Nejste přihlášen/a.
Já mám občas také soc. fóbii, vychází to z mé chronické úzkosti, kterou mám bohužel vrozenou. Léky jsem bral všelijaké, nakonec jsem se s tím naučil žít a neberu nic. Když mám atak, vyklopím do sebe na ex placku vodky, to mě fyzicky uvolní a dá se to přežít. S frekvencí cca 1 placka vodky na 10-14 dní je to stále lepší, než být závislý na lécích a mít zastřenou mysl, která mě živí. Musíte si vypěstovat nadhled, moc se nezkoumejte, je to kontraprodutivní. Je potřeba se s tím naučit pracovat, dostal jste do vínku břemeno duševní poruchy, je na vás jak s ním naložíte. Buď ho ponesete s lehkostí, nebo ho budete vláčet za sebou. Hodně štěstí.
Tvrdý alkohol může škodit více než psychofarmaka. Alkohol prosím nikomu neraďte na psychické potíže! Někomu jinému může velmi rychle zhoršit psychiku a navodit závislost.
jancaak souhlasím, alkohol je velké nebezpečí, to jsem asi zmínit měl. Na druhou stranu pochybuji, že by si k němu člověk s takovými problémy nenašel vlastní cestu. Myslet si, že mlčením se problém obejde, je bláhové. Lidé jako my velmi často končí jako alkoholici. Já sám k němu mám velký respekt a to nebezpečí závislosti, které pro mě skýtá, si uvědomuji s každou plackou jakmile ji beru do ruky. Už jsem byl v životě závislý na lécích a přestal jsem je brát proto, abych se té závislosti zbavil. Vím, že vyháním čerta dáblem, ale ono to tak nějak funguje.
Je potřeba pochopit fakt, že život je o rovnováze, když se nadužívá cokoliv, tak je to špatně, at se jedná o alkohol, léky, či jiné omamné látky. Přivodit smrt může i závislost na adrenalinu.
Lidé jako my mají tu rovnovážnou linku kousek níž pod hladinou, musíme víc natahovat krk, abychom se zhluboka nadechli. Ale na druhou stranu, umíme dělat velké věci, vlastní strast je velká inspirace
Každý si musí najít vlastní cestu, znám ještě dva lidi, kteří už neberou léky jako já. Jednomu pomáhá sport, jezdí na kole a další známá maluje, já si dám někdy placku,nebo si jdu zabouchat do pytle.
Důležitý je se v tom nijak nehňácat, netopit se v tom hnusu, který mozek v depresích produkuje. Přijmout depku jako svou součást, já ji vždycky slušně pozdravím,a požádám ji, aby když už bez pozvání vešla, aby moc neškodila a nenašlapala mi v předsíni. A pak už to sleduju jako film v kině, co mi ta poblázněná chemie v mozku produkuje za hovadiny Pak koukám na výstavách na ty abstraktní obrazy a přesně vím, kde k tomu author přišel.
Chodíte k lékaři, tak asi odborné rady máte. Normálně bych ani neodpovídala, protože jsem se za celý život s ničím podobným nepotýkala, tak ty léky neznám. Ale vyburcovala mne k reakci odpověď od "babkazov". Ta fotografie přímo geniálně odpovídá na Vaši otázku. U ní není třeba slov. A jsou to malé děti, což dokazuje, že se s tím charakterovým předpokladem člověk už narodí. A to není co závidět. A i Vy píšete, že máte nastavený jakýsi harmonogram radostí a depresí a zřejmě se tím dost zabýváte a sledujete se. Což je podle mne asi špatně. Přece nemusím mít v jednom kuse z něčeho tak velkou radost, abych z toho byla v nějaké euforii. Nemusím se smát celý den, nejsem blázen. Ani mne nenapadne položit si třeba ráno otázku, jestli bude nový den štastný, nebo naopak. Nehlídám sama sebe, to bych se asi opravdu zbláznila. A za den se mi stane, že dokonce brečím, protože už jsem starší a tak vzpomínám na lidi a zvířata, kteří mne už navždy opustili. Ale uvědomila jsem si, že pláču docela ráda a že mi to dělá dobře. Mám takový rituál. Chodím ven se psem a když si zapomenu kapesník, tak se pro něj vrátím, protože za tu hodinouvou procházku si "povídám"s mými milými a bulím u toho. Ale jakmile se vrátím domů, už na to nemyslím, protože se začnu věnovat běžnému životu. Zpočátku, když to začalo, tak mi to bylo trochu divné a tak jsem hledala jaký vliv mají slzy na člověka a představte si, že jsem sama sobě jaksi nevědomky nastavila tím pláčem "očistu"duše i těla, kterou asi v pokročilém věku potřebuji, abych se udržela v běžném životě v psychické a zřejmě i fyzické harmonii a pohodě. Já teda nevím jak se to projevuje u Vás, asi budete trpět něčím jiným, ale možná, že by stálo za to, abyste se přestal neustále sledovat a nechtěl od sebe a okolí víc než to, co Vám běžný život přináší naturálně sám. Nemusíte se neustále z něčeho radovat, ono stačí být a fungovat. Ty léky asi na určitou dobu pomohou, ale co potom? Když si na to zvyknete, budete jich asi potřebovat čím dál víc a neobejdete se bez nich. A co vím, tak zrovna tyto různé léky mají nepříjemné vedlejší účinky.
Nevím jak se ty deprese projevují u Vás, ale tady si přečtěte třeba o tom pláči. A dá se toho pozitivního najít mnohem víc.
