Nejste přihlášen/a.
To jako vážně? Opravdu už mají lidi psychologické problémy z toho, že musí sedět doma na zadku? Já teda nevím, jestli jsme fakt už nějak degenerovali nebo co, ale připadne mi to úplně mimo. Už když jsem koukal na show jak zavřeli lidi do vily, nebo výměnu manželek...koukám na to právě z těchto důvodů. To jsou fakt lidi na dně, když nevidí partnera 3 dny, nebo nemůžou vylézt z bytu? Co to jako je?Naše generace s tímhle problém neměla a uteklo pár let a je vše jinak?
Každé ráno stejné. Zahoukala siréna a šlo se do fabriky. Furt dokola. Nebo vojna. Já byl na vycházce jednou. Nebyli lidi. Takže zavřenej 2 roky na jednom místě. 2 dovolené, jeden opušták. Smutno mi bylo, ale že bych se hroutil? Teď nám v práci nabídli pomoc psychologa. Proboha na co? Že můžu dostat horší chřipku? A co budu dělat až opravdu půjde do tuhého? Jsou 10x horší věci. Neštěstí, úmrtí dětí, nemoci. To pak spolykám prášky?
Omlouvám se za ten výlev, ale nějak už to přestávám chápat. Lidi týden v pohodě doma, s dětmi a už nemůžou. Je to k pláči.
Národ změknul. Máme druhou generaci, co jde po vyučování na PC, místo aby si šli zahrát fotbal, vybíjenou nebo cokoliv. Rodiče určují životní styl. Bydlím kousek od nového hřištátka. Super povrch, koše to má. NIKDO tam nechodí a to je u sídliště. Na tělocvik má každej druhej úlevu nebo osvobození. Místo, aby např. skoliotici více cvičili, tak mají doklad, že jsou oslabení a nemohou! Oteklé ixaté děti osezené od počítačů nenávidí běh. Sportovní soutěže na škole zajištuje několik přetížených jednotlivců. Na horských hřebenovkách býval Václavák, teď jen sem tam skupinka zdatných důchodců. Rodiče si na jedné ZŠ odhlasovali, že jejich děti nebudou na prvním stupni šplhat z bezpečnostních důvodů. Nekecám. Zažila jsem. A dostat pak nahoru vyděšenou šedesátikilovou pubertačku, když neměla o šplhu na tyči dosud páru.
Zažila jsem telefonát matky, která žádala úlevy v Tv pro svého 17letého syna, protože on se při pohybu potí a to mu vadí, jelikož mu rostou chlupy! Tohle má bránit naši vlast, takovej cukrouš!?!
Přesně tak.
Dnes se nic neděje (a opravdu se stále v globálním měřítku neděje vůbec nic) a lidi si věší "smyčku na stromy".
Kdyby (nedej bože) byla válka, tak lidi spáchají dobrovolně sebevraždu, místo aby se zkusili alespoň bránit.
Taky nechápu. Lidi jsou zhýčkaní a zpovykaní a hroutí se z prdu, když se vlastně nic neděje. Žádná tragedie, jen středně těžká komplikace. Lidi neumějí rozlišovat mezi tím, co je fakt neštěstí a kdy jde o hovno. A v téhle chvíli opravdu o hovno jde. Pořád jsou otevřené obchody s potravinami a lékárny, ostatní holt přes e-shop, dokonce i lékařské ošetření se člověku dostane. Ba i do toho lesa si můžu vyjet, po hospodách jsem nikdy nevysedávala a ostatní zábavu holt oželím, stejně jsem při dětech nikde moc netrajdala a kultura 2x do roka byl přepych.
