mi to pak v hlavě, kdy to bylo, kdo to fotil, co se dělo... Je to hrůza. Je to úplná hloupost a mě to furt sžírá, no pochopíte to? Potom nejsem s to mu pořádně vysvětlit, co mi je. Mařenko, díky, mám ráda vaše odpovědi, protože obsahují vlastní zkušenost.
Podívej, ber to tak, že to BYL jeho život, nějakým způsobem strávil x let a nebyly jenom špatné, člověk šmahem nesmaže vzpomínky. Tvůj to taky asi první není, ne? Taky občas proneseš nějakou poznámku, zkušenost z minulosti (a nemusí to být o chlapovi). Připadá mi že jsi zbytečně vztahovačná, když se mu líbí šuplíky - no líbily se mu předtím a líbí se mu pořád.
Navíc má dítě... to má na něj jako zapomenout že existuje? to snad ne!
a s tchýní - to se fakt netrap - odpověz jí - no tak je dostaneme ke svatbě my - až to bude aktuální, no není to jedno?
Hlavně že jste vy dva štastní a nehledej mouchy kde nejsou!
Myse, já vím, ty mouchy vážně nehledám schválně, taky nechápu, proč mě to pořád trápí. Nechci, aby zapomněl na dítě, dceru občas máme a je to celkem v pohodě. Ale je pravda, že tohle ho s bývalkou spojuje na celý život a já se s tím musím smířit.
Já mám ale úplně rozdílný názor, než předřečníci. Já bych se s ním rozešla a to co nejdřív. Já to zažila na vlastní kůži, ale z druhé strany. Můj první manžel, nevím ale vůbec proč, když se se mnou rozvedl on, své druhé ženě předhazuje mě jako vzor. Anička je z toho doslova na nervy, ale protože si ji vzal se dvěma nezbednými syny, navíc bydlí u něj, tak mu to trpí. Já se jí divím, ale asi nemá na vybranou. Před několika lety jsem se náhodou potkala s bývalou švagrovou, tak mi to řekla. Nedalo mi to, a napsala jsem mu, aby toho nechal. Od té doby se prý mírní, ale... Na to, že jsme od sebe 27 let, to nepochopím, ale někteří lidé asi takoví jsou a pak je lepší od nich jít pryč. Dodnes mě občas zavolá, že mě chce slyšet, já mu vždycky vynadám a říkám si, že už dá pokoj. Naštěstí nás dělí 180 km, nedovedu si představit, co by bylo, kdybysme bydleli "za rohem". Pokud jste mladá, myslím, že vám není třeba se obětovat. Těch, co lítá po světě bez závislosti na bejvalkách, je dost. Podívejte se např na Badoo... Hodně sil!
Jsem, děkuji. Myslím ale, že tohle je něco jiného. On mi ji vůbec nepředhazuje, vůbec o ní nemluví, to jen já na ni pořád musím myslet... Myslím, že není důvod se kvůli tomu rozcházet, čekám, že za nějakou dobu přijdu k rozumu...
A ty si myslíš, že jí tam za 10 let mít nebudeš? Když je spojuje dítě, tak s tím se mnoho dělat nedá. No ale jestli se chceš trápit, tak já ti to nehodlám vymlouvat. Anička se trápí taky už léta. Jen já to nepochopím, hlavně teď, když je člověk starší, chce mít klid. Myslím, že ona taky neví o jeho telefonátech. A co takhle mu třeba vysvětlit, jak se cítíš? A když by to nepomohlo, šla bych od toho. Aspoň já. Snažila jsem se ti jen napsat, jak se někteří lidé chovají, protože když je člověk mladý, tak ho některé věci ani napadnout nemůžou. Pěkný den...