Já si myslím, že stále jste si neuvědomila, že je to pouze a jen váš život. Stále spoléháte na nějakého "chytrého" psychologa a věříte, že vás z toho vytáhne jako srnu za studny. Vůbec vám nedochází, že je to pouze s jen vaší věcí, co se sebou uděláte. Nemá cenu jakkoliv s vámi diskutovat, protože vám to ještě nedocvaklo. Je to váš život, vaše volba, váš zýpůsob bytí. Lidé se vás začnou stranit, protože melete stále jedno a totéž dokola a vůbec vám nedochází, že jste s tím obtížná, protože každý z nás má nějaký život a nějak se s ním pere. A vás nepotřebuje k řešení. Postavte se na vlastní nohy a vlastní vůlí si dejte život do pořádku. Nemáte rakovinu, ani postižené dítě. Staráte se pouze o sebe!
Já se obávám, že tady je na místě spíš psychiatr (a nějaká léčba) než psycholog; to výrazné střídání nálad pravděpodobně sám neovlivníte. Bývá to problém s distribucí hormonů v mozku, pokud tomu správně rozumím. Mám známou s podobnými problémy - už od 15 let se čas od času nechává na kratší dobu hospitalizovat. Vždy ji přivedou do pořádku a potom nějakou dobu normálně funguje, stará se o rodinu, chodí do práce, než to začne znovu.
Alkohol vše ještě ve spojení s těmito léky zhorší.Doporučuji vůbec žádný alkohol nepít,je to k ničemu jakmile vystřízlivíte jste spátky na stejné vlně.Zkuste místo alkoholu se vrhnout do něčeho co vás baví.Třeba si sedněte a vybarvujte obrázky to je jedno,pokud se budete zaobírat sám sebou a nečině sedět nebo ležet , je jasné že vás deprese semelou.Moje vlastní zkušenost věřte mi.Také to mám na houpačce ale nezůsrávám sedět nebo ležet - snažím se nemyslet na smutek ale na jakou koliv činnost...zabírá to tey aspoň na mě sice smutná zůstávám ale vzpouštím to,jdu a chvilku maluju,nebo čtu,prostě dělám cokoliv.
Samozřejmě jsem laik, ale můj názor je, že radost a smutek se střídá jak po sinusovce. Nelze mít neustále jen radost, ani nelze být neustále jen smutný. Ta sinusovka může mít různou frekvenci i amplitudu, ale těžko někdy přijde po dlouhém období extrémní radosti jen krátké období malého smutku. Radost je právě z toho rozdílu. Každý člověk má někdy "blbou náladu" a neví proč. Je to proto, že měl předtím dlouho radost. Navíc je vše relativní. Někomu udělá radost, že vylezlo sluníčko, jiný si koupí jachtu a žádnou velkou radost nepocituje. Na jedné straně se lidi radovali i za války, kdy jim šlo o život, na druhé straně dnes jim nic nechybí a mají deprese. Podle mě je to proto, že nemáme žádné větší problémy, tak si je psychika vytváří sama.
Souhlasím s tím, že antidepresiva nic neřeší, ta ti jen usnadní, aby ses z toho dostal sám. Uvědom si, že smutek je normální součástí života. nefunguje to tak, že si dáš prášek na radost a budeš ji mít.
Antidepresiva - zmiňované SSRI - nejsou prášky na radost, spíš na potlačení deprese anebo úzkosti, ale radost nevytváří. Spíše mohou způsobit určitou emoční plochost. Jen některá psychofarmaka posilují pozitivní emoce.
Jsou lidi, kteří si umí i smutek užít, zkus si z nich vzít tak trochu příklad. Netřeba si to užívat, ale aspoň to brát jako přirozenou součást života. Smutný jsi proto, aby sis pak mohl užít tu radost, co přijde. Tak se během smutku těš na radost, která po něm přijde. Když budeš stále přejedený, taky si žádné jídlo nevychutnáš.
Jancaak - Ony jsou přípravky vysloveně způsobující radost, např. kokain , ale to samozřejmě není ta správná cesta k neustálé radosti
Víte co? Tak já Vám něco povím. Opravdu jste si myslel/a, že na laické poradně, kde Vás navíc nikdo nezná a nemůže o Vás absolutně nic vědět, dokáže poradit tak, aby se Vám to zamlouvalo? Tyhle psychické problémy jsou přece neuchopitelné. Není to jako když se někomu rozbije pračka, nebo jiný obyčejný problém, se kterým můžou mít jiní lidé také zkušenosti. A i když tady jsou i lidé, kteří mohou mít také deprese a také chodí k psychologovi, tak jejich potíže nemusí mít stejný průběh jako u Vás a nemusí u nich být stejné důvody, které odstartují propad do deprese. A lidé, kteří depresemi netrpí, Vás nemůžou pochopit, ale přesto se tady snaží Vás nějak podpořit. Třeba já jsem se snažila a Vaše reakce na můj příspěvěk byla trochu podrážděná a v tom smyslu, že jako ničemu nerozumím. No nerozumím, nejsem odborník a neznám Vás. Tak co jste čekal/a? Copak já, nebo někdo jiný ví, proč máte radost a najednou ji nemáte? Tak berte ty léky, když vám pomáhají. Je to Váš život.
P.S.
A jak vidím, tak hledáte i nového dokra. Takže už jste jednoho měl a ani ten Vás neuspokojil, když hledáte jiného.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.