Ano, je to šílené být zavřený v bytě ¨a čekat, zda dostaneme tu horší chřipku. Nejsem zmatkař ale toto jako chřipku už vážně nevnímám, navíc mám RS, onkologické problémy, špatně fungující ledviny a skoro 60 let. Kteří lidé jsou v pohodě doma? Neznám v okolí jediného, zavřený, mnohdy s partnerem na pár metrech, denně jsem v nemocnici-katastrofa, nic nefunguje jak by mělo, všude nervozita a stres, strach je cítit všude. Respirátor a roušky s nanofiltry neseženete, šijeme si cosi o čem mám pochyby, že je k něčemu. Přeji vám aby vás optimismus neopustil, já už to vnímám tragicky. Dcera se denně učí s vnučkou 4tř. zadarmo supluje učitele a svojí práci musí udělat, děti nemohou ven ani na návštěvu k prarodičům. Vám někdo zakázal jít třeba na pivo? Mě ne. Nezbývá než vydržet, myslím, že toto je začátek a konec je daleko.
Mně je přes 60, muži to chytají mnohem častěji, mám lehkou nadváhu kvůli stylu života který nemohu ovlivnit, vysoký tlak, léčím se na plicním, jsem denně ve styku se spoustou cizích lidí...a psychika dobrý. Je to o úhlu pohledu. Akorát mě štve, že další jaro prošustí mezi prsty a neužiju si ho. Kolikáté už?
Myslím že jsem to sem kdysi napsal. Bylo nás asi osm, seděli jsme v hospodě kolem stolu, všichni nadávali a stěžovali si jak se jim prachmizerně vede. Já jsem seděl a mlčel. Vybídli mě at taky něco řeknu. Řekl jsem, že se mi nikdy nevedlo líp než teď. Kolem stolu bylo najednou úplné ticho, všichni na mě vztekle zírali, protože jsem jim pokazil zábavu.
Berte to tak, že tenhle trend přišel z ameriky. Mít deprese je moderní. Depresanti jsou schopní se chytnout kdejaké záminky a přitom ani neví, co deprese je.
Moje rada : Když už jste se ocitli sami doma a najednou nevíte kudy kam, pořiďte si kotě. To vás zabaví na celý den. Felinoterapie, česky terapie kočkou, funguje stoprocentně.
Dobrý den,
zaprvé tu byly psychické problémy i za minulého režimu.Např. v roce 1970 bylo na území Česka cca dvakrát více sebevražd než dnes (přes 2800 ročně). Důvodem bylo, že i když mnohým stačí jen chodit do fabriky, nemít žádnou zodpovědnost a vyšší cíle, byli zde někteří kteří měli vyšší cíle - cestování, kariéru, inovace, změnit svět alespoň trochu k lepšímu atp.
Dnes už se snad většina o depresích nebojí mluvit (je to koneckonců nemoc jako každá jiná, třeba i ten koronavirus) a dojít si k lékaři. Léky se od minulého režimu také zlepšily. Proto psychofarmak stoupá.
Dnes jsou nejohroženější skupiny lidé s velkou odpovědností. Jde o lékaře, manažery, právníkyatp., kteří se musí rychle rozhodovat a jsou v neustálém stresu. Zatímco u dělníka ve fabrice je nemocí z povolání např. bolest zad, tak u těchto profesí je to deprese, která může být výrazně více invalidizující. Dnes je přes 30 % trvalých pracovních neschopností právě z důvodu psychických poruch. I proto mě překvapí, když v 21. století někdo nechápe, že izolace může mít pro někoho za následek zhoršení stavu způsobeného stresem,vztahovými problémy aj. Zvlášt když jde o osobu starší, která by měla mít jisté životní zkušenosti.
Já myslím, že ten problém není v tom, že lidi sedí dva týdny doma, ale v tom, že nikdo neví, jak dlouho to ještě potrvá. Původní termín ukončení měl být dneska (což bylo od začátku nereálné). Je ale odložený o týden, možná o měsíc... nebo taky o půl roku... Většina lidí, zvyklá na určitý režim, na určité povinosti, i na tu pravidelnou práci "kolem dokola" najednou sedí doma a nemá co dělat. A když nemáte co dělat, nikam nemůžete, netušíte, kdy uvidíte své blízké a jediné rozptýlení je počítač a televize, je takový den zatraceně dlouhý. A nikdo Vám neřekne, kolik takových nekonečných dnů ještě bude. Nejistota a beznaděj, to je podle mě příčina psychyckého stavu některých slabších jedinců.
