Nejste přihlášen/a.
Děkuji předem za vaše názory! Není poprvé, co zde řeším nevýchovu mého muže. Jedno dítě již dospělé, neschopné rozumného života. Druhé v pubertě, které má velkou šanci dopadnout stejně. Muže nezměním, tak už asi nemá smysl jít do detailů. Společná výchova u nás nikdy nefungovala a fungovat nebude, protože muž tvrdošíjně si nechce nechat vymluvit, že s nulovým respektem dítě nelze vychovávat a že občas je prostě nezbytné na dítě i zvýšit ton. On je velice hrdý na to, že na děti nikdy nezařve a že jeho děti mu oproti mě "tleskají". On se totiž schovává za mou sukni, po-pá je celý dny v práci a o víkendu chce mít jen a pouze prima čas s dcerou. Dcerka ví, že ji miluji, ale mate ji, že tatínek je tak strašně hodný a mamka má 24/7 požadavky. Je nesamostatná (dle učitelek), neodolná, nepořádná. Jsem už přesycena. Jistěže se neustále snažím flegmatického, pasivně-agresivního manžela převychovat, byli jsme i u odborníků, kde mluvil on (dle odborníků prý děti rozmazlujeme!), ale s ním nic nehne. O výchově nečte. Vlastně mi tu ve výchově zavazí, kazí mi ji, jestli mi rozumíte. Rozvod nepřichází v úvahu. Vážně zvažuji prostě už o společnou výchovu přestat stát – jenže tím přestane i náš manželský vztah. Věřte tomu nebo ne, ale dcerka mi pak říká "bestie" apod (i před mým mužem, který mlčí), protože já na ni řvu a něco po ní chci, ale jí přijde, že JSEM MIMO, PROTOŽE TÁTA NIC NEVYŽADUJE. Tato dcera je velmi tvárná, ale zjistila jsem, že i tak andělské dítě výchovu potřebuje. Po letech těchto beznadějných situací jsem začala sama používat sprostá slova. Jsem v koutě. Sama na výchovu. Pro mě to znamená i konec manželství. Chci se zbavit těch sprostých slov, nenávisti vůči manželově naivitě o tom, že děti se vychovají sami. Jemu jedno zničené dítě k poučení se nestačí. Když tedy mentálně se stanu svobodnou matkou, co se týče výchovy (jestli to vůbec jde), mohu být vůbec v tomto manželství štastná? Nemohu najít kompatibilitu.
Vy jste se tady už jednou, hodně stejně, tady ptala. Já vám odpovím úplně stejně. Když vidíte, že se s tátou nedomluvíte, jednejte tak, jak uznáte za vhodné. Děcka velice rychle pochopí, co si ke komu mohou dovolit. Vydejte pokyn, trvejte na splnění, zkontrolujte a s nikým už nekonzultujte. Pokyny ne všeobecně, ale naprosto konkrétně. To by tak nešlo?
Ano, už mi to také dochází. Ovšem pořád usiluji, abychom měli pěkné manželství. Jenže mi přijde nemožné, když výchova i škola bude ležet jen na mě (můj muž bude samozřejmě nadšený). Bez mé výchovy sice by obě dopadly příšerně, ale ani tak nedopadnou dobře - prostě ta mužská role chybí! Navíc ony jsou přesvědčeny, že táta to dělá dobře, protože po nich chce naprosté minimum a hlavně chce pro ně tzv.štastné dětství. Jemu to lahodí- víte, co to dělá s naším manželským vztahem? Moje otázka zní vlastně: mám obětovat naše manželství kvůli lepší budoucnosti své dcery? Je mi z mého muže zle, jak je téměř nadšený, že mě dcera nazývá "bestií." A on je ten hodný rodič - z toho čerpá přesvědčení, že on je v pořádku...
Již jednou jsem vám psala, že si máte na 3 měsíce sehnat ubytování a doma se neukázat. Pouze v případě pohromy zvednout rodině telefon.Po 3 měsících si všichni sedněte ke stolu a popovídejte si. Zjistíte, zda vás rodina vůbec potřebuje. Za tu dobu se sklidníte, odnaučíte se sprostě nadávat. Od této debaty se rozhodnete co dál.
