Nejste přihlášen/a.
Nejsme schopen cítit lásku. Předem chci říci, že bohužel nejde o vtip a nikdo o tom neví. Odpovědi typu, že to přijde snad ani nepište? Nepřijde.
Vemu to odzačátku, třeba někdo bude mít trpělivost to dočíst.
Do cca 23 let jsem holky neřešil. Některé se mi líbily (myšleno vzhledově a nevinností) ale nerandil jsem - kvuli studiu nebyl čas a hlavně jsem neměl peníze ani na to pozvat je na kafe (pocházím z chudé rodiny). Vše se změnilo až když jsem si našel dobře placenou práci v Praze. Nechtěl jsem být sám, mám rád holky a tak jsem konečně začal randit. Nejsem sice nějakej krasavec (spousta žen mi říkalo že jo, ale vím jak na tom jsem), ale jsem štíhlý, vysoký, upravený a troufám si říci nadprůměrně inteligentní, takže na nezájem ze strany žen jsem si nemohl stěžovat. Přes seznamku jsem se v průběhu 2 let osobně seznámil s asi 80 holkama, které podle psaní vypadaly jako spřízněné duše. Některé se mi vzhledově nelíbily, jiné byly při osobním setkání charakterově nemožné a z těch 80 bylo asi 15 vzhledově i charakterově velmi přitažlivých, hodných žen. Do žádné jsem se ale nedokázal zamilovat. Tak jsem přišel na to že je něco špatně. Nebyly mi lhostejné, měl jsem je opravdu rád, ale láska to nebyla. Spíš jsem nechtěl být sám. Po boku ženy je mi fajn, miluji sex a chtěl jsem rodinu. Dříve když jsem zjistil, že dotyčnou nemiluji, tak jsem se s ní po čase rozešel a hledal dál. Některým jsem to (že je nemiluji) řekl s tím, že to třeba nevadí (ale ty se rozešly semnou). A s posledníma dvěma jsem trochu počkal a jak mi dávaly najevo lásku, tak jsem to odkoukal.
No a dopadlo to tak, že když jsem pak potkal další holku, do který bych se měl teoreticky zamilovat, protože je to opravdu super ženská, tak jsem lásku předstíral. Po půl roce otěhotněla, pak byla svatba, pak dítě a na cestě je dokonce druhé. Lásku ale bohužel stále jen hraji. Manželku mám rád, ale kdyby ji srazilo auto, tak bych neuronil slzu nad její ztrátou, ale sobecky nad mojí ztrátou - byl bych zase sám a byla by velká komplikace starat se sám o děti a přitom vydělávat. Musel bych si najít novou ženu, ale bezdětnou a která bude chtít chlapa se dvěma dětma... Jsem na ni ale hodný, ona říká jak mě miluje, že jsem skvělý manžel, skvělý otec a rozplývá se jak je štastná že mě potkala, že máme takový krásný vztah plný lásky. Stále neví že ji jen hraji. Myslím, že to ani nikdy nezjistí - Říkám jí pravidelně, že ji miluji, píšu jí "zamilované" vzkazy, miluji se s ní s vášní a chtíčem (prý se jí to hrozně líbí, ale kdo ví), každopádně myslím že je ve všech ohledech spokojená a je o ni z mé strany postaráno. Troufám si říci že možná i lépe než kdyby potkala jiného srdcem milujícího chlapa. Tak si říkám uškodil jsem jí tím, že předstírám lásku, když je semnou tak strašně štastná? Pravdu jí nemám v plánu říci. Nechci riskovat, že mě opustí. Mimochodem lásku bohužel necítím ani k dětem :o(. Mám radost, že mám děti, rád se o ně starám a tak, ale zase kdyby jedno srazilo auto, tak bych uronil slzu, ne proto... sakra ani nevím pro co vlastně bych ji měl uronit (zkuste mi kdyžtak poradit, abych věděl jak reagovat). Uronil bych ji proto, že jsem přišel o člověka v mém životě, mé geny.
A ne nejsem psychopat. Dojemný film mě občas dojme až k slzám a když se někomu stane něco špatného, tak s ním soucítím. Jen mi jsou cizí lidé ukradení. Manželka, děti, bratr, rodiče mi ukradení nejsou. Ale třeba zvláštní je, že rodiče od manželky mi ukradení jsou, ikdyž to samozřejmě nedávám najevo.
