Nejste přihlášen/a.
Pěkný den,
mám dlouholeté psychické problémy,se kterými se léčím(psycholog,psychiatr,také docházím do stacionáře). Poslední dny je mi mizerně. Byla jsem několikrát hospitalizovaná a přemýšlím,zda jít na podzim zase na hospitalizaci. Mám stavy úzkosti,kdy se bojím,že se něco špatného stane mým blízkým,do toho deprese,myšlenky na nesmyslnost mého života. Koníčků mám spoustu,četbu,psa,některé sportovní činnosti. Takže nedostatkem koníčků to opravdu není. Ale už nevím,jak dál. Vyzkoušela jsem všechno,co se vyzkoušet dá,zkoušela jsem i různé motivační knihy,videa. Léků beru dost. Necítím se ve své kůži hlavně posledních pár dní,tak si říkám,že to třeba odezní spontánně. Ale kdyby ne...Nevím...
Mě je také poslední dobou divně, prázdno. Občas brečím. Jestli to je měsícem tam nahoře? Včera byl opravdu jasný.
Ale uvědomila jsem si za poslední 3 týdny, že schází mužské objetí. Mít vedle sebe a k někomu se přitulit, sdílet intimitu.
Pokud tedy nikoho nemáte, doporučuju. I když si člověk řekne, že už nikoho nechce, tak to těšení se na někoho, který přijde jednou - dvakrát v týdnu, stojí za to. Děti jsou kdoví kde po republice a nějaké problémy rodiče je mnohdy nezajímají, nebo se člověk ani nechce svěřit. Jestli jste sama pouvažujte, ani ty koníčky nevyváží blízkost a přitulení k vhodnému protějšku.
A já jsem si myslela, že už jste se dávno z nejhoršího dostala. Píšete ale, že máte strach, že se něco stane Vašim blízkým. Takže předpokládám, že sama nejste. Možná sama žijete, ale máte své blízké, rodinu. To by nešlo třeba se s nima spojit a stýkat se se s nima víc? V takových těžkých chvílích by měli pomoci právě ti blízcí. Ti Vás znají, můžete se jim svěřit.
Skoro současně jsme sem vložily své příspěvky. Takže vidím, že sama nejste, že žijete s přítelem, který Vám dokonce i pomáhá. Tak to už nevím. Ale píšete, že berete už hodně let léky, antidepresiva asi. Já sice nemám vůbec žádné osobní zkušenosti, ale měla jsem kdysi kamarádku, která je brala. Já jsem to nevěděla, ale její chování mi přišlo tenkrát podivné. někdy byla plná elánu a byla usměvavá a byla s ní i legrace a najednou z ní byl úplně jiný člověk protivná, nic ji nebavilo a nedalo se s ní vůbec komunikovat. To vlastně nakonec způsobilo, že jsem přátelství s ní ukončila, protože ty její výkyvy nálad jsem prostě nezvládla. A o hodně později jsem se od jejího bývalého manžela, který je neurolog dozvěděla, že on jí předepisoval Prozac a že to byly vedlejší účinky toho léku. Dost dlouho se z toho dostávala, protože prý je to lék návykový. jestli je z toho úplně venku nevím, už jsem ji víc jak 10 let neviděla. Tak jestli u Vás to také nejsou vedlejší účinky nějakých těch antidepresiv. Asi Prozac neberete, bude to asi opravdu moc silný a nebezpečný lék, ale ta antidepresiva nejsou "nevinná"a můžou napáchat víc škody, než užitku. Ale nejsem lékař, je to jen můj laický názor. Ale přečtěte si třeba tohle.
Suzymon,dalo by se říct,že dostala. Ale mám periodický charakter poruchy nálady,takže má tendenci se čas od času vrátit. Teď teda zatím v mírnější podobě,protože jsem zapráškovaná a mám kontakt s lidmi. Žiju s přítelem,ten se mi snaží pomáhat. Rodičům se moc nesvěřuji. Mám k tomu své důvody.