Je fuk, zda dcera propadne, může opakovat ročník. A navíc v dospělosti, až dostane rozum může si cokoliv vystudovat dálkově. Nepište, že to nejde. Nebyla jste štastná v rodině, nejste a bez rázného řešení ani nebudete. Pokud v takovém stavu chcete zůstat až do smrti, pak nedělejte nic, jen sem tam napište do poradny. Stejně vám to bude naprd.
nerozhodna - opět žádný komentář od vás. Přesně tak, jako v minulém vlákně. Přesvědčila jste mě, že vám takový manželský život vyhovuje, kdyby ne, tak s ním něco uděláte. Jen vám udělá dobře se vypovída, postěžovat si na manžela a děti..
Dobrý den, děkuji Vám za vaše rady! Vím, jak to myslíte, ale já nemám kam jinam jít bydlet. Jsem již v invalidním důchodě, neschopná si dojít nakoupit. Pokus nechat starší dceru plně na výchově manžela tu byl rok a půl. Následkem bylo asi 6 čtyřek na vysvědčení a zbytek trojky. Během toho roku a půl jsem NEUSTÁLE opět do manžela "štouchala", zda vidí dceřin akademický neúspěch. Nezajímal ho a navíc se dcera díky manželově (ne)výchově stala nezvladatelnou. Z (nejlehčí v našem městě) střední školy nakonec její ředitelka manžela uprosila, abychom si dceru nechali doma celé měsíce, že prý to nějak papírově zařídí. Prý tam nesnesitelně kazila morálku. A máte pravdu, dcera pak byla rok na pracáku a došlo jí, že jen se základním vzděláním se na ni společnost dívá s podezřením. Nyní studuje učňák a poprvé v životě má vlastní motivaci. Děkuji ještě jednou!
no to je sto rokov kriza muzov, to je zial velmi casty jav, neni to spravne, ale nic s tymi muzmi v uvodzovkach nespravime, ideme s takymito muzmi do zahuby. ved deti mu to vratia, kaslite na to, uz je to tak, nezmenite to, je povinnost ludi rodicov vychovavat deti, ale zial ani oni sami nemali vychovu alebo je taka lahostajna povaha, ked niekto miluje chova sa inak. deti mu ten nezaujem vratia aj ked nevedomky, na stare kolena budu kaslat na jeho potreby ked on sa nezaujima o ich a budu nadavat na neho a...budu citit hnev voci nemu.
Zdravím. Pokud nedokážete být ve výchově dětí jednotní a nerespektujete se vzájemně, pak je to špatné. Hlavně pro ta děcka. Rodiče by si vzájemně neměli podrývat autoritu. U vás už je pozdě toto řešit. Měli jste si promluvit o tom jak si výchovu svých dětí představujete dřív, než jste si je spolu pořídili. Teď už je pozdě. Manžela nepředěláte a děti vám přerostly přes hlavu. Co se týče Vás, Vy v manželství štastná nejste už dlouho a myslím, že ani nebudete (ale to je jen můj názor ze všech příspěvků od Vás zde). Dle Vašich příspěvků si manžela asi nedokážete vážit. Ale chyby musíte hledat i v sobě. Na váš nesoulad ve vztahu a ve výchově dětí doplácí právě nejvíce děti.
Ano, pamatuji si na vaše dřívější dotazy a že už jich bylo docela hodně a ptát na jedno a to samé jste se začala už v roce 2018. A vždycky napíšete, že nechcete jít do detailů, ale nakonec detailně popisujete, jak je Váš manžel neschopný a Vaše dcery nezvladatelné a jak na Vás doma všichni řvou. Tohle jste zde jednou napsala:
"Rady zde jsou k nezaplacení - děkuji velmi za ně! Dceři jsem pověděla, že buď nebude nosit z učňáku 4 a 5 nebo soudně to ukončíme. Prvák rozhodne. Když tak nenávidí učení, bude si muset zamilovat tvrdou a mizerně placenou práci se základním vzděláním. Také půjde na internát. Také uvažuji už o chlup víc o rozvodu. Protože já chtěla společně dceru vychovávat, ale manžel dodnes chce především to, aby ho dcera milovala více než mě. Dělá to různými způsoby - podrazácky. I když jsem s ním o tom milionkrát mluvila, nedokáže si pomoci, pro něj není nejdůležitější to, co z jeho dcery vyroste a jakou bude mít budoucnost. Nereaguje na její chování adekvátně. Nehledá rady, neuplatňuje rady ( i odborníci mu říkali, že dcera potřebuje otcovskou ruku!). Kolik je na světě mužů, kteří nechají svou dceru na sebe ječet, nechají ji ječet i na svou manželku a to dokonce i na veřejnosti? Jsem po letech už strašně vyčerpaná a naše manželství věčnými brutálními hádkami ohledně manželovi nevýchovy je velmi poškozené. Jenže pořád nevím, jestli je čas k rozvodu už kvůli druhému dítěti. A také kde na něj vzít sílu a odvahu..."
