Nejste přihlášen/a.
Dobrý den. Zařiďte se podle toho, jak to cítíte a chcete Vy. Pokud je Váš jediný problém v tom, že nechcete zklamat rodiče, pak myslím, že oni se s tím smíří. Nakonec jim nezbyde nic jiného, než Vaše rozhodnutí respektovat. Je to Váš život a spousta dětí bydlí od rodičů daleko. Spojení s rodinou neztratíte, je spousta možností, jak být s rodinou v častém kontaktu a na návštěvy si jistě také čas uděláte. Ale pokud partnerka není schopná přistoupit na kompromis v tomto, pak je docela možné, že to budete Vy, kdo se bude muset přizpůsobovat partnerce neustále a ve všem. To by mohlo váš vztah v budoucnu hodně narušovat. A jde o to, zda budete spokojený Vy tam, kam byste jí následoval. Rozhodnutí je na Vás..
Nalistujte si Bibli, kniha Genesis, 2:24 Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.
Musíte se rozhodnout, jestli rodiče nebo partnerka. Rozhodněte se pro partnerku. (Zdůrazňuji pro partnerku, ne pro její rodinu.) Vaši i její rodiče jsou minulost. Vy dva jste budoucnost.
To budete bydlet s jejími rodiči? Jaké jsou tam vztahy? To je docela podstatné, abyste nebyl potom pátým kolem u vozu. Nebudeš nakonec přestavovat nějaký barák? To se jednomu známému stalo, že její rodiče jim nechali půl starýho baráku a on pak 4 roky budoval, vyměňoval střechu a trámy v místě, které mu moc nesedlo a s lidmi, s nimiž si neměl co říct.
Odpovím Vám příběhem někdy z poloviny minulého století. V naší vsi byl veliký statek. Žila tam rodina, měli prasata i kravky. Jak to bylo možné, když se všechno dalo do JZD, nevím, byla jsem tehdy malá holka. Ta rodina měla Mařenku. A ta se zakoukala do chlapce z vesnice asi 10 km od nás. On žil a pracoval taky na své velké usedlosti. Takže si dokonale rozuměli.
Jenže nastal problém: Mařenka se nehodlala odstěhovat k němu, ani on k ní. A tak spolu chodili 18 let a čekali, kdo z nich povolí. Dopadlo to tak, že po 18 letech náklonnosti se rozešli. Ani jeden už si nikdy nenašel partnera, Mařenka nedávno zemřela ve statku úplně osamělá. Byla moc hodná a bylo mi líto, jak si zkazila život.
Takže se musíte rozhodnout jedině vy dva. Nikdo jiný to zas vás neudělá. Jenže podle vlastní zkušenosti mohu říct, že odstěhovat se k jejím rodičům také může mít své mouchy. Žila jsem s manželovými rodiči 40 let a i když nebyli zlí, občas problémy nastaly. Jako všude. Za mě je nejlepší, kdeyž jsou si mladí sami. Nikdo jim nemluví do života.
Za sebe: nejraději bych zůstala i s družkou v té Praze, k obojím rodičům jezdila často na návštěvy, aby si vás užili. Máte tam oba pěknou práci, bydlení, tak proč měnit.? Dívce nebude přece stát maminka za zadkem do smrti. Je čas, aby se od rodičů odpoutala, má přece Vás. To ale neznamená, že je přestane mít ráda, jako dosud. .Jaga.
Být Vámi, uvažovala bych už taky, že z přítelkyně udělám manželku. Znáte se 4 roky, což je dostatečně dlouhá doba, takže už oba víte, jaký ten druhý je a co od něj čekat. A dost často se stává, že se tzv. "přechozený vztah" rozbourá. A to byste jistě nechtěl. Proto je lépe založit rodinu. Peníze i bydlení máte, není snad co řešit.
Zdravím. Vy dva spolu žijete 4 roky, to znamená, že jste oba dospělí a vztah vám funguje. Máte práci, a to dobře placenou. Zatím, provizorně, bydlíte na půli cesty ke svým rodičům. Po 4 letech spokojeného soužití je přirozené založit rodinu, když už jste si vyzkoušeli žít samostatně a bez rodičů. Ale vy, samostatní, najednou míníte udělat krok zpět. K rodičům? Dospělí lidi k rodičům?! To nechápu! Žijete si hezky, jen je potřeba "odbourat" dojíždění. Dnes je jiná doba, než jakou znají obojí rodiče. Dnes se lidi stěhují za prací! A to třeba i na 2. konec republiky i za cenu, že prodají svou nemovitost, protože dobře placená práce vás a vaše děti bude živit! Ne již dávno přežité názory obojích rodičů. .."holka má jit za klukem nebo kluk za holkou" ... To je nesmysl, co? Jen oba dva spolu za prací a svým životem. Takže jediná rozumná volba: kde je práce, co vaši rodinu dobře uživí, tam je potřeba žít. V místě práce žít a za rodiči dojíždět. Nikdy naopak! Kompromis jen ten, zda dál od velkoměsta (jako na vesnici) či blíž (jako ve městě). Jak dopustíte, aby si na některého z vás dělali nároky rodiče, jste oba v pytli. Ida
V dnešní době telefonů, datových přenosů bych v tom neviděl problém... Sám jsem to prožil na sobě před 35lety, když jsem se odstěhoval z Prahy na Moravu. Do dneška mě to nemrzí a když zemřel otec, tak jsme přestěhovali maminku blíž..
