Nejste přihlášen/a.
Zdravím,
marně se snažím vyhledat informace, které by mi umožnily kontaktovat bývalé vedoucí tábora na Bílém potoce u Šmelcovny z let 1976-1978. Kontaktoval jsem nynějšího majitele tábora a bylo mi řečeno, že majitelem v té době byl okresní národní výbor Brno venkov. Ti pozemek zřejmě pronajímali nějaké organizaci. Napadl mě postup ten, že bych vyhledal organizaci, v minulosti pořádající tábor a požádal o pomoc, ovšem v případě, že tato organizace stále ještě existuje. Je mi známo, že tábor byl určen pro děti družstevníků, čili zřejmě bylo pořadatelem některé výrobní družstvo. Vybavují se mi názvy Drukocel Rosice, nebo Drukov Brno, ale ani to mě nikam dál to už nepřivedlo. Z obecního úřadu katastrálně příslušného mi zatím žádné informace také nepřišly.
Jména vedoucích už si nepamatuji, což situaci moc neulehčuje. Nemám žádné zkušenosti s vyhledáváním v různých archivech a prostě mě už nenapadá, kam se dál obrátit. Proto se obracím sem se žádostí o pomoc.
P.S. jen na vysvětlenou, na táboře v roce 1976 se mi přihodila událost, kterou nepokládám za dořešenou.
Jediný způsob, jak se dovědět za této situace, kdy si sám moc nepamatujete, víc, je navštívit tu obec a poptat se místních z nejbližšího sousedství, jestli si nepamatují, kdo tam tábory pořádal, kdo tam případně pracoval jako vedoucí, správce apod. Místní toho často vědí hodně. K vašemu případu ovšem jen dodám, že i kdybyste se s někým z tehdejších vedoucích sešel, je vysoce pravděpodobné, že si na daný incident vůbec nevzpomenou. Pro ně nemusel vůbec nic znamenat a zapomněli na něj. To, co vás tak dlouho pronásleduje, ostatní možná vnímali jako jednu z mnoha věcí, které tábor přináší, a jste možná jediný, v čí paměti uvízl, čemuž se ovšem nedá divit. Odhoďte to od sebe, nemá smysl se k tomu vracet, případné setkání po letech by pro vás stejně nepřineslo onen očistný efekt. Pokud jste slušný člověk, máte čisto v sobě, vemte to do svého života jako křivdu, která občas potká každého, ale tímto zveřejněním ji nechte "rozplynout se ve světě kolem, nadaleko od vás".
Máte nejspíš pravdu, nemá smysl to hnát do absurdna. Stačí už to, že jsem o tom konečně dokázal otevřeně mluvit.
Děkuji všem za trpělivost!
Přesně tak, neznámí lidé tady vám uvěřili, také spousta lidí na tom táboře, jak píšete (sympatický vedoucí). Hlavní vedoucí třeba vůbec nemusel postřehnout, kam se celý případ posunul (řeší totiž spoustu jiných věcí) a stejně jako vy byli třeba překvapení i oddíloví vedoucí, že to pomotal. Na vašem případu je ale vidět, jak neuvážené slovo od učitelů, vedoucích, může trvale člověka pronásledovat. A také jak velká odpovědnost je na učitelích, aby děcku do budoucna nějak neublížili. Ale jak jsem psal, nechte to nepěkné po letech od sebe odejít.
Jsem přesvědčena, že pokud někoho najdete, tak ten nebude Váš příběh znát. Je to dávno. Tou nespravedlností jste trpěl hlavně Vy. Ostatním tohle v hlavě sotva zůstalo. Prostě dětská pamět všechno neukládá. Usuzuji z toho, že jsme za hlubokého socíku jezdili na tábor do Žerotína všichni tři sourozenci. A když na to někdy příjde řeč, tak mám pocit, že každý jsme byl na úplně jiném táboře. Jeden si má zcela jiné zážitky, než druhý. Já /14/ si pamatuji, jak mne v noci odvedli do kukuřice, aby mohli vyhlásit poplach kvůli zmizení dítěte. .Že zrovna mne, to si sourozenci nepamatují. Ségra/8/ ale trpěla tím, že nám sourozencům vytkli, že si často přidáváme brambory, a že se za to styděla, což já vůbec nevím. A ani jedna nevíme, že tam měl brácha/13/ průšvih, že se přes zákaz šel koupat a když ho hledali, tak se ponořil pod hladinu, to si pamatuje jenom on.