Jestli se tu někdo hroutí z toho že musí být doma , tak si to s ním ráda vyměním. Pracuju v obchodě a teď chodím na 12 hodinový směny. Všude plno lidí, někteří bez roušek, rodinky s dětma, zlodějíčci... cesta do práce skoro hodinu v mhd. V roušce mám pocit, že se mi nedostává kyslíku a že omdlím. Beru to tak jak to je, na nějaký hroucení není čas.Pokud má člověk onemocnět, tak to může chytnout kdekoli... třeba když půjdu s odpadkama do popelnice. Lidi, hlavu vzhůru. Za chvíli bude teplo, sluníčko a do lesa či do přírody nikdo nezakazuje chodit.
[ Obsah příspěvku byl skryt moderátorem @kapkanadeje z důvodu porušení pravidel poradny. ]
Praktický dopad omezení pohybu osob je jen půl problému. Druhou polovinou je celková atmoška, která na lidi sedá. Každý to samozřejmě bere jinak. Mně docela vadí, když nemohu (zpravidla z pracovních důvodů) několik týdnů do přírody. Pokud by to mělo tentokrát dosáhnout určitého kritického bodu, kašlu na to a k cestě ven zneužiju služební průkaz.
Já jsem také spokojená sama doma. Je fakt, že v jedné místnosti by to na mě padalo, ale mám bohudík i zahrádku, tak je stále co dělat.
V paneláku, v menším bytě 3-4 osoby, je to trošku na hlavu.
Také s tím cestováním jsem to několik let nazpět nechápala. Kam a proč stále lidi cestovali, létali. Vždyt stačilo jednou - dvakrát, proč stále adrenalin anebo ,,vytahování,, před kolegy v práci - byli jsme tam a tam za 14 dní tam jedeme znova.
Máte na jednu stranu pravdu, ale třeba mě cestování baví. Je to moje hobby. Někdo chodí na pivo, na ryby, háčkuje, lepí modely nebo cokoliv jiného. Já rád poznávám krajiny. Toulám se po městech a přírodě. Někdy sám, ale většinou s rodinou. Jednou, dvakrát a stačí? To rozhodně ne. Nedělám to kvůli kolegům v práci, většinou jim ani neříkám, že někam jedu, pokud se někdo vyloženě nezeptá.
Právě že se to tak rozšířilo - baví to skoro každého, snad 90 % lidí? Jak se otevřely hranice v 89. tak jsou lidi jak utržení z řetězu.
Nedokáží žít ve své krajině.
Já jsem asi výjimka, ale já ten zákaz cestování vítám.
Ano, jste výjimka. Naprostá většina lidí se nesmíří s tím, že je nějak prostorově omezena - at už hranicemi bytu nebo ostnatými dráty na hranicích. Je to přirozený pud. A většina lidí jede akorát jednou ročně k moři, to zase nepřehánějte
Záliba v cestování nemá nic společného s otevřením / uzavřením hranic. Pokud jste zvyklí od malička cestovat s rodiči, cestujete i v dospělosti se svými dětmi a v důchodu 2 x tolik neb máte více času. Nemyslím jen cestování za hranice, ale u i nás je tolik krásných míst. Byla jsem a viděla u nás hodně a ještě moc míst neznám, proto mi nynější omezení pohybu vadí a pohybuji se okolo domova. Jiné okresy nenavštěvuji.
Kdo tohoto koníčka nepodchytil v mládí, bude spokojeně sedět doma i v důchodu.
