Zustat ve spatnem vztahu?

Zamilovanost se nedá měřit podle toho: Kolik on mně, tolik já jemu. Neříkám, že jeden má rád míň, ale každý cítí sám, že když má rád, dává, co může. Připadáte mi jako trhovkyně na jarmarku: na jedné straně vah láska, co dává on a na druhé straně buď přidáváte, nebo ubíráte, aby se misky vyrovnaly. Tohle nemůže být nikdy kvalitní vztah, když jenom počítáte, kolik...

S manželem jsme se měli vždycky rádi, nikdy jeho ani mě nenapadlo, zda někdo víc a o kolik. Byl to vztah vyrovnaný. Potom následoval jeho pád, kdy by mnohá partnerka od něj bez přemýšlení odešla. Začala jsem za něj bojovat. A dala jsem to. V té době mohu s klidem říct, že já té lásky dávala daleko víc. I když to nebyla jen láska, ale i pomoc, odpovědnost, snaha vrátit všechno zase zpátky.

Podařilo se. A dneska zase žijeme spokojeně a rádi, že máme jeden druhého. Kdo víc a kdo míň, to opravdu nevím. Jaga.

Zhruba po roce každá zamilovanost poněkud vyprchá a vztah spíš drží přátelství, společné zájmy, úcta, spolupráce. Láska jen nestačí, ta se zákonitě v každém vztahu časem oslabí. Za to nelze partnera trestat nějakými omezeními kontaktu a pod. U jednoho z těch dvou k tomu vyprchání a prozření do reality přichází dřív. Pak ten druhý začne trpět a nesmyslně na něm viset, což zase vztah ještě víc přidusí. Když někdo na vás visí, vynucuje si projevy lásky, je nepřitažlivý.

Je to Váš první vztah. Málokdy je to vztah, který vydrží do smrti. Většina těch starších Vám to potvrdí. V těch raných vztazích se člověk učí toleranci, spolupráci, sebezapření...Zkuste žít od sebe, jestli Vás to vrátí do stejných kolejí.Troufám si říct, že tohle stačilo, že chvíli budete každý sám a osud vám časem nahraje zase někoho. A tahle zkušenost se vám bude hodit...

Jsi na něm závislá, takže dokud tu závislost nepřekonáš, stejně ho neopustíš. Když jste si začali poměřovat, kdo koho miluje více a kdo se ve vztahu snaží víc, tak Vám zamilovanost vypršela.

Zdravím. Vy jste vytvořili pár v 16 letech, to jste byly "odrostlé děti". Od té doby jste oba vyspěli a dospěli. Nechci být za zlou, ale připadá mi, že vy jste se mu "pověsila na krk" a dusíte ho. Ale to není z vaší strany láska, to je touha vlastnit a ovládat ho. Úplně. A čím víc ho dusíte, tím víc on potřebuje to břemeno setřást a osvobodit se. Ne zbavit se vás, ale té tíhy na krku. Té samozřejmosti, že musí. Vy jste zašla dokonce tak daleko, že jste lásku začala porcovat a přidělovat, aby viděl! Jenomže on to určitě ani nezpozoroval. Vy se trápíte, ale je potřeba uvědomit si, proč. Ne proto, že vy ho milujete víc, ale proto, že cítíte, že ztrácíte svůj majeteček. Je mi líto, ale podle mně to z vaší strany není láska. Ta oboustranná zamilovanost s dospíváním vyprchala, ale nevyvinula se v lásku. Muži nesnesou být vlastněni, muži potřebují volně dýchat. Ten 16 letý kluk vedle vás dospěl v muže, a začal se chovat jako muž. Ida

Nemá smysl zůstávat a trápit se ve vztahu ve kterém nejste spokojená. Jste mladá, s někým jiným můžete prožít spokojený život. Dejte si do pořádku psychiku, možná s pomocí odborníka. On se nikdo nedá psychicky a citově vydírat věčně. A to Vy děláte, aniž si to uvědomujete!

Vždyt jste oba jelita, běžte od sebe. Tohle nevydrží a nemá smysl to lepit.
V šestnácti si každý myslí, že našel životní lásku, ale málokdy tomu tak skutečně je.

Jděte od sebe. Jste mladá, najdete snadno jiného. Kluků je. Horší to bude, až Vám bude o dvacet let víc. To budou muži ženatí, zadaní nebo mrtví. Bude jich méně. Měla jsem spolužáka z vedlejší třídy. Krásný kluk to byl. Vyhrál "Missáka ročníku" ve čtvrté třídě. Podobný byl Cruisovi zamlada. A ten ve 20 letech zemřel na rakovinu.