Cítím prázdnotu - Jak z ní ven?

Zdravím, Je mi 16 let a poslední dobou se cítím v srdci prázdný, jakoby bez života. Straním se kontaktu s lidma, nechodím ven, neseznamuji se, vyhýbám se lidem, už ani nevím kdy jsem se naposledy od srce nahlas zasmál a když se s někým bavím tak mě po chvíli přepadne vztek. S bratrem se naprosto nenávidíme a jen otázka času kdy na sebe vyjedeme fyzicky. Bohužel trpím sociofóbií a proto mi dělá velký problém být na veřejnosti a celkově mezi lidma. Jsem na střední škole a bydlím na intru, který je v ne moc dobrém stavu a bydlení zde není vůbec levný a už ani nevím proč tu jsem a navíc můj spolubydlící je asi jeden z nejhorších lidíí co jsem kdy potkal kvůli jeho arogantnosti a povýšenosti. Někdy mám i chut mu vážně ublížit tak se musím udržet abych němel zase nějaký problém. Ve třídě jsem mezi spolužáky neoblíbený a bývám ten odkopnutý, nezajímavý ten kdo nikoho nezajímá a kdyby třeba umřel tak by to bylo všem jedno. Začal jsem i poslouchat ,,depresivní" hudby většinou lo-fi hip hop ,který není sám o sobě tak depresivní ,ale já ho tak občas vnímám. Ve svém životě nemám ani žádného pořádného kamaráda kterému bych mohl věřit a který by byl pro mě jako můj bratr. Většinu času trávím hraním hry World of Warcraft nebo se zajímám o druhou světovou válku, ale věc kterou dělám skoro neustále je že se bavím sám ze sebou jako by to byla nějaká jiná osoba jako někdo další kdo je tu se mnou např.: ,,Hele podívej tyhle chipsy jsou ve slevě měl bych je vzít, co myslíš? No jo tak já je beru, ale počkej ještě si chci vzít pitý, tak bych si měl vzít ty menší že? Jo asi jo. Fajn." A někdy se mi stávají situace když třeba nakupuji tak si začnu mluvit nahlas sám ze sebou jako s někým jiným a lidi se na mě občas dívají fakt divně. Moji rodiče jsou rozvedení, když přijde víkend jezdím za mamkou domů (asi 85 kilometrů) a když mám nějaké delší volno tak někdy i za tatkou který bydlí až na druhém konci republiky. Se svým problémem se nemůžu nikomu svěřit, protože mi to prostě nejde. Nedávno si můj bývalí kamarád ze základní školy našel přitelkyni a mně se udělalo zle jak ještě nikdy před tím. Když si představím že bych měl přitelkyni, kterou bych miloval a sdílel její lásku s ní a ona se mnou, obíjmaly se, dávali si polibky, společně se smáli a mazlili se tak mi vyhrknou slzy do očí a právě to je ten problém že si prostě žádnou nemůžu a nedokážu najít. Od té doby je mi hůř a hůř každým dnem. A navíc mi je fakt trapý když se s někým bavím a zjistí že jsem se ještě nikdy nelíbal a ani nedal žádné holce pusu (připomínám že je mi 16 let). A začínám čím dál tím víc myslet na sebevraždu a co je po smrti, ale nedokážu to, protože musím neustále myslet na svého kocoura Stewieho který žije u mamky. Ještě dřív jsem řekl mamce že začínám pocitovat bezdůvodný smutek a samotu a ta mi řekla že mě objedná k psychologovi, ale nic. Tak jsem si řekl že to zkusím napsat někam na internet a objevil jsem tuhle stránku a snad mi někdo pomůže být zase štastnější tak doufám v to nejlepší