Dokud jsem slyšela ve zprávávách, jak přibývají nakažení, tak jsem z toho byla nervozní, ale dokud to nemáte ve svém městě, tak to ještě docela jde. To si jde člověk nakoupit sice s obavami, ale říká si, že to ještě není tak hrozné. Ale teď už tu máme také první dva nakažené, kteří snad ani nedodržovali karanténu a to už se bojíte vyjít ven, že už je to tu. Že to někde potkáte, vrátíte se domů ne už zdraví.
Já to mám dokonce doma, heč.
Bydlím v Praze a syn je v karanténě do zítřka, protože někdo v jejich škole to má. Tak čekáme. Volali z hygieny, ovšem až minulý čtvrtek, tedy až týden po tom, co měl být v karanténě a jelikož to nikdo nevěděl, tak nebyl. A možná už to má, protože v neděli mu bylo chřipkově a zvracel, pak mu bylo dobře, dnes zánět spojivek ale tak parádní, že má nateklou spojivku vně oka. To jsem ještě neviděla. Sice bez teplot, ale děti můžou mít příznaky mírné. K tomu nasrán, že se musí učit, to vždy tlačí slzy, říkám neřvi, doma se budeš učit tak moc, aby ses těšil do školy, jak je to tam fajn. A neřeším to a nehroutím se, pořád je to pro mě jen chřipečka, na kterou umírají staří nebo oslabení. Řešit to začnu, až situace nastane. Nejde žít ve strachu. Obezřetnost ano, ale ne panický ochromující strach.
Ringo, vřele souhlasím se vším, co jste napsal. Ponorka to je, tam bude asi i vysvětlení. Věřím, že lidé v domcích, kdy je prostor větší a jeden může utéci do dílny a druhý na zahradu, nebude to tak stresující, jako v bytě na cca 4Oti m, bez možnosti utéci. Na dialýzu se mnou jezdí stará paní z domova důchodců. Konečně se jí popdařilo dostat se od sousedky, se kterou si pily krev na jadnolůžkový pokoj. A paní, protože jezdí ven, dali do zvláštního režimu, nesmí z pokoje. Může pouze na wc. Tož to je na mašli! Není kam utéci, není s kým dát řeč. Těšit se na dialýzu, kdy v sanitce je nás , na maličkém prostoru 5 a pak doba mezi lidmi bez imunity. Kam se hrabe Velký bratr!
Vždycky,když se někde stalo nějaké neštěstí,umřeli lidé, těžce se zranili, tak mi to bylo líto, ale neznala jsem je, osobně se mě to netýkalo. Pokud si ale představíte za tím konkrétním člověkem jeho blízké, tak , pokud jste alespoň trochu empatický, určitě se vás to dotkne. Pokud se v rodině stane nějaké neštěstí, může vás to poznamenat do konce života. Nedivte se, že mnoho lidí snáší současnou situaci špatně, každý jsme jiný, máme děti, vnuky, o ně se hlavně bojíme, každý má jiné prožitky a každý se se stresem dokáže jinak vyrovnat. Buďte rád, že máte takovou povahu a spíš bych se na vašem místě snažila druhým pomoct než je kritizovat. Vás by asi mnoho lidí potřebovalo mít blízko, dodával byste jim sílu a váš pohled na život musí být optimistický. To opravdu není ironie, to myslím naprosto vážně. Takoví lidé,jako jste vy, těch není nikdy dost. Jen víte, ona není každá samota jako samota. Pokud je dobrovolná, je to příjemné,pokud se nedá nicdělat než být doma stále sám,je to o něčem jiném. Děkuji.
Sedět doma a relaxovat musí být pohoda, i když mi chození do práce nevadí. Ale třeba po zavedení povinnosti roušek jsme se setkali s trochu jinou formou psychoproblémů, než o jakých se tady zmiňujete. Křísili jsme ženskou, u které se projevil "problém" s nošením roušky. Měla prý neutkvělou představu, že se v tom nedá dýchat a přepadá ji panika, že se v tom udusí. Tak nám tam omdlela.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.