Nejste přihlášen/a.
Znám několik ldí, kteří jako děti, nedovolily maince objetí. Když dospěly, stále nemají rády doteky a objetí vůbec. Mám pocit, že tohle dělají nějaké znaky autizmu a nebo aspergra. Patří k tomu i to, že se ten člověk neumí podívat do očí, ale kouká jakoby přes. A to změnit nelze vůbec nijak.
Asi na tom něco bude . Moje matka to měla taky. Nikdy mě ani mojí sestru nedokázala obejmout sama od sebe. To, aby někoho objala se muselo vždy tomu někomu něco (závažného) stát. Já jsem jeden čas, když jsem byla dítě a učila se jezdit na kole kolikrát naschvál padala, aby za mnou pokaždé máma přiběhla a objala mě, když jsem měla rozbitá kolena a brečela. Někdy mi kolo i zakázala, odneslamě a ošetřila mi kolena. V tu dobu jsem si neuvědomovala, že mi za to jizvy do budoucna nestojí.
Já zase se nedokážu už od dětství lidem dívat do očí. Prostě mi to leze na nervyAle většinou jsem s tím měla jako studentka střední školy výhody, protože si všichni včetně učitelů mysleli , že jsem do nich platonicky zamilovaná
Co je normální?
Znám rodiny, kde se všichni objímají a pusinkujou, i když se denně potkávají a naopak rodiny, kde odrostlé dítě přijede po měsících domů a rodiče reagují strohým pozdravem z gauče. To si tak nese každý od svého narození a nepřipadá mu / jí to divné. Násilím sotva něco zmůžete, byt se překoná, ale ta vřelost a spontánnost tam asi nebude.
Maky, lásku mohli dostávat péčí, ale kontaktní nebyli. Dobrý nápad, že by začaly děti.
A nešlo by, že by děti objaly maminku? Skoro mi připadál, že to normální není, ale co my víme, třeba v dětství od svých rodičů nedostávala dostatek lásky,
Tak moje matka, co si tak vybavuju, nás taky neobjímala. Vím, že pokaždé ná dobrou noc nám dávala pusu a mě to děsně vadilo. Dodnes a to mi bude padesát se nerada objímám nebo s někým pusinkuju. Prostě mi vadí, že někdo vstupuje do mé diskrétní zóny.
Třeba to tak má vaše žena taky. Hlavně at dětem říká, že je má ráda.
Vadí to dětem, že je neobjímá?
Tak ono to dětem teď nevadí, začnou to koumat až v dospělosti, kdy sami budou řešit své vlastní děti.. Vím, byla jiná doba, ale to se vše změnilo a myslím, že i v tomto šel pokrok jinam. Moje matka nás NIKDY neobjala, nepohladila, ani neřekla, že nás má ráda - snažil se o to tatínek... taky ten náš vztah podle toho vypadá. Ona nesnáší vnoučata a to jsme jí nic neudělali. Až po 40ti letech se dozvídáte, že ji vadí (a má to jako křivdu) že mi ukradli její kolo, které mi zakázala si půjčovat. A další a další křivdy, které jsme ji jako pubertačky (nechtěně) udělaly a ona se z toho prostě zbláznila. Jinak to popsat, ani si vysvětlit neumím.. Za mě, je to špatně, že matka neumí obejmout vlastní děti.. předává to dál.
Taky jsem syna objímala, až jsme jednou, to měl asi 6-7 let, v zaměstnání měli psychologický seminář. Mluvila jsem s psycholožkou o synovi a mimoděk jsem udělala to objímající gesto. A ona mi řekla, že mým úkolem je naučit ho v životě pevně stát na nohách a umět si poradit. Že jednou bude chtít odejít za svým životem a moje všeobjímající láska ho bude svazovat a dusit. A že aby se z mého náručí vycukal, bude to muset udělat násilím, třeba vyvolat konflikt a prásknout dveřmi, jinak to možná nedokáže a bude mít zničený život tím, že ho nepustím ze své tolik milující náruče. Šla jsem do sebe a od té doby jsem dělala ne to, co jsem chtěla, ale to, co bylo potřebné a užitčné pro něho. Stokrát se mi to vrátilo.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.