Důležité je s nimi komunikovat... Občas zajet... Jsou lidé co bydlí blízko svých rodičů, ale třeba se s nimi ani moc nestýkají...
Já jsem taky pro, žít bez rodičů a jen je navštěvovat a případně vypomoct někdy. Ale každý to máme jinak. Tehdy to bylo spíš z nouze bydlet s rodiči a prarodiči, aby člověk nějak vůbec přežil..Teď je to spíš o tom mamánkovství a nebo o majetku, aby si mladí mohli koupit dražší auto, víc věcí atd..a pak se doma nervují s rodiči.
Jestli jí mate rád, tak by vás vaše rodina neměla brzdit svým názorem. Ale myslím si, že rodičům možná ani tak nevadí, že od nich budete bydlet dále nějaký ten kilometr, ale že že se zašijete zrovna někde na nějaké vesnici.-jenom úvaha. A možná nakonec ani vám by takové bydlení časem nevyhovovalo, nebot jste zvyklý zase na velkoměsto. Ale ani nepíšete, jestli ona má svůj dům, nebo bydlení. Nebot soužití s její rodinou by vám také nemuselo vyhovovat a ani to není ideální. Co kdyby jste si zřídili nějaký domeček na té vesnici, tam trávili víkendy a jinak byli ve městě. A byli spokojení oba dva. Přece jenom dobře placená práce ve městě je velká výhra k začínaícímu životu. Vaše dospělá přítelkyně by si toto měla uvědomit a ne být přisátá ke své rodině jako klíště.
Mimo jiné by bylo vhodné vědět, jestli se přítelkyni stýská hlavně po mamince, nebo po přírodě. Jestli po mamince, tak není na partnerský život ještě úplně zralá. Pokud nyní žijete v nějaké rušné části Prahy, tak se její snaze o únik přiliš nedivím. Ale i to by se dalo řešit hledáním klidnějšího bydlení.
Když hodnotím svoje bydlení v CHKO a synovo v Praze, tak musím uznat, že syn má na sídlišti na okraji města více klidu a méně prachu než já. Tím chci sdělit, že i v Praze se dá žít docela "vesnicky". Ale musí se hledat. Každý den dojíždět hodinu tam a hodinu zpět se Vám zdá přijatelné, dokud si to jen představujete. Skutečnost bude úplně jiná. To už by bylo rozumnější a příjemnější vyjet denně i s přítelkyní pár kilometrů za Prahu do lesů nebo na nějakou farmu, kde by si užila i domácího zvířectva. Ale já mám jakési tušení, že jste pro ni až na druhém místě za maminkou. A to není dobré znamení.
Na vesnici bych se nestěhovala. Každý den dojíždět 100 km tam a zpět není vůbec řešení. Výdělek slušný máte v Praze.
Spíš bude přítelkyně manipulovaná rodiči, aby byla u nich. Taky musíte počítat, že budou chtít po Vás např. různé práce na domku, v zahradě atd. Bydlení s tchýní není nikdy růžové. Budete toho mít plné zuby a budete odříznutý, hůř se Vám bude vracet a hledat byt v Praze. Přítelkyně at si jedná podle svého, můžete se o víkendech sjíždět. Asi je s Vámi jistá, proto na Vás tlačí. Určitě znáte moc životních osudů..., postavili např. dům, dítě , hypotéky a pak rozchody.
Nestěhovala bych hlavně s ohledem na práci. To je dnes důležité. Vztah asi není tak 100%, když sám váháte, trošku se dívejte na realitu z jiného úhlu.
Říkáte kompromis? To by bylo bydlení sami ve svém / bungalovu/ někde kousíček za Prahou. K oběma rodičům stejně daleko. Byla jsem kdysi v podobné stuaci a nenapadlo mne ani ve snu vrátit se k rodičům, i když jsem je měla ráda. Jak to Vaše přítelkyně vysvětluje, že chce domů? Nemyslí založit rodinu, že by staří hlídali děcko? Nebo chce zahradničit, něco chovat a chybí jí to? Synovec dojíždí autem 60km. Zpočátku v pohodě, ale čím dál, tím víc mu to vadí. Při dětičkách se nevyspí a cesta tam a zpět je na nervy se zácpami a bezohlednými řidiči.
