Nejste přihlášen/a.
Zdravím. Je mi 18 let a už dlouho se snažím pochopit, proč se vyhýbám vztahům. A nechápu se. Nikdy jsem s nikým nechodila, jen ve 14ti a to na týden. Když se mnou chtěl být každý den, řekla jsem dost. Pak to byly jen dva úlety a jinak nic. Už párkrát se mi naskytla příležitost s někým chodit, ale já couvla. Nevím proč, připadám si pořád hodně sama, chci si najít kluka, ale jakmile je příležitost, couvnu. Vztahu se nebojim, nebo možná je v tom skrytý strach. Třeba z nevěry či tak... Je todle chování normální? Dík za odpovědi
klid ty delas jako kdyz zivot konci ve 20 a ty uz mas jen dva roky na to mit nejaky vztah.. PROSTE teprve hledas sama sebe.. neboj dej tomu cas. az to prijde tak to prijde.. ucitis sama kdyz se citits na to do nejakyho vztahu hupsnout ... to prijde kdyz to budes nejmin ocekavat...
ja to mela podobne jako ty... :D
Ahoj, nezoufej. Já se vdávala v 21 letech, a ve 30ti rozváděla. Nikam nespěchej. Já když si to vezmu, tak už jako mladá jsem začala mít ten správný dospělácký život plný starostí. Práce, nákup, domů, uklidit, uvařit a druhý den znova. Mojí sestře je 27 a ta vzala mládí za úplně jiný konec, asi si vzala ponaučení ode mně, a má se fajn. Kluka má i nemá. Schází se spíš jen o víkendu, na výlet, do kina.. Nebydlí spolu a nějak moc se na sebe nevážou. Proč taky ne, když jim to vyhovuje. Ona si užívá a já moct dneska žít znovu od dvaceti, tak žiju nejmíň do třiceti jako ona. Každý rok, poté co si našetří penízky, jezdí na poznávací zájezdy. Už byla v Anglii, ve Španělsku, ve Vídni, v Paříži a před rokem byla za prací na Islandu. Nádhera. Sice si nešetřila vydělané peníze na účet, ale byla se podívat lodí na velryby, na sopky, celý ostrov procestovala. Až jednou, zahoří láskou, zatouží po rodině a miminku, bude mít na co vzpomínat.
Buď v pohodě, až to přijde, tak to přijde, do té doby je zbytečné něco řešit, vnímala jsem to naprosto stejně, děsila mě vždy představa, že bych s jediným chlapem měla být celý život a denní vídání ve mně vyvolávalo hrůzu, až pak přišel ten, který to ve mně zlomil, a já s ním chtěla být. A pak přijde třeba další, a ještě další, až si o tom dotyčném řekneš, že on je ten, se kterým bys chtěla strávit celý život. Když budeš tlačit na pilu, štěstí nedosáhneš.
Můžu ti tykat? Vztahům se vyhýbáš proto, protože ještě nepřišel čas a ještě nepřišel ten pravý. Klasik pravil, že láska je vlastně nemoc. Třeba jako spalničky. Potkáváme spoustu lidí a nic. A pak, až najednou příjde někdo, od koho ty spalničky dostanem. Já si myslím, že je to tak. Až příjde ten pravý, poznáš to, neboj! A teď si nekomplikuj svůj mladý život pochybováním o sobě. A až příjde, tak si to užívej a buď štastná.
Taky jsem měla pár krátkodobých vztahů v tomhle věku, kluci se mi na první pohled líbili a po pár schůzkách, nevím vůbec proč, jsem se jich začínala bát, jejich přítomnost mi nedělala dobře. Přitom jsem po vážné známosti vždycky toužila. A pak přišel ON a všechno bylo jinak, chtěla jsem s ním být čím dál víc, být s ním celý život. Neboj, jednou to přijde, úplně samo
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.