Měl bych ženě řekněme za padesát let říci jak to ve skutečnosti celou dobu (ne)cítím? Jsme spolu již přes 5 let, bez jediné hádky naprosto spokojeni.
Tak já Vám něco povím. Vy tady píšete, že nejste schopen lásky, že to jenom předstíráte a že kdyby Vaše manželka, nebo dokonce i dítě zemřeli, tak Vás to citově vůbec nepostihne.Tak já Vás asi překvapím, ale modlete se, aby se Vám to nikdy nestalo. Podle mne byste to právě Vy asi vůbec neustál. Vy mluvíte o tom "kdyby" a to katastrofální "kdyby" si jenom představujete. Myslíte si, že byste to všechno citově ustál a podle mne se sakra mýlíte. A jestli mohu, tak bych Vám doporučila "nemalovat čerta na zeď". Řekla bych to ještě jinak, ale to by zde neprošlo. Asi nějaký problém mít budete, ale není to ten, co si myslíte. Kdybyste byl totiž tak "necitelný", tak Vás nad tím ani nenapadne přemýšlet. Necitelní lidé nevědí, že jsou necitelní. Jak by také mohli? Logická otázka. No a Vy nad tím přemýšlíte a představujete si katastrofické scénáře a mylně si myslíte, že by vás to vůbec nezasáhlo. A proč proboha přemýšlíte o tom, co byste měl říci manželce za 50 let? A co když Vás manželka za dalších pět let opustí sama? Co Vy víte co se může stát? Vy máte v hlavě jenom to, že ona by měla tragickou nehodu a zemřela. A co když ona potká někoho lepšího, než jste Vy? To je daleko pravděpodobnější, než ty Vaše představy o její smrti. Tak přestaňte blbnout.
Říkáš naprosto spokojeni... Tak nic nikomu neříkej a važ si toho, co máš. I v manželství ten závratý cit časem vyprchá a je to vlastně jako u Vás: Krásná rutina.
Trochu mě to předstírání unavuje, tak mě občas napadne, že bych jí to už mohl říci. Třeba mě neopustí když mě miluje a máme děti. Jindy jsem ale rozhodnut nic neříkat... když třeba říká jak doufá, že u nás láska nevyprchá a při tom netuší, že u mě nemá co vyprchat.
Na 95% mě neopustí, když to zjistí, ale těch 5% mi přijde stále jako velké riziko.
No možná kvůli dětem... Jinak bych to ale spíš viděl obráceně, 5% neopustí / 95% opustí. Určitě bude zklamaná. Ale záleží na tom co ona cítí k Vám.
Máš ji rád, ale nemiluješ. To samé děti. Všichni tři Ti snad stojí za to nesdělovat, že jsi herec citově plochej. Sdělením pomůžeš jen sobě. Tobě se uleví. Pro ně to bude studená sprcha. Jestli Tě to unavuje, tak postupně ubírej na těch milostných SMSkách, ubírej na falešných citových výlevech. Nech si jen tu každodenní spolupráci, to spolehlivé fungování domácnosti a věnování se dětem a to pěkné v posteli. JInde ta vášeň taky přejde v rutinu Jinde si po letech taky nedeklamují ohnivé verše.
@ledovka - Třeba mě neopustí když mě miluje a máme děti.
Třeba taky ano - nespoléhejte na ta vaše procenta. Zjištění, že "ten nejbližší" celou dobu lže/předstírá, může vést k tomu, že vám přestane důvěřovat i ve všem ostatním. Navíc představa dalších X let soužití s tímto "přiznáním" je dost ošklivá.
Stručně - pokud vám to doma vyhovuje, držte ústa.
Páni, to, co píšete je strašně fascinující. Jste trochu jako robot. Mě to dřív řeklo hodně lidí...občas se cítim podobně jako vy. Těžko říct, jestli vám třeba chybí někde nějakej spoj v mozku...ale to asi ne, když vám záleží na vaší rodině a dojmete se u filmů. Možná jste v dětství nepoznal dost lásky. Cituplnou matku, například. Nebo jste nepoznal tu pravou? Ale, existuje vůbec něco jako ta "pravá"? Píšete, že vaše manželka je super ženská. Tak aspoň, že tak...Možná že když jste s ní zůstal tak dlouho a nechcete od ní odejít, třeba ji opravdu milujete, jenom si to neuvědomujete? Jestli ji nechcete zničit, tak ji nikdy tohle, co jste tu napsal, neříkejte. Možná má opravdu mnohem víc štěstí než většina žen. Znám tolik strašnejch vztahů, zezačátku plných lásky...dneska se v nich ale lidi navzájem ničí a jenom přežívají. Jestli se ale tímhle zase neničíte vy sám.