To si neříkejte, že se blízkým něco stane. Oni jsou tady od toho, aby si žili svůj život, řekněte si, že se mají dobře, mají ještě roky života před sebou a to je přece radost i pro vás a ne strach. Chce to odstranit hlavní příčinu, proč tento stav přišel, zavzpomínejte, různé životní situace to nastartují a pak se to táhne. Na nesmyslnost života zkuste také zapomenout. Jste tady pro svého pejsánka. Miliony lidí tady na světě nejsou, protože se ani nenarodily. Živůtek je ale krátký, potom když už tady člověk nebude, je to ale už natrvalo. Myslím, že mnoho lidí máme takovéto stavy, že už nic nemá smysl. Moje známá takto různě proti tomu bojovala a ustála to. Někdo má ale už takové depresivní stavy, že už jenom leží. Vstane jenom když jde na záchod nebo se najíst. To vy ale nejste, vidíte,že i sportujete, tak vy musíte nade vším postupně vyhrát. Možná vám tyto věty moc nepomůžou, ale aspoň trochu povzbudí jít dál.
Viděla jsem nedávno dokument, není v českém jazyce, nemohu přeposlat. Ale bylo to právě z takového "zdravotního zařízení" a nebyl to dokument starý, ale z dnešní doby a bylo to strašné. A nebylo to ze žádné chudé země, ale z Francie a to se tam děje, je neuvěřitelné. Ty sestry asi dávají víc těch léků, aby měly od pacientů pokoj a mohly kvákat někde v té sesterně. A když si bude pacient stěžovat, tak ho ani nebudou brát vážně, když je přece psychicky nemocný. Je tudíž nedůvěryhodný. Možná tady u nás v Bohnicích jsou ty podmínky jiné a daleko lepší, asi bude záležet na tom, kam se člověk dostane.
Nick, tak to už je vážné! Já jsem právě reagovala na Tvou odpověď a dala jsem Ti za pravdu. A dokládám to to tím, že jsem něco podobného viděla v jednom dokumentu. A dokonce píši, proč asi ty sestry dávají pacientům víc léků. Vůbec nechápu Tvou pobouřenou reakci. Kdybych chtěla odpovědět to samé co Ty, tak to napíši jako samostatnou reakci a ne do Tvé odpovědi. Vůbec nechápu, co Tě pobouřilo. Možná by ses měla zamyslet a ještě jednou si přečíst, co jsem napsala. Rozhodně jsem od Tebe nechtěla opisovat, ale spíše Tě podpořit. Opravdu jsi mne vyvedla z míry a jsem velmi překvapená.
A já nevím, že Ty jsi byla v Bohnicích, to jsi nikde neuváděla. Bohnice jsem napsala proto, že to je jediný "blázinec" který já znám.
Nepíšu z vlastní zkušenosti, snad ale i tenhle náhled bude nějak platný: moje kamarádka bere antidepresiva 30 let... Tedy brala. Letos v lednu počínaje měla takovou spoustu různé práce, že prostě zapomněla tyto léky užívat. A zatím se to zdá být úplně v pořádku, i když vysazování by se mělo dělat postupně. Takže je tu zkušenost, Že se může stát i taková věc, že AD nebudete potřebovat. Další věcí je to, že možná si organismus na stávající léky přivykl A už nereaguje na ně správně, tady je na místě možná změna, jenž se nejlépe dělá při hospitalizací. Poradit Vám,co vás udělá štastnou, veselou, spokojenou, to tady asi nikdo neumí, nikdo vás nezná. A je tady otázka: jsou tyto pocity zvnitřku nebo zvenku...? "Vyrábíme" si je sami nebo něco/někdo mimo nás? Spíš se přikláním k té verzi, že zdroj je uvnitř, někde ve mně, A když píšu zdroj, tak myslím zdroj i radosti i smutku...
Pěkný den,
já zkoušela jednou ad vysadit a dopadlo to katastrofálně. Jinak ty pocity jsou ze mě. Nedokážu si je mnohdy ani vysvělit,protože v životě mi nic nechybí.
Ano, bývá to tak, že nemáš žádné vnější důvody k depresi, strachu a úzkosti... Žádná bída, nemoc, problémy. A deprese tu přesto je.
Řekla bych to takhle: kde vzniká problém, tam je i řešení. Zdá se mi, že stejně jak je možné trénovat tělo, tak je možné trénovat i mysl. Taková meditace je podle mého názoru druh Duševního tréninku. A jsou i jiné druhy. Pokud navštěvujete odborníky, co takhle zeptat se? Jde mi teď o to, abyste se sama pokusila nalézt způsob řešení, který vám bude vlastní. Myslím to tak, že to nebude řešení někoho jiného, ale vaše. Sama ho naleznete a přijmete.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.