Nejste přihlášen/a.
Pocházím ze tří sourozenců, s jedním se tak nějak míjíme, se sestrou jsem měl hezký vztah. Bydlíme od sebe 150km, takže komunikace je možná jen přes skype a nebo mail. Problém je, že když tu iniciativu v oslovení neudělám já, tak ona ji neudělá a i tak je taková nemastná neslaná ( myšleno komunikace). Když přijedu za rodičema a nezašel bych za ní, tak by jí to přišlo divný a já za ní chodím. Upřímně už mě to nebaví takto fungovat. Jako chápu, že každý máme zcela jinou potřebu komunikace a každému vyhovuje něco zcela jiného, ale pak netuším co s tím. Napsat jí a vylít si srdce, jak mě to štve a trápí a nebo to nechat být a prostě se jen přizpůsobit? Prostě ten vztah nechat umřít.
Děkuji všem za reakce. Vzhledem k prudkému zhoršení psychického stavu již nebudu příspěvky číst, ani na ně reagovat. Děkuji za pochopení.
Berte to tak, že jí třeba nepřipadá divné, že kontakty začínáte vždycky Vy, jako bratr, třeba jí to tak přijde v pořádku. Říkáte, že očekává, že za ní přijdete, když jedete za rodiči, tak o Vás určitě zájem má. Spíš vymýšlejte nějaká aktraktivnější témata, aby ta komunikace nebyla nemastná a neslaná, v iniciativě o kontakt pokračujte. Takový vztah, jako děti už to nikdy nebude.
Někdy si dospělí něčím lezou na nervy a je jedno, jestli jsou to navzájem cizí lidé nebo rodinní příslušníci. A já bych to tipovala tak, že vaší sestru něčím štvete, možná to ani nevíte. /Může jí vadit na vás i blbost, třeba vaše mluva, jak vše rozebíráte, nemůže to poslouchat, prostě něco/. Ne že by jste jí něco udělal, ale prostě vás moc nemusí. Tím pádem asi nemá moc potřebu vás navštěvovat nebo s vámi komunikovat. Prostě jste dospěli, změnili jste se, každý máte svůj život a i když jste sourozenci, asi jste se sobě odcizili. Možná to moc řešíte. Sám píšete, že chápete, že každý má jinou potřebu komunikace, tak se toho držte. A co stím? Nic. Prostě stačí když se přizpůsobíte. Když jste u rodičů, stačí jí zavolat a zeptat se když už jste tady, zda se máte stavit na hodinku. Jen tak ze slušnosti a odejít zase domů.
Nelámala bych rozhodně nic přes koleno, nakonec každý člověk je jiný..Když tak sleduji tu Vaši frekvenci zde v zakládání dotazů, jste dost akční, tak ji celkem chápu..
Mám to stejně jako Vaše sestra, což samozřejmě neznamená, že ty lidi nemám ráda, spíš naopak, jen nemám tu potřebu a také raději osobně. Telefonování je pro mě nutné zlo, takže asi tak...
Chápu vás. Problém je v tom, že tím trpím a jaksi být na vztahu, který je jednou za rok - je to ještě vůbec vztah? Navíc problém je, že jsem psychicky nemocný, takže ta psychika taky funguje jinak.
Je mi přes 60, sestru mám vzdálenou 120km, a to už přes 30 let. Máme hezký sourozenecký vztah, ovšem vzájemně se neobtěžujeme. Občas si zavoláme, pokecáme a cca 2-3x do roka se navštívíme. Oběma nám to vyhovuje. Chápu, že nejsme všichni stejní a podle toho je třeba se chovat. Pokud tedy vaše sestra není stavěná na vřelé vztahy a kontakty 4x do měsíce, na vašem místě bych to respektoval.
Dobrý den, děkuji za reakci. Tak to jste o drobek starší než já. Já to chápu, že jsme každý jiný a že i ona to má třeba stejně jako vy. Já to mám tak, aby ten vzah žil, potřebuje kontakt. Nebude kontakt, nebude vztah. Vztah nějak umře. Mě by stačilo jednou za 14 dní.
Já si myslím, že vztah se sourozencem neumře. S kamarádem, kamarádkou může, ale ne se sourozencem. Může být lepší nebo horší, ale neumře. Se sestrou se vidím 4x do roka a stačí to.
Já si myslím že jo, protože pokud se přizpůsobím, tak nebudu mít potřebu být s ní v kontaktu, at už budu 150 km od ní a nebo 400 m. Uvědomuji si, že je to radikální, možná mou psychickou nemocí.
@rodic - Mě by stačilo jednou za 14 dní... Nemá čas na 10 minut za 14 dní? To si nedovedu představit.
To, co stačí vám, může být pro sestru víc než dost, bez ohledu na to, co si představujete vy. Deset minut je tak na pozdravení se, tak o jakém "vztahu" mluvíte?
Babičko babičko, vy mě chcete zabit. Beze srandy. Já vám nevím co vám mám na to napsat. Zkusím postupně.
To, co stačí vám, může být pro sestru víc než dost. Já to respektuji, ovšem potom at respektuje ona mě, že se tomu přizpůsobím podle svého.
Deset minut je tak na pozdravení se, tak o jakém "vztahu" mluvíte? Tady si připadám jako malý žáček, jehož paní učitelka vyhubuje. Za deset minut se dovím jak se má, co nového. Za deset minut se toho dá stihnout. Mimochodem, pokud je pro někoho 10 minut za 14 dní moc, tak potom nemám co říct.