Myslím, že hodně lidí má takové nevysvětlené trauma. Mne jednou na soustředění VHT v Tatrách spatřil vedoucí, jak mám v ruce flašku rumu. Vůbec jsem nepila, láhev mi nepatřila, ale měla jsem smůlu, že láhev ležela tam, kam jsem si sedala u ohně, tak jsem ji dala někam vedle. Byla jsem nařčena, že jsem na výcvik propašovala chlast a byla jsem potrestána sólo výstupem na Kriváň bez dopravy pod horu a bez jídla, zatímco ostatní měli volný den se zmrzlinou v Liptovském Mikuláši. Nikdo se mne nezastal, i když znali pachatele, což byl kápo našeho ročníku a miláček katedry.
Vy si opravdu myslíte, že si to někdo z těch kdysi dětí, co tam s váma byly, pamatuje? Ze vás označili za ty bezcharakterní individua, co je okradla? Určitě ne. Pokud jste byl na vojně, tam jste žádnou nespravedlnost nezažil? Pokud ano, také to řešíte až teď? Doporučuji se nad to povznést, hodit to za hlavu, radši si najděte něco, co vás bude těšit ( mě třeba, když mám už těch lidí nad hlavu, pomůže příroda, zvířata... ). Užírat se něčím, co se stalo před půl stoletím, to je opravdu k ničemu.
Na tábor jsem jezdila dělat vedoucí v letech 1985 - 1995. Personál byl, až na malé obměny, většinou stejný. Ještě dnes mám schovaných plno adres. A bývalý hlavní vedoucí nás občas zve na setkání, je to moc prima. Ale 3 z nás už nejsou.
Myslela jsem si tedy, že hledáte ostatní za účelem setkání, zavzpomínání.
Pokud se Vám na táboře přihodilo něco nemilého, kdo si myslíte, že to bude řešit po 45 letech? Když Vy už ani neznáte jména, nikdo z ostatních se už asi nebude ani pamatovat na Vás. Vzpomněl jste si pozdě a je to promlčeno po těch letech.
Asi to nebylo zas takové neštěstí, když to chcete řešit až takřka za půl století. To jste měl učinit hned, začerstva. Jaga.
Děkuji za reakce,
asi tu ten příběh budu muset napsat, jinak se odpovědi na můj dotaz nedočkám. Nakonec, třeba se vněm někdo pozná..
Šlo o to, že dva osmileté kluky, mě a mého spolubydlícího, nespravedlivě obvinili z vykradení tábora. Tenkrát se konal celodenní výlet, jenomže mi bylo den před tím špatně, takže mě nechali v táboře. Semnou tam zůstali ještě dva kluci, holka a jedna vedoucí.
Kluk s holkou se bavili hraním deskových her na terase hlavní chaty a já s kamarádem si skoro celý den hráli u potoka, vyřezávali a pouštěli si loďky z kůry. Jednu chvíli nás napadlo si také půjčit hru (nějakou konkrétní, ale jakou, to si už nevzpomenu), vedoucí ji ale nenašla. Kluk, co seděl na terase, nás informoval, že ji mají půjčenou nějaké holky a že se máme kouknout do jejich stanu. Šel jsem tedy hledat holčičí stan, vzpomínám si, že jsem si nebyl jistý a vrátil se ještě jednou do hlavní chaty pro upřesnění. Stan byl otevřený, po rozhrnutí vchodu mě tam překvapil neobvyklý binec, věci ze stolku rozházené po zemi, ze stropu visela utržená šňůra s prádlem, na posteli kupa oblečení. Vyplašilo mě to, ze stanu jsem zase vycouval a právě v tom okamžiku uviděl cizí ženskou, jak prochází za stany v druhé uličce. (Stany byly seřazeny ve čtyřech řadách s dvěma uličkami). Neměla tam co dělat, ale dítě to prostě nevidí tak vyhraněně, třeba si tudy dospělí můžou zkracovat cestu, dítě je zvyklé, že co dělají dospělí, bývá legitimní.
Podívala se na mě (tu tvář si pamatuji) a zmizela za stany. V těch osmi letech jsem to vyhodnotil jinak, než by situaci vyhodnotil někdo starší, přišlo mi to docela divné, ale ne tolik, abych běžel za vedoucí, což jsem měl udělat. Přiběhl jsem za kamarádem a navrhl, že budeme hlídat tábor. Chvilku jsme si hráli na hlídání, což nás ale dlouho nebavilo, takže jsme se zase vrátili k potoku.