Takže můj názor je, že si to buďto vymýšlíte, protože jsem v těch Vašich nářcích našla některé informace, které si vzájemně odporují. Ono je to docela těžké, zapamatovat si všechno, co jste tady napsala, i když se snažíte držet původního tématu docela úspěšně. Ale co je psáno, to je dáno a dá se to dohledat. Nebo na tom něco je, ale není to tak, jak to popisujete Vy. Takže shrnutí celého problému, který tady probíráte už 3 roky je, že Váš manžel je k ničemu řve na Vás a rozmazluje dcery. Vaše děti jsou také k ničemu, protože Vám sprostě nadávají a rostou z nich lajdáci. Vlastně ta jedna už je dospělá a nesamostatná a tu jste se snažila vypudit ze svého domu. Teď zase píšete, že rozvod nepřichází v úvahu, ale jindy jste psala, že o rozvodu vážně uvažujete. Někde píšete, že on by do žádné poradny nešel a jinde zase že už jste byli u několika odborníků. Tady na několik Vašich dotazů na stejné téma, jste dostala už tolik všelijakých rad, že se divím, že jste stále nedokázala ve svém životě nic pozitivně změnit a podle Vaší současné otázky to naopak vypadá, že je to čím dál horší. Podle mne teda bude chyba ve Vás. Nakonec tady už několik let čteme pouze to co píšete Vy, tak není možné mít objektivní názor. A hlavně je jasné, že Vás nikdo za ty roky nedokázal uspokojit. Ani děti, ani manžel, ani odborníci, ani lidé zde, na poradně. A je docela možné, že se neptáte pouze zde. Ptáte se, jestli můžete najít kompatibilitu. S kým, nebo s čím? Sama v sobě? Co vlastně hledáte? O co Vám jde ve skutečnosti? Potřebujete se občas nějak pobavit?
Na to bych Vám odpověděla takto: Život je složitý a samá změna. Člověk je složitý. Jistěže se ve mě nevyznáte. Kdo se zcela vyzná sám v sobě? Názory (např.ohledně rozvodu) nemění jen hlupák. Pouze ty zásadní (jako např. na smysl života) by jen nezdravý člověk měnil často. Moje zdravotní situace se změnila, řekněme o 95%, nejsem tedy ještě mrtvá, ale podstatně uvázaná k posteli - proto rozvod již nepříchází v úvahu. Když např. žijete desetiletí s alkoholikem a stále máte naději, že se změní, tak prostě hledáte rady. Nechápu, co Vás uráží na tom, že zde anonymně chci čas od času prodiskutovat svou situaci. Zjistila jsem totiž už jako malá, že víc hlav víc ví. Možná jen každá vidíme tento portál jinak - já ho nevnímám jako místo, kde se na váš vytrvalý, ale měnící se problém můžete zeptat jen jednou.
Aha, takže Vy jste uvázaná k posteli a Váš manžel se teda musí starat nejenom o děti, ale i o Vás. Tak to s tím jeho charakterem tak špatné asi nebude, když tohle všechno zvládne a spíše by si zasluhoval pochvalu a ne nějaké stížnosti. Mne ničím neurážíte, jenom překvapujete. Tak jestli jste na tom tak špatně, že jste uvázaná k posteli, tak bych Vám poradila, abyste nehledala na všech, co s Vámi žijí v jedné domácnosti všelijaké chyby a byla vděčná, že máte rodinu, která funguje vlastně díky Vašemu manželovi, který je na děti hodný a zřejmě je hodný i na Vás a stará se běh rodiny. Pochybuji totiž o tom, že když jste tak nemocná, že na Vás Vaše děti a Váš manžel sprostě řvou.