Moje máma nedělá nic jinýho než si stěžuje na manžela, otce a to odjakživa. S ním si to vyříkat neumí, ale otravuje s tím mě. Nejsem povinna to poslouchat.
Říkala o něm, jak mu vždycky dělala jen služku a on jí nikdy s ničím nepomohl za 50 let žití s ním. Nebyl jí oporou, když ona potřebovala. Nenechá jí odpočinout.
Tvá "zpověď" je upřímná a doufám, že se tu nenajdou hlupáci, kteří by Tvé dilema zlehčili. Osobně si myslím, i když nejsem žádný psycholog (který by Ti možná poradil a pomohl víc), že by jsi určitě ublížil spíše tím, že by jsi svým blízkým toto přiznal nyní. Založil jsi si rodinu, která podle Tebe funguje OK, máš děti a hodnou ženu, se kterou je Ti dobře, což mnohdy a u mnohých nebývá, (akorát ji tedy, podle Tvých slov nemiluješ) a tak jde spíše o to, jak se s tím vyrovnat sám v sobě. Neber prosím, to co napíšu teď jako vsuvku, jako "podraz" a degradaci. Ale, jaký je Tvůj vztah k osobám shodného pohlaví (zkrátka mužům)? Ten je normální? Za svůj dlouhý život jsem poznal více chlapů, kteří prožili dlouhý život v normálním manželství a měli děti a "na starý kolena" v cca 45-50ti letech, kdy děti "vylétly z hnízda" a hlavně se změnila doba a nazírání na tento problém, odešli od manželek a našli si partnera. A pokud mohu posoudit, v této době je to pro všechny asi lepší a lépe se s tím vyrovnávají, než v době, kdy jsi důležitou oporou rodiny, kterou jsi si založil. Toliko pro tento případ. Ale pokud jsi si jistý, že o toto nejde, pak máš asi opravdu pouze "smůlu" a tvé citové založení , (spíše emoce), ve smyslu "lásky" je ošizeno. Což ovšem neznamená, že své bližní nemáš rád a to z Tvého popisu problému celkem vyplývá. Mám dojem, že klasická frázička zní "co je to láska? můška jenom zlatá" . Někdy přijde a pak odejde a to bývá asi horší. A podstatně horší bývá, pokud se velká láska přerodí do negativa. Jak se říká, z velké lásky bývá ta největší nenávist. A ta je určitě podstatně horší, než nemít pocity "lásky". A takových příkladů ze svého okolí rovněž hodně znám. Osobně jsem veskrze pragmatik a materialista, nejsem "věřící" a tak bych osobně toto asi neřešil a vážil bych si toho, co máš. A je mnoho těch, kteří by Ti mohli i závidět. A že by tím "přiznáním" manželka a potažmo i děti, zejména nyní, hodně trpěly, tomu věř. A jak jsem výše předeslal, porada s psychologem (ale opravdu dobrým a těch není mnoho), by Ti možná rovněž pomohla se s Tvým problémem lépe vyrovnat. Věř, že život přináší podstaně horší a těžší problémy a zkoušky, než je tento, pro Tebe, v současné době, aktuelní. Přeji Ti, do Tvého, ještě dlouhého a určitě perspektivního života mnoho štěstí.
Myslím, že jsem možná nezažil ani slabou lásku. Závidím těm co ano. Mají to o hodně jednodušší.
Já jsem se naopak chtěl zamilovat abych to nemusel předstírat. Předstírání je někdy dost těžké a neupřímné.
Nevím jestli mám nějaký strach. Se vším bych si poradil. Na začátku jsem měl strach, že se to provalí a že mě opustí a že pak budu sám, protože nedokážu předstírat. Ale to mě tak nějak přešlo, protože jsem došel k názoru, že jsem dobrý herec lásky (když žena za 5 let nic nezjistila) a že to dokážu předstírat případně i před jinou ženou. Takže v případě, že by se manželce stala nějaká nehoda, bych musel najít novou manželku. Každopádně by to byla trochu komplikace - s ženou co má cizí děti bych to dohromady dát nedokázal a jaká jiná žena bude chtít chlapa se dvěma dětma. To pak bude trochu hledání.