Po návratu výletníků do tábora to začalo. K hlavní chatě začala přibíhat děcka, že mají rozházené stany a chybí jim nějaké věci. A nastalo velké vyšetřování. Já s kamarádem jsme jediní neměli alibi, takže se šlo po nás, výslech, prohlídka stanu a kufrů (nenašel se u nás ani jediný důkaz). Celou dobu jsem se snažil vysvětlit, že jsme nic nevzali a marně jsem požadoval, aby zavolali psa, že to vyčuchá (v táboře byl vlčák Dan). Byl jsem přesvědčený, že dokáže naši nevinu. Moje zmínka o cizí ženě mezi stany nebyla brána vážně.
Je zvláštní, že můj další pobyt v táboře probíhal normálně, nikdo nám nic nepředhazoval, děcka se k nám chovala jako předtím, jeden sympatický vedoucí mi dokonce přišel říct, že nevěří, že jsem to udělal.
O to horší zážitek potom přišel na konci pobytu, kdy jsme se seřadili před hlavní chatou a bilancovalo se. Byli vyhodnoceni nejzasloužilejší táborníci, snad se rozdaly nějaké diplomy, pak byli vyvoláni dva kluci a označeni jako nejzlobivější prevíti tábora a potom, jako poslední, vyvolal hlavní vedoucí nás dva. Byli jsme označeni přede všemi za bezcharakterní zloděje, ze kterých si nikdo nemá brát příklad. Naprosto mě to šokovalo, nedokázal jsem ani polknout, natož něco říct, nebo nějak se hájit, prostě ve mně všechno ztuhlo. Řekl nám, at se zase zařadíme a tím to skončilo. Od té chvíle pro mě nebylo důležité, kdo doopravdy kradl, nepředstavitelně jsem se styděl za to odsouzení před celým táborem a ani potom doma jsem nic neřekl. Vlastně až donedávna.
Kromě té zlodějky, nebo zlodějek, jsem všem aktérům dávno odpustil, vedoucí hledám proto, abych si ujasnil, jak celou záležitost vnímali oni, povyprávěl si o tom s nimi třeba u kávy, možná koukli do deníku, jestli ještě existuje. A očistil se, zbavil se nespravedlivé pohany. Myslím, že to ukřivděné děcko, které je ve mně stále zaseknuté, si to zaslouží.
A že jste si na to vzpomněl teď po tak dlouhé době... Některé věci je lepší nechat spát a nevracet se k nim.
Také bych to nechala být. Jen Vy sám víte, že nenesete vinu.
Když jste uviděl rozházený stan a pohybovat se tam cizí ženu, měl jste běžet hned za tou vedoucí, která s vámi v táboře zůstala a vše jí říct. Jednak by na Vás nezůstala vina a vedoucí mohla něco udělat - snažit se třeba tu ženu zadržet, zavolat policii apod. Chápu, že 8 letý klluk z toho byl vyvalený, ale té vedoucí jste to říct měl. Svým mlčením jste si zadělal na malér. To byla největší chyba.
Teď už to nechte, když jste s tím žil 45 let, nebudete se v tom teď hrabat.Za ty roky si mnoho lidí z tábora nepamatuje Vás, ani jak to bylo. Někdo možná v nějakém hrubém nástinu ano, ale porobnosti, které by to objasnily, neví po těch letech už nikdo.
Každému se v životě stane křivda, mně se stala taky, nemyslete si. A když se to nedá vyřešit, musí s tím prostě člověk žít dál. Jaga.
Nad tím jsem samozřejmě také přemýšlel. Není to jednoduché, když ono to spát nechce , ten pocit nespravedlivého odsouzení mi naskakuje při jakékoliv zmínce o táboru, nebo i o prázdninách. Nedávno jsem našel korespondenci z táborů, při čtení těch dopisů jsem dospěl k rozhodnutí nějak vyhledat vedoucí a nějak to celé usmířit.
Opravdu bych rád, kdybychom diskutovali k věci, tedy jakými prostředky, v jakých archivech a podobně by se daly vyhledat informace, které by mi pomohly najít vedoucí toho tábora.
Děkuji...