Navrhnu řešení možná postavené na hlavu. Holky jsou velké, tak by ho mohly akceptovat. Když není ta tolik potřebná shoda, že by rodina fungovala jeden měsíc podle otce, druhý bezvýhradně podle Vás. /Nebo co týden? / Trénink přizůsobivosti pro všechny strany.
Děkuji za rady! Nechat to na jakoby střídavé péči by znamenalo, že tu dobu, co by velel manžel, by dcera nosila domů samé čtyřky a pětky. Já bych pak už přestala mít motivaci neustále to vytahovat aspoň aby nepropadla. U starší dcery tento pokus byl - nechala jsem školu na manželovi a v prváku lehčí střední školy měla většinu čtyřek. V druháku už sama nechtěla být a ředitelka nás snažně prosila, at si ji necháme doma, že kazí morálku. Takhle ji manžel vychovával. VŮBEC ho nezajímalo, jaké má známky- ani jednou za půl roku :-O
Pamatuji si ten případ. To jste otce nedotáhla od té doby do nějaké rodinné nebo pedagogicko - psychologické poradny?
Bydlíme spolu, komunikujeme spolu. Do poradny bych ho už nedostala. Na něj stejně nemají rady odborníků vliv. On je jako zeď. Počítám, že asi tak 6-7 psychologů a odborníků na výchovu dětí mu řekli vždy to stejné - ale nic se u nás nezměnilo. Není ho možné přesvědčit, že děti je nezbytné učit i kázni. On je nějak zvráceně hrdý na to, že jakože "neumí" zařvat. Ale na mě řvát umí v pohodě. Ač vidí, jak dopadla první dcera, stále i přesto jakoby chtěl všechny přesvědčit, že lze vychovat bez respektu/autority/občasného zvýšení hlasu.
Už si nepamatuji, jak přesně staré dcerky jsou, ale určitě by se dalo s nimi sednout a vysvětlit jim, jak to má správě vypadat, že musí mít nějaký řád, co všechno by měly samostatně zvládnout a přes co vlak nejede. V klidu, bez odbíhání. Otec by u toho neměl být. Ony mají být připraveny do života a Vy máte tu snahu. Ony to nevidí, že ta otcova benevolence jim ve finále škodí? Ony to nepochopí, ani když s nimi jednáte po dobrém? A prarodiče v tom nepomohou?
Prakticky je už jen jeden prarodič, tchán, alkoholik. Prarodiče u nás nikdy moc nefungovaly. Starší dcera výchovu nikdy nepochopila -dodnes považuje osobní disciplínu za sprosté slovo. Tak taky její život vypadá. Mladší se jeví prozíravější, přesto jako každé dítě upřednostňuje pohodlí. Není ještě schopna pochopit "co se v mládí naučíš...", navíc jak otec nikdy nezařve, tak se jí přirozeně líbí víc tátova nevýchova. Ale ano, mluvím s ní. Hlavně ví, že ji miluji, tak asi ji netrápím pro masochistické sklony. Bez podpory i manžela je to na nic.
Omlouvám se, že jsem špatně vystihla povahu mého muže. On na mě neřve. Tak jsem to nemyslela. Ale zařvat na mě dokáže v pohodě, když chce. Ale na děti totálně odmítá. Přitom by to TOLIK ulehčilo výchovu. Občas zvýšit hlas. Můj muž je pasivní agresor, tedy jsem tu běžně měla trestání tichem (třeba dva měsíce v kuse) a naprosté vyhýbání se problémům = neochota je řešit. S mlčícím člověkem se opravdu nic řešit nedá, jen vás chce vytočit. Dlouho jsem těmto pasívně agresivním "hrátkám" nerozuměla. Dala jsem mu přečíst knihu o pasivní agresi a velmi se zlepšil. Už od něj odejít nemohu, protože jsem na něm závislá. Prakticky nemohu z domu kvůli nemoci. On není zlý, spíše bych řekla "naivnější" nebo méně moudrý, nepřemýšlí, prostě výrazný flegmatik.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.