Co pořád máte s tou "nehodou"? Skoro to vyhlíží jako byste se hrozil toho, že se o vás nebude mít kdo starat... a těch starostí s hledáním jiné bezdětné pečovatelky...
Když nad tím tak přemýšlím, tak je to v podstatě pravda. Ikdyž nevím jestli se o mě nějak extra stará. staráme se o sebe vzájemně.
Skoro bych řekla, že tazatel "se bojí" hlavně o sebe, protože taková nehoda by přinesla starosti jemu. Viz jeho: "tak bych neuronil slzu nad její ztrátou, ale sobecky nad mojí ztrátou - byl bych zase sám a byla by velká komplikace starat se sám o děti a přitom vydělávat. Musel bych si najít novou ženu, ale bezdětnou a která bude chtít chlapa se dvěma dětma..." Dostatečně vypovídající, ne?
Toto je bohužel pravda. Nechci aby byla, ale píšu to tu upřímně. Samozřejmě bych toto konkrétně ženě nikdy neřekl. Je citlivá a tohle by nedala ani po padesáti letech manželství. Asi je semnou něco špatně. Ale nemyslím si, že bych se dokázal zamilovat do jiné. U všech fizicky přitažlivých žen, do kterých bych se zamilovat měl, protože byly opravdu takřka dokonalé i charakterově, to bylo stejné. Lásku na stupnici 0-10 cítím tak na úrovni 1. Tedy myslím téměř žádnou.
A to mě trochu trápí. Znám to z romantických komedií (na které večer se ženou občas kouknu). Taková láska co je ve filmech mě ani vzdáleně nepotkala - samozřejmě vím, že je to jen jen film. Jak se třeba loučí a brečí že se dlouho neuvidí. Já u loučení nic necítim. Nic.
jecasnazmenu.cz/...Co to vlastně je láska, co je to zamilovanost a jak se od sebe liší_ Ono je to dost těžké definovat a tak se mohuu jen zeptat, jak vlastně víte,zda svou partnerku milujete či nikoliv. Řekové ostatně měli prolástku více slov, vždy jsem myslel, že tři_ eros (touha, vášeň), agapé - láska pečující, filia čili láska přátelská,kamarádská. Ale ono je jich víc, třeba tady se dozvíte, o sedmi typech lásky. Třeba se v některém z nich poznáte. ApoštolPavelmluví vždy o Agapé, podle jeho vnímání nejvyšší typ lásky, slušící křes%tanům. Tady jsemdokonce četl . A co řeknetenačlánek Osm forem lásky, aneb proč jedna "láska"pro naplněný vztah nestačí. Anebosipočtěte blog Idnes,zamyslete se ještě jednou nadsvými pocity a chováním a jeho motivy, a zbytečně do vztahu nehrabejte. Jsou i vztahy, které těžko nazvatoddanou láskou, a přežívají.
Nějak jsem to pomrvil, ještě se k tomu vrátím.
Ještě se varcím k tematu na základě dalších reakcí.
Líbí se mi odkaz kartagince na starověkou řeckou definici. Z těch uvedených sedmi typů, Ti vlastně chybí asi pouze ty dvě první, což není zase tak moc. A dokonce ta druhá je dokonce dnes hodnocena jako negativní-stolking, A Tvé rozhodnutí mlčet beru osobně jako rozumné. Co by za to mnozí dali, kdyby měli takovou rodinu a aspoň takový vztah s manželkou, jako máš Ty. Ale když jí to řekneš za padesát let, při "zlaté", tak se tomu možná jenom usměje, pohladí Tě a stejně Ti to neuvěří a vezme to jako vtip. Ale v současné době by to asi nezvládla a trápili by jste se oba. Ona že ji, podle Tvého názoru, "nemiluješ" a Ty že jsi jí a dětem zkazil život. A je velký předpoklad, že by Tě stejně opustila. Ona by měla asi s dětmi podstatně těžší život, ale těžko by zvládla žít s tím vědomím, že k ní nic necítíš a žiješ s ní pouze z povinnosti. Neblbni!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.