Co se to děje s mým životem?

Vám je 26? Chtěla jsem vám napsat, že poslední dobou mi někdy také chybí ten správný elán, ale bude mi za rok 70, tak vám asi těžko mohu při vašem mládí a mém stáří něco radit. No, když jsem již začala psát, tak vám řeknu, co mi pomáhá. Při takových stavech se zaberu do svých koníčků a to tak hodně, že zapomenu na celý svět a vlastně k tomu nikoho nepotřebuji. To znamená, že se celé léto vrtám a zahrádce v záhonech, že chodím 2x týdně do keraické dílny a patlám se v hlíně i občas se mi něco povede, že chodím do knihovny a nosím si pno knížek. Že mi někdy chybí síla...tak u mě je to věkem. Čím je to u vám, to nevím, ale moje rada je, moc nad svými podivnými stavy nepřemýšlet a nepatlat se v to, nelitovat se a hlavně se do něčeho pujstit, myslím nějakou tvůrčí práci, překonat tu nechut a hlavně mít se ráda, smířit se s tím, že člověku je holt občas divně, že nevíme proč, důvodů může být velké množství. Pomoc hledejte v přírodě, vařte si třeba medunku, čichejte si k levanduli třeba. Někdy je každý člověk smutný a ani neví proč, nebo jen kvůli prkotině, ale pak vidíme někoho, kdo prožívá strašné neštěstí a musí to vydržet. Tak hodně štěstí a věřte, že se to změní a zase přijde lelpší období.

Neděje se nic kromě toho že si začínáte uvědomovat že je dětství nenávratně pryč a přichází dospělost do které se Vám patrně zrovna moc nechce. Celou dobu studia jste měla v hlavně nejspíš spoustu plánů co budete dělat po škole a jak skvělé to bude a najednou vidíte že už to přichází ale vlastně se "nic neděje". Takhle to má hodně lidí. Mám pár kamarádek kterým je dokonce 35+, nemají děti, s aktuálním partnerem hlavně "paří" a cestují jako ve dvaceti, finance jedou vždy nadoraz nebo do mínusu a přitom nemají dlouhodobě vyřešené ani bydlení či práci. Dodnes si vůbec neuvědomily že "mejdan dávno skončil". Dospělý život není po škole zpočátku zdaleka tak příjemný jako dřívější čas - není divu že se do něj nikdo nehrne (navíc s dnes populárním benevolentním přístupem rodičů). Řešení je prosté: pustit se do dospělosti po hlavě, nebát se závazků a postupně začít cokoliv budovat s dlouhodobým cílem a zcela vypustit nostalgii nad tím "jak to bylo dříve super".

Možná je to určitá úzkostná porucha a důsledkem je snížená sebedůvěra. Jsou různé poublikace o úzkostných poruchách.

Tady je např. odkaz na publikaci o generalizované úzkostné poruše

lundbeck.com/...

Tady je odkaz na část knihy o úzkostných poruchách

obchod.portal.cz/...

Těžko takto přes net odhadovat (navíc z krátkého popisu), co by mohlo být příčinou těch potíží. Možná máte určitou dlouhodobou frustraci, možná určitý depresivní stav. Možná je to určité "vyhoření".

Docela dost lidí mívá problém s určitými tzv. kognitivními schématy, dle kterých příliš kriticky hodnotí svoje životní "výsledky". Samozřejmě, pokud je dosažení těch "plánovaných cílů"složitější, tak důsledkem může být právě frustrace. Např. se může jednat o schéma : musím být úspěšný/á v podnikání, aby mně lidi uznávali. To píšu obecně. Práce s kognitivními schématy není jednoduchá. Možná se to dá trochu přirovnat např. k toku řeky nebo ke kolejím (jen přirovnání). Proud vody v řece teče vymletým korytem a není jednoduché změnit směr toku. Podobně vlak jezdí po kolejích a změna trasy vyžaduje dost úsilí (přeložení kolejí). Pokud jsou kognitivní schémata během let ustálená a hodně "pevná"(dá se napsat i myšlenkové stereotypy) tak změna vyžaduje větší úsilí. Třeba pokud má někdo cíl: musím být úspěšný v podnikání, tak je otázka, jaké konkrétně výsledky považuje za úspěch a za jakou "cenu"(např. za "cenu"minima volného času a poměrně velkého stresu). Dá se uvažovat o lecčems, např. o tom, co a proč je správný směr.

Nemyslím to v tom smyslu, že mít velké ambice je špatně. Myslím to v tom smyslu, že je potřeba si uvědomit, za jakou "cenu"to bude.

Možná že váš problém je jen dočasné "vyčerpání"tedy psychické, dané dlouhým studiem. Je možné, že po státní zkoušce se Vaše sebedůvěra obnoví. "automaticky".

Není hračka se po škole do něčeho pustit, začít podnikat či nastartovat kariéru.

Myslím, že pokud jste měla nějaké plány, tak jste je měla začít uskutečňovati již při škole. Hodně vysokoškoláků podniká i při studiu a mají oproti Vám náskok. Nevím ale, jaký máte obor.

Jednu radu bych měla. Měla byste mít vedle sebe partnera a naplánovat si život.

Je to nyní trošku nadoraz, ukončit školu, vydělávat peníze, ale zároveň popřemýšlet o mateřství. Protože to je to, co člověk potřebuje, aby se nastartoval, odpíchl. Děti dovedou velice silně motivovat. To je závazek, to je smysl života.

co mě pomohlo nastartovat život tím správným směrem? Možná nebudete věřit, ale byla to potopa, která nám zbořila domek. Tři malé dětičky, čtvrté na cestě, žena doma na mateřské a během jednoho dne jsme přišli o všechno.

Tahle neblahá událost mě přinutila se kmitat jak o závod, ale zároveň mi zvýšila sebevědomí až nad mraky. Když jsem zvládl takovou situaci, zvládnu cokoliv.

Ahoj, je mi stejně jako tobě, před sebou poslední semestr vysoké (snad). Mám stejné pocity. Co, když nezvádnu dopsat diplomku, co když nedám státnice, co když si nenajdu dobrou práci, co když si ji najdu, ale bude mě v ní šéf nebo kolegové šikanovat? Co když mě propustí? Co když budu pod mostem, a nebudu mít na nic peníze? Hele, takové myšlenky mám občas taky, ale pomůže mi to, že se víc soustředím na přítomnost, všechno postupně, a problémy řešit až nastanou. Ne dřív. To se pak člověk hodně bojí dopředu. Hlavní je pro mě učit se stále novým věcem, věci si zkoušet, i když se třeba nepovedou. Abych se pak nezalekla změn, nových lidí, nových výzev apod.