Možná Vaše sestra nemá potřebu pravidelné komunikace (1x za 14 dní atd.) Má svoji rodinu, Vy též, žijete si každý svým vlastním životem. Je to tak v hodně rodinách, že si lidé s někým zavolají nebo pošlou sms na Vánoce a Velikonoce a jinak spolu třeba také nejsou v kontaktu. Přesto mezi sebou nemusí mít žádné sváry. Sourozenci jste a budete, jen sestra neprojevuje o častý kontakt s Vámi zájem. Smiřte se s tím. I když Vás naprosto chápu, mě by to také mrzelo. Holt k sobě nemáte tak blízko jak byste si přál a potřeboval. Možná je to i tou Vaší nemocí. Třeba neví jak s Vámi mluvit, aby Vás nerozrušila, nebo se Vás nějak nedotkla atd. A pokud se potřebujete častěji třeba svěřovat, ne každý dokáže být vrbou a k dispozici. Berte to tak jak to je. Ona to cítí a chce jinak, než Vy. Tak ji přitom nechte. Třeba přijde čas, kdy s Vámi začne komunikovat častěji a přijde na to sama.
"Nepotřebuje komunikovat, tak taky nebudu. Nemíním ji do ničeho tlačit.
Na druhou stranu se nenechám já tlačit do toho, abych jí navštívil, když k našim přijedu. Stejně bych z té návštěvy byl jenom otrávený."
Proč byste měl být z návštěvy sestry otrávený? Vy k ní chodíte "z povinnosti"? Myslím, že ne. A jestli návštěvy omezíte, "potrestáte" hlavně sebe.
Nezlobte se na mne, ale to už "zavání" vydíráním. Když už těch 150 km ujedete, neměl byste svou sestru "trestat" za to, že má jinou potřebu komunikace než Vy.
Pokud z dvou osob má jedna něčeho vyšší potřebu než druhá, měla by se ta s vyšší potřebou přizpůsobit té druhé. Jinak byste mohl přijít i o to, co máte teď.
Dobrý den, dovolím si reagovat na to co jste mi napsala, Předem říkám, že z mého pohledu se v některých věcech mýlíte.
Takže postupně : Proč byste měl být z návštěvy sestry otrávený? Možná jsem se špatně vyjádřil, ale byli návševy, ze kterých jsem odcházel s pocitem otrávenosti, protože jsem se tam vnímal jako páté kolo u vozu. Podrobněji to vysvětlit nedokážu. Rozhodně mě poslední návštěvy nenaplnovali radostí. Z povinosti jsem k ní nechodil, chodil jsem k ní s tím, že jsem ji měl rád, jsou tam vazby nejen z dětství, ale i z dospělosti, kdy to bylo hezké. Mýlíte se v tom, že potrestám sám sebe. Rozhodně ne, rozhodně to tak necítím. Prostě jsem se jen rozhodl přizpůsobit se.Nemá potřebu se mnou komunikovat, tak já již také ne. Nejsem uražený, není to pomsta, i když se vám to bude jevit jinak. Když přijde k rodičům a já tam budu, tak s ní budu komunikovat, ale návštěvy si od nynějška odpustím. Chápu, že tomu nerozumíte, stejně jako nerozumíte mému prožívání. Ale to je pochopitelné. |Nejste já. Víte, byl jsem to vždy já, kdo byl ten rozumný a chápavý, po celé roky, nejen v rodišti, ale i doma a nějak mě to souběhem událostí doma i ve světě přestalo zcela bavit. Netvrdím, že je to dobře, není, ale nenechám se již událostmi semílat. Má to pro mě fatální důsledky.
Nezlobte se na mne, ale to už "zavání" vydíráním. Když už těch 150 km ujedete, neměl byste svou sestru "trestat" za to, že má jinou potřebu komunikace než Vy. Není to vydírání, jen čisté přizpůsobení. Když to vemu technicky, nejezdím těch 150km za ní, ale za rodiči. Netrestám jí, o tom není řeči, jen jsem vlivem událostí - poslední byla, že ani nereagovala na můj mail, kdy jsem jí psal, že ten doktor, kterého jsem jí doporučil je daleko. Věta zněla - Asi tam nepojedeš co, když je tak daleko? Přišla mi jen automatická zpráva, že si mail přečetla a víc nic. Prostě se jen přizpůsobuji a snad to pochopí stejně jako já ji, že ona nemá potřebu komunikovat a že já jsem se přenastavil vnitřně, že já už taky ne. Mohla byste napsat, že ze mě mluví bolest - trošku. Ale nevidím jinou schůdnou cestu pro mě než se přizpůsobit. Nemá potřebu se mnou komunikovat, tak to budu respektovat.O žádném vydírání nemůže být vůbec řeči. Čím bych jí tak asi vydíral?
Pokud z dvou osob má jedna něčeho vyšší potřebu než druhá, měla by se ta s vyšší potřebou přizpůsobit té druhé. Jinak byste mohl přijít i o to, co máte teď.
Ale vždyt já se přizpůsobuji, asi ne podle vašich představ, ale přizpůsobuji se. Je to i pro mě nutnost se přizpůsobit, abych tím přestal trpět. Předpokládám že to myslíte tak, když jí to stačí dvakrát do roka co přijedu, že i mě to má tak stačit, že takto se mám přizpůsobit. No dřív tomu tak bylo, dnes už ne. Že toho potom budu litovat, Teď cítím, že ne, ale nevylučuji, že za čas tomu bude jinak. Spíš si myslím že ne, ale jistě to nevím. To už hold přináší rozhodnutí, že jich časem člověk může litovat. S tím, že o to přijdu, s tím se plně počítá. Nějak mě už nebaví přijímat drobty.
Myslím si, že mě plně nechápete a je to pochopitelné. Musela by jste si obut moje boty a to není možné. Je to o tom, jaký jsem já, jaká je ona, co a jak prožívám já, to je v plné míře nepřenostilné.
Díky že jste to dočetla až sem. Přeji vám hezký den.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.