Nejste přihlášen/a.
Zdravím... Upřímně se sem chystám napsat už... nooo moc dlouho, třeba rok bych řekla! Kdysi dávno, asi tak před 4 lety i dřív, jsem sem psala také takový svůj problém, no a jelikož toto neni (díky bohu!) úplně diskuzní fórum blbečků, tak mi i kdysi dost lidí pomohlo . Předem mě omluvte, to, že sem píšu až teď má důvod především v tom, že vůbec nevím, jak začít, jak to uvést, jak pokračovat, prostě sama mám v hlavě zmatek a nemám uspořádané myšlenky, takže se mi to špatně "hází na papír”. Určitě se zorientujete... Píšu sem, protože nemám s kým bych si promluvila a komu toto všechno řekla. A už to všechno v sobě dusim přes rok a začíná mi nadskakovat puklička nad párou... Dala jsem tomu nadpis životní vyhoření. Přijde mi to hrozný, ale je to pro mě momentálně ten nejvhodnější výraz. Hrozný, al o to hroznější, kolik mi je. Je mi 22 let. Ale pak si říkám, zase je dobře, že si to plně uvědomuju, že to trvá "jen” rok, že se s tím snažim něco dělat, že to chci změnit. Chodím na Lékařskou fakultu, tam jsem právě asi chytla.. Jsem ve třetím ročníku. Prvák a druhák byla zkouška toho, jestli člověk na tu školu má, jak hlavu, tak nervy. Zuby nehty jsem se držela, ale některé chvíle byly děs. Doteď si pamatuju, jak jsem se tam dostala, štastná a známá mi psala "vítej v pekle”. Já se smála, ale teď rozumim. Jde o to, ta škola byla jediná, kam jsem se hlásila. Dostala jsem se na poprvé na nejžádanější a náročný obor. Dostala jsem se tam mezi "premianty” (rozumějte šprty). Byla jsem štastná. Dokázala jsem to. Z 900 lidí jsem byla mezi 50, co se tam dostali. To se dá považovat za úspěch. Prvák byl hodně o učení se. Byly to ale nervy šílený. Druhák nebyl o moc lepší. Třeták zatim pohoda, až teď když mě vyhodili od zkoušky jsem dostala studenou "přes držku”. Celou tu dobu, co toto studuju tak se neustále držim na hranici toho "chci to dělat, baví mě to?” ...Mám dny, dy to nenávidim, nesnášim tu školu, chtěla bych okamžitě odejít. Ale pak si říkám a co bys jako dělala? Jsi na nejlepší škole! Mám chvíle, kdy jsem štastná a neměnila bych. Kdy jsem pyšná. Pocity se ve mně mlátí šíleně...Teď si říkám jak tři roky ještě došlapu... Ale už jedu na doraz. Cítím, že bych potřebovala pauzu... Navíc mám problém a velkej. Jsem hypochondr. Přirozeně odjkživa a ta škola mě zabije. Strašně s pozoruju, trpim tim, pořád mám strach, že mám nějaký nádor, cokoliv... Je to příšerný děsný. Někde mě píchne a už okamžitě vidim před sebou tisíc diagnoz. Jsem pak z toho smutná, špatná, nemám náladu na nic. Pamatuju si, jak jsem si vsugerovala před rokem nemoc. Víte, jak myslí dokážete ovlivnit buňky? Já si to přivodila. Už rok mám divnou citlivost v puse. Od té doby se tim denně trápim. MRI a CT bylo ok, ale mám takové divné vnímání. A pak se učím o nádorech a jsem totálně v háji, protož na to neustále myslim. Brečim a jsem kde jsem byla. Milovala jsem pečení, vaření, fitko. Ale už ani to mě nebaví. Sedim jen doma a lituju se. Snažím se přijít na to, co bych chtěla v životě dělat. Teď se v mně mixují pocity. Nic se mi nezjednodušuje. Mám úžasného kamráda, který mi vyznal lásku. Bože můj, poprvé v životě, co se mi to stalo, co to někdo myslel upřímně. Jenže já tam necítíim tu jiskru. Mám ho ráda nadevše, ale kvůli nějakým problémům z dětství mám vůči klukům trochu blok. Trochu větší. Mám několik kamarádů, kteří by asi rádi víc, ale já toho nejsem schopná. Kamarádky nemám, bavim se jen s kluky víceméně. Teď mi někteří dost zklamali a já přišla o pro mě předtím úžasné lidi. Nevím, jak se odpouští. Asi to nedokážu. Mám pocit, že pořád hledám nějakou lásku, ale víceméně dokonalý kluk, co mě má rád, toho odmítnu. Motá