Dotáhněte vaši předposlední otázku do konce : Ale co s rodiči, kteří s vámi zkouší manipulovat? Já bych měl ve věci jasno hned. Kdybych řešil dilema rodiče nebo přítelkyně, volil bych přítelkyni a rodiče bych postavil před hotovou věc.
No ale na druhou misku vah položte okolnost, že jste zvylklý na velké město a na venkově, jak se pěkně říká, chcípl pes. Může se stát, že ze života někde na dědině budete neštastný pro změnu vy. Dojíždět denně 100 km tam a zase zpět, to chce nervy a trpělivost. Stačí lehce podvrtnutý kotník nebo lehčí houser a dříve pohodová stokilometrová jízda se změní v peklo. Už ráno na vás půjdou mrákoty jen z té představy, že odpoledne budete muset jet zase zpátky. Osobně si myslím, že vaše velká láska tenhle způsob života vydrží tak maximálně pár měsíců, možná pár let. Víc ne.
Takže co bych dělal na vašem místě? S přítelkyní bych se rozloučil a zůstal bych natrvalo v Praze.
Já bych jen chtěla dodat, že to dojíždění nebude v pohodě. Dlouhodobě se takto dojíždět nedá, leda možná v kombinaci s home officem. Jestli budete dojíždět, tak se váš vztah rozpadle kvůli dojíždění. Nebudete mít čas nic zařídit, vše bude ležet na partnerce, nedej bože, kdybyste si pořídili dítě. Navíc po hodině řízení dojedete do prahy unavený a po hodině řízení zpátky domů budete zralý leda tak do postele (a tím rozhodně nemyslím sex). Nenakoupíte, nezacvičíte si, nepůjdete večer na večeři nebo na skleničku. Takže počítejte se změnou práce.
Jo a ta hodina tam a hodina zpátky je taky utopie, v reálu to bude 1,5 - 2 hodiny tam i zpátky.
Budete bydlet u rodičů partnerky?
Je dům rozdělený na 2 bytové jednotky, s vlastním vchodem, kuchyní a sociálním zařízení?
Rozumíte si s jejími rodiči?
Nejsou ve špatném zdravotním stavu a potřebují pomoc?
Má te ještě nějaké sourozence, nejste jedináček? Aby Vaši sourozenci poskytli podporu vašim rodičům?
Pokud jste sám, tak vaše případné děti budou mít bližší vztah k těm prarodičům, u kterých budou více.
Investice do nemovitosti, která nebude zatím Vaše je potřeba řádně ošetřit.
Každopádně, jakákoliv babička je v docházkové vzdálenosti víc než vítaná. Jakmile je děcku více let a nastoupí do kolektivu, je dobré mít někoho nablízku pro ulehčení a pohlídání v době nemoci /ve školce je každou chvíli nějaká rýma/.
To, že přestěhováním za přítelkyní "zklamete" vlastní rodinu, bych vůbec neřešila. Jste dospělý a máte svůj vlastní život a to musí vaši rodiče respektovat.
Co bych na vašem místě zvážila, je to, zda jste ochoten žít v jedné vesnici/v jednom domě s rodiči přítelkyně. Na jednu stranu to má výhodu, že kdybyste měli děti, máte poblíž alespoň jedny rodiče, kteří případně vypomůžou s dětmi, ale vztahy mezi tchánovci a zetěm/snachou nebývají vždy zrovna růžové. Rodiče přítelkyně vám můžou do ledačeho kecat a je otázka, zda se přítelkyně v případě sporu s rodiči postaví na vaši stranu nebo bude držet s rodiči.
Rovněž je potřeba zvážit, jak to bude s dojížděním do práce do Prahy a zda je případně možné najít si nějakou relativně slušně placenou práci blíž bydlišti. Opravdu vám za to stojí ztratit na jedné cestě do zaměstnání hodinu svého času? A skutečně to bude vždy jenom ta jedna hodina dojíždění? Když je člověk bezdětný, tak se to dá zvládat, ale když jsou děti, je každá hodina drahá a člověk má pak pocit, že pořád jen pracuje a je uštvaný jak zvíře a zapojovat každodenně do péče o děti i prarodiče, abyste vy s přítelkyní mohli pracovat v Praze, taky není ideální. Navíc pokud by i přítelkyně dojížděla do Prahy, je možné, že časem vyvstane potřeba mít dvě auta, protože ne vždy se dá práce dvou lidí dost dobře a efektivně sladit, aby mohli dojíždět spolu. Spíš by to bylo tak, že alespoň jeden z vás bude muset mít práci v místě bydliště.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.