Bez lásky, bez smyslu?

Dobrý den, od malička jsem měl určité představy o své budoucnosti a když si rekapituluji svůj život, tak jsem většiny cílů dosáhl, možná jinak, možná né úplně podle představ, ale dosáhl. Např. vždy jsem toužil po časové a finanční nezávislosti. Ani jedno z toho nyní úplně nemám, ale myslím, že jsem na dobré cestě. Nikdy sem nechtěl být zaměstnán, chtěl jsem podnikat v několika oborech a to se mi splnilo. Nechtěl jsem bydlet v nájmu, ale ve vlastním, to sem si splnil. Vždy se mi líbila velká auta (kamiony) a chtěl jsem je řídit - to se mi splnilo (udělal jsem si potřebné řidičáky a občsně se jdu svézt). Za všechny tyto věci jsem strašně rád. Je to jediná věc kdy jsem sám na sebe alespoň trochu pyšný. Nicméně pak je tu téma vztahů a to bych si to šel nejraději hodit. Pamatuji si na jedno přísloví, že sex bez lásky je jako číst knihu bez textu. V podstatě s tím souhlasím a proto dnes žiju bez vztahu, bez sexu. S holkama to absolutně neumím a vlastně ani umět nechci. Chtěl bych mít jen holku, kterou budu mít rád, budu ji rád poslouchat a tolerovat její chyby. Samozřejmě, že by to mělo být vzájemné. Za dobu mého dospívání, jsem měl tu čest setkat se s několika holkama, ale ve směs ty co o mě měli zájem ve mě absolutně nic neevokovali. A i přesto, že v opilosti dělám občas blbosti, tak jsem se nikdy s žádnou holkou v opilosti nevyspal, přesto, že příležitosti byly, ale já to takhle prostě nechtěl. V současné době mám pocit, že kdybych potkal "tu pravou" tak budu tak nervózní, že to stejně celé pohnojím. Už nějaký ten pátek flirtuji s jednou kamarádkou se kteroou to mám opravdu těžký. Už už bych chtěl bouchnout do stolu, a zkusit to sní dát dohromady a pak znervózním, kvůli tomu, že ona je v porovnání se mnoou po stránce vztahů velice zkušená a já mám obavy, že všechno podělám. Nemohu se z tohoto nějak vymanit.