se jich kolem mě celkem dost, nemám problém, že by mě nikdo nechtěl... A vlastně mi to jenom stěžuje situaci. Jsem možná i trošku materialista. Nebo ne, toto slovo je špatně používáno a já ho právě špatně použila, ale lidé ho tak vnímají. Totiž když o mě jeví zájem kluk s opravdu luxusním autem, ačkoliv s perverzními představami, tak mě to bere. Bere mě víc, než tn slušnej kluk, co mě má rád a udělal by pro mě první poslední. A já tušim, že toho budu litovat...A pak...Pořád teď přemýšlím, že bych nejradši sbalila kufr a odjela. Víte, každý má nějaký tajný sen. Něco si představuje. Můj sen je takový. Sbalit pár věcí a odjet. A cestovat. Vydělávat si cestou. Poznávat svět. Poznávat lidi. Učit se. Nedokážu si představit skončit školu a smrdět do konce života v ordinaci. Nejsem to já. Je to spíš jen takové moje pozadí. Pravá já jsem jiná, jen se nějak nedokážu najít. Nedokážu si říct svoje hodnoty. Co chci, své cíle. Teď momentálně bych si nejradši jela někam vyčistit hlavu. Napadlo mě někam odjet pracovat do fitka jako trénér, na rok ani ne. Osamotatnit se a trošku si to dát v hlavě dohromady. Mám totiž pocit, že vím, co udělat. Jak se osvobodit od sebe sama. Je to přesně takový ten pocit, jako když si nemůžete vzpomenout na nějaké slovo, ale "máte to na jazyku”. Časem si vzpomenete. Pořád se snažím s e sama se sebou promluvit a domluvit si. Mám tisíc plánů, co bych chtěla dělat.. Ale končí to tím, že jsem pořád unavená a spim a jim a nic nedělam. Pouštím si motivační videa tisíckrát za den, ale ačkoliv vím, že bych měla, neřídím se tím. Mám nějaké sny. Ale netuším, jak udělat ten první krok. Kdybi mi teď někdo řekl hel zítra mizíme pryč, okamžitě jdu. Ale já jsem v tom sama. Ani bych neřekla slaboch. Spíš tak nějak plavu a chvílemi si polknu vody... Ale já bych ráda na břeh. Nadechla se a řekla, že jsem štastná. Že mám všechno, co chci. Jsem zdravá, hezká, chytrá, mám kolem sebe lidi, co mě mají rádi... Ale já teď cítím úzkost. Už dlouho. Sevření břicha. Myslim na kraviny. Že umírám a tak. Mluvila jsem i s psychiatrem. A ne, AD brát nechci a nebudu. Spíš mám problém, že u nás doma se nemluví. Nemám si s kým promluvit... Když jsem to zkoušela s tetou, tak spíš mluvila ona, než aby mě nechala mluvit. Teď jsem si začala náhodně přes sociální sít psát s klukem, co mě trošku nakopnul. Ale pořád to člověk v sobě dusí... Prosím vás.. Na co já se vlastně ptám. Asi se jednou nad tímhle zasměju... Ale také jste někdy byli v takové situaci? Že jste hledali sami sebe? Dělali si život zbytečně složitý? Neuměli se povznést nad věcmi? Brali si věci moc vážně? Nedokázali si užít maličkosti? Vážit si maličkostí? Vidět krásu v drobnostech? Těšit se z drobností? Umět si vážit toho, co máte a nstěžova si na to, co nemáte? Jít si za svými sny? Mít plány? Všimnět si, že jsem se zeptala na vš, co já nejsem schopná. A co vím, že bych měla. Není to vtip, ž si vše uvědomuju a dokážu si sama poradit, ale vlastně jsem neschopná konat, činit? Alespoň to ukazuje, že nejsem ulnej magor a úplně blbá... Ale i tak. Kdo jste si to přečetl až sem... Děekuju! Už jen to pro mě hodně znamená. Takový Charles dickens II. :D /píšu to jak mě to napadá, takže to máte autenticky. Autenticky vidít ten bordel, co mám v hlavě. Byla bych neskutečně štastná za nějakou odezvu... Za nějakou radu... Do žiovita. Jak být štastná... Hledám třeba tď i nějakou literaturu. Např něco o životní cestě, jak najít sám sebe, jak být štasný nebo třeba o někom, kdo se rozhodl vypadnout a s nulou v kapse rocestovat svět. cokoliv. Určitě jsem nenapsala všechnol... Ale jsem připravena ještě reagovat. A doplnovat. Prosím neodsuzujte mě nějak špatně hned...