Nezdá se mi moc pravděpodobné, že takovou nepodstatnou věc, jako je jméno nějakého vedoucí v táboře, by někde ještě někde archivoval. Navíc se příběh stal v jiném režimu a po revoluci, jestli ještě nějaký takový doklad existoval, mohlo město takové nepotřebné písemnosti dávno skartovat. Sám píšete, že jste se ničeho nedopátral.
Máte pravdu v tom, že po takové době je vyhledání vlastně neznámých osob hodně nejistý počin a je možné, že v případě dílčího ůspěchu v pátrání se nebudou se mnou chtít o tak starých věcech bavit, ale za pokus mi to stojí.
Co se týče toho, jak nás vedoucí nechala "na volno", myslím si, že si to následně pěkně "slízla" od hlavního vedoucího.
Napadé mě, že se na nás krádež možná navlíkla tak jaksi formálně, protože v případě cizího pachatele by museli volat "esembáky" a to by mohlo značně narušit chod tábora. Tak "obětovali" dva kluky, kteří se nemohli nijak bránit a byl pokoj. To taky záleží hlavně na tom, co všechno se vlastně ztratilo.
A co by u děcek kradli? Každé léto je v novinách nějaký článek o vykradeném táboře. Kleptomani v tom vidí snadný cíl a berou všechno. Za minulého režimu bych hádal hlavně oblečení, to se shánělo špatně, zvlášte pak tuzexové a zahraniční kousky.
Za totality /i 5 let po ní/ jsem jezdila dělat vedoucí. Tábor byla pro 124 dětí. A k té krádeži u dětí mohu říct následující:
v té době skutečně nebylo u dětí co k ukradení. Píšete o tuzexovém oblečení - věřte, že na táboře nebylo. Děti měly obvykle kratasy, tepláky, trička, nic luxusního. Peníze jsme po příjezdu na tábor od dětí vybrala. Ve veliké obálce v trezoru v kanceláři u hospodářky. Vše zapsáno, dětmi podepsáno. Když se šlo do vesnice či někam na výlet, obálku jsem přinesla a dětem z jejich peněz něco dala, podle dohody. Aby třeba ještě zbylo na příští výlet. Takže ve stanech či v chatkách nic cenného nebylo.
Dneska chápu, děti mají mobily a různé jiné vymoženosti. Ovšem, to si zase nosí pořád s sebou, ve stanu by to nenechaly. Proto si myslím, že ve stanu s kufrem našpinělých triček by měl zloděj pramalou šanci na kořist.
Ta podezřelá žena je mi tam moc divná. Navíc, každé dítě, když uvidí v táboře někoho cizího, automaticky spustí křik. Kromě té jedné vedoucí určitě musel zůstat v táboře kuchař a ostatní personál kuchyně /co byste tam celý den jedli?/ a víc lidí by si s podezřelou jistě poradilo. Neobviňuji přímo Vás, ale jsou tam různé neshody. Jaga.
babajaga: ony sice neexistovaly mobily, ale nebyla to doba kamenná, děcka u sebe běžně mívaly hodinky, svítilny, někdo kapesní rádio, nebo třeba i kytaru...
píšedte "každé dítě, když uvidí v táboře někoho cizího, automaticky spustí křik", ale například já ho zrovna nespustil. To by byla spíš otázka pro psychologa, např. introvert má tendenci si svoje zážitky schovávat pro sebe, autista může reagovat také ůplně jinak, než by dospělý čekal. Také jistě záleží na věku. Nelze jednoduše říct, že by každé dítě automaticky spustilo křik. Samozřejmě záleží také na poměrech v táboře, děti tam můžou být zvyklé na občasný pohyb jim neznámých osob.
Co se týče kuchařek, ty v táboře nemusely být, ráno vydaly výletní balíčky ( pár konzerv v papírovém pytlíku) a pak měly zbytek dne volno. Ten den odešla většina tábora na celodenní výlet. Přikládám situační plánky, aby bylo jasnější, o čem se bavíme. Upravil jsem mapky z mapy.cz, aby odpovídaly tehdejším poměrům. Je z nich patrné, že je stanový tábor umístěn zdánlivě nelogicky na vyvýšené poloze za hlavní chatou a skladem, takže na stany není z terasy vidět. Snad z malého okénka zezadu, kudy se vydávaly spacáky. Od západu mohl mezi stany kdokoliv přijít, nikdo by ho odnikud neviděl.
Pozn. Modré puntíky vyznačují naá pohyb kolem potoka.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.