Takhle by se dalo zveličit cokoli, podle jednoho případu se nedají odsoudit všechny. Imsorry se s tím popere Já jsem si bývalku manži zošklivila, pomohlo to. Její fotky jsem vytřídila od fotek s manžou a dala do pytlíku a dospod šuplete. Kamarádka je rovnou vyhodila. :D My jsme s kamarádkou každá jiná, ona je impulzivnější a ta to i manžovi řekla. Teď jsme spolu, a já tvojí bývalou tady nechci. Vyházela postupně i věci, které nechala v bytě. Já bych si to nedovolila, ale když padlo bývalé jméno u nás, tak jsem odpovídala okatě neochotně, s nezájmem a manža to brzo pochopil sám. Vyžírám si od manžovi dcery, ta žije s námi a je jí 16. V jejích 6ti letech se na ní máma vykašlala, manža si jí vzal k sobě a milá máma se ozvala když bylo holce 12-13, přesně už nevím. Chodí k ní o víkendu, jednou za 14dní. A to pak slyším "mamča tohle, mamča tamto." Vraždila bych v tu chvíli, já se starám jako blbec a jsem teta, která nutí chudáka holku k úklidu, k učení, prostě normální výchova pubertačky, ale "mamča" jí o víkendu nosí modré z nebe, možná si žehlí svědomí, to nevím a je to jedno. Je to její máma, pomlouvat jí nemůžu a tak při vyprávění o mamče jen kývu ano, ne, to víš...A rychle se snažím převést řeč jinam. Že bych se kvůli tomu měla rozvést? Proč.
Jednou mi manža řekl u jídla něco v tom smyslu, že máma dělá zelňačku tak a tak, at se jí zeptám, že to je tak lepší. Tak jsem mu řekla že jí zavolám, at mu jí na neděli uvaří a že se tam můžeme stavit. Já ji jinak neumím a basta. Už mi to nikdy neřek. Je to zpětným pohledem hloupost, kolikrát mi tchýně poradí výborný recept, i se ptám, ale tenkrát mě to prostě nějak vyprudilo. Stane se.
Jo jo, taky máme dceru jednou za 14 dní. Její mamka jí o mně napovídala zřejmě leccos, tak to taky není snadné. A když vypráví, co dřív s maminkou a tatínkem společně dělávali, není mi z toho dobře. Ale je to holt tak, tohle jsem si vybrala, tak se musím naučit s tím žít. Bývalku si, pravda, ošklivit ani nemusím. Vím o ní hodně nehezkého, její dcera to samozřejmě neví. Jednou se mi takhle svěřovala, o tatínkovi moc hezky nemluvila a maminku chudinku hrozně bránila. Ale kdyby holka věděla... Že bývalka špiní mě, s tím se holt smířím, ale když špiní tátu před dcerou, to je hrůza. Ale to už jsme někde jinde
Hledám muže rozumného, zkušeného,ale zároveň panice. Najde se takový?
Myslím, že jen potřebuji slyšet, že já jsem lepší a mě má mnohem raději Chudák, teď mi volal, je mi to líto. Slibuju, že se pokusím polepšit a netrápit sebe ani jeho...
Zatím všem děkuji za odpovědi.
Jo a ještě se chci zeptat, nepůjde potom ta otázka nějak smazat? Nechci, aby si to přečetl někdo, kdo by neměl
Jo tak to znám, všechno a vidíš, po x letech beze změny. To že jsem dobrá, nejlepší mu musím občas připomenout sama :D(řečeno v legraci, ale v sobě to vlastně myslím vážně) to je pořád. "chutnalo ti to?" "to jsem ale hodná, že jsem zařídila tohle a tohle viď?" "řekni že mi to sluší" A to, že jsi měla nějaký pocit, kterého je ti potom líto? No jéje, to jsem měla nedávno, není to tak dlouho... taky jsem si říkala... jsem pořád sama, co z toho mám, že je pořád v práci, akorát vařím, uklízím, o holku se starám, zahrádku nemám, furt čumím tady v těch 4 stěnách, nejdem nikam, už mě to s... co z toho života mám atd atd. A přesně jako u tebe, najednou přišel domů, hladový, unavený a řekl: ahoj Mařenko, jakpak se máš? a vztek byl pryč a mě bylo trapně.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.