Teda málem jsem se osypal při představě lékaře s takovým bordelem v hlavě, tak psychicky labilní a k tomu narcistní osoba (krásná, chytrá, milovaná..) by neměla studovat takový obor, kde se předpokládá empatický vztah k pacientům a chut léčit nemocné. Trvá- li to už tak dlouho a přemáháte se studovat dál přes vlastní odpor ke zvolenému studiu, je to nezodpovědné ke všem budoucím "obětem", myslíte-li sobecky jen na svůj společenský status, bez ohledu na následky. Vzpamatujte se zavčas, zvolte jiný obor.
Život jsem měla natolik složitý, že jsem teda určitě nevyhledávala způsob, jak si to ještě víc zkomplikovat. A radovala jsem se právě z každé maličkosti, která mi byla nějakým způsobem dopřána. A to nakonec dělám celý život. Ale je fakt, že podle množství podobných dotazů, jako je právě ten Váš, mi připadá, že dnešní mladí lidé se asi strašně nudí a protože vlastně nemají zas až takové problémy, tak si je vytváří uměle.
Je úplně jiná doba. Navíc pro každého člověka je problémem něco jiného. Co někdo bere jako maličkost, druhého to může neskutečně trápit. Vůbec se mi nelíbí tohle zveličování problémů mladých lidí starší generací.
Ne každý musí mít super extra složitý život aby ho něco trápilo. Z podobných "rad" si pak člověk v problémech akorát začne říkat, že ho nikdo nevyslechne, neporadí, dívá se na něj skrze prsty a skončí to tak, že to slabší jedinec v sobě dusí a konce mohou být různé.
Ano, je jiná doba proto dnes i tak mladí lidé jako je právě tato tazatelka, které je 22 let, hovoří o "životním vyhoření". Ještě život ani pořádně nezačala žít a už má pocit, že je všechno k ničemu a že prožívá životní vyhoření.
Ještě dodám. Píšete, že studujete medicínu. Takže jestli opravdu jednou dostuduje, co budete dělat pak, až budete mít skutečný důvod, k pocitu "životního vyhoření". To mívají právě někteří lékaři, ale za dlouhou dobu praxe a jsou to výjimky. V každém případě bych se k takové doktorce dostat nechtěla. Opravdu ne.
Všechno důležité už napsali rádci přede mnou. Velký vliv má na naše pocity i zimní počasí, málo slunečných dnů, dlouho tma, únava. Počkejte do jara a budete se cítil lépe. Můžete pak zajít někde na rozkvetlou louku, s učením nebo bez, jen tak vnímat okolní přírodu, vůni rozkvetlých stromů a pampelišek. Dá se zajít i do hor, zimní příroda umí zázraky. Nejhorší je zůstavat stále zavřený v městě, v budově, v knihovně...
Dobrý den tazatelko, těžko radit, ale píšete, že budete štastná za nějakou odezvu. Tak reaguju.
Očividně jste přepracovaná, neustále v hrozným stresu a žádné světlo na konci tunelu. Je toho na Vás prostě moc. Jako budoucí lékařka o účincích trvalého stresu toho asi víte dost. Chtělo by to na chvíli vypnout a radovat se ze života. Nemohla byste studia třeba na rok přerušit?
Toužíte někam odjet. Zkuste dobrovolnické programy, třeba v zahraničí (na internetu jich najdete spoustu). Možná by se Vám to hodilo i jako praxe, nikdo by se nedivil, že jedete jako zdravotník pomáhat někam do Afriky, do Indie nebo kamkoli jinam. Rozhodně byste přišla na jiné myšlenky, získala jiný pohled na svět a na svoje problémy, a ještě byste nasbírala spoustu užitečných zkušeností z oboru.
Držím palce, at znovu najdete sama sebe a radost ze života.
Zdravín. Slečno, nepomohlo by Vám promluvit si s psychologem? Ne psychiatrem, ale psychologem. Ten si s Vámi povídá, rozebírá Váš problém a pomáhá Vám najít tu správnou cestu. Doporučí vhodou terapii atd..Protože píšete, že si nemáte s kým promluvit, mohl by to být pro Vás dobrý krok nasměrovat Vás, vyznat se lépe v sobě, pochopit sama sebe atd. Je to na delší dobu a chce to opravdu odborníka.
Chtěla jsem to napsat, psycholožku jsm jednu zkoušela a ne.. Příšerny. Vít trochu mám problém říkat toto lidem, co jsou za to placení a techto problemu slyší tisíce a tisícce... Není to pro mě moc osobní...
Viděla jsem, jen v knihovně u nás to nemají, v pdf jsem nanšla a v knihkupectví jsem ještě nepátrala. Ale určitě podívam!
Ahoj,
musel jsem si dočíst tvoji mini-knihu až do konce (jo, budu ti tykat, dokuď jsme ještě mladí a nemusíme si hrát na vážné dospěláky). Příběh, který jsi tu v kostce napsala je mi vlastně bližší, než cokoli, co jsem na internetu našel. Dá se říct, vlastně částečně vypráví i ten můj. Jsem docela filosof, takže taky přemýšlím (ano, i přehnaně) nad některými problémy duše, těla a někdy i světa. Je mi 24 a dokončuju navazujícího magora na přírodovědecké fakultě. I na mě měla vysoká různé vlivy, se kterými jsem se různě vypořádal či vypořádávám. Věř nebo ne, měl bych co napsat téměř ke všemu, co jsi zde zmínila, ale komentář o velikosti knihy by se tady asi nehodil . Chci ti teda nabídnout nějakou dlouhodobější alternativu. Pokud bys měla zájem, napiš mi třeba ještě dnes na email. 1.sám vím, že už sepisováním svých problémů se ti zvedne pomyslná latka nálady. 2. budeš mít kam napsat, když příjde nějaká nová nepříjemnost. 3. Možná to já sám ocením, protože jsem zatím konec konců v podobné louži . 4 Občasným emailem si prostě připomeneš, že v tom nejsi sama, což bude efektivnější, než výše zmiňované motivační videa.
Takže klidně pisni obyčejné ahoj na Demotreo@seznam.cz, budeš-li chtít, odpovím ti na tvou esej tam.
(omluv přezdívku, personální informace tady na stránku nebudu zveřejňovat)
Ahoj,
z tvého psaní mám trochu pocit, že všechno co v životě děláš, neděláš ze svého přesvědčení, ale proto, že si tvoje okolí myslí, že bys to dělat měla. Ono je trochu důležité uvědomit si svoji podstatu a svoje vlastní přání a naslouchat sama sobě. Lékařský obor není jednoduchý po všech stránkách a to ještě ani nepracuješ. Je v tom cítit i určitá duševní nerovnováha, ale chápu oba tvoje postoje, ten první že odmítáš AD a druhý, že odmítáš pohovor s psychologem nebo psychiatrem. V prvním případě vím, co dovedou "léky" udělat s psychikou člověka a může tak být ještě těžší najít sama sebe, v druhém případě vím, že málokterý psycholog věnuje dostatek času pacientovi, aby pochopil všechny základní děje co v člověku probíhají. Nicméně obě tyto varianty dovedou člověku mnohdy i pomoci v prvním případě opravdu zamezí tomu propadu nálady a v druhém případě i ten psycholog má přece jen trochu větší nadhled. Co se týká toho jak popisuješ, že jsi "materiální", tak to si myslím spíše vychází z tvého pudového chování, prostě tě přitahují kluci, kteří jsou silní samci, dovedou tě ochránit a zabezpečit, ale tvůj cit a rozum ti říká, že bys chtěla někoho "hodného". Toto prakticky nikdy nejde spojit dohromady a tak to dopadá, že si napřed najdeš toho zlého, co ti pomůže mít dítě a pak toho hodného, který se o tebe bude starat. Abych se vrátil k začátku, tak si obecně myslím, že by ti mohlo pomoci nějaké umění, nějaký koníček, kde by ses mohla realizovat, objevit něco nového, ale nezahazovat vzdělání, které právě získáváš, ono nakonec člověk nemusí dělat to co vystuduje. Smysl toho života by nakonec měla být ta rodina, mít u sebe blízké lidi co tě budou mít rádi a dělat práci, která ti něco pozitivního i mimo peněz přináší...
Píšete: Navíc mám problém a velkej. Jsem hypochondr...
Jerome Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, poučte se z epizody, kdy si autor krátil čas četbou nějaké lékařské knihy a postupně zjistil, že má všechny nemoci: citace:: "Nemám horečku omladnic. Proč nemám horečku omladnic, to ti nepovím, ale je jisté, že ji nemám. Všechno ostatní však mám." (ostatně, když najdete chvilku času, můžete se na knížku mrknout, nečíst celou, stačí pár úryvků, jako medička umíte extrahovat a udělat si rychle představu o knize).
Antoine de Saint Exupery, Citadela. Podle vašeho popisu jste v podobném stavu jako pevné kameny a další stavební materiál pro stavbu chrámu, jednotlivé již opracované kameny, mramorové obložení připravené na neuspořádané hromadě, která se postupně mění v budoucí chrám. Někde mezi tím leží i budoucí klenbový svorník, máte nádherně vypracovaný plán budoucí skvělé stavby vašeho budoucího povolání, ale chybí vám něco, co by tyto skvělé kameny uspořádalo a dokončilo to, co jste vaším předchozím životem a studiem začala. Alespoň tak to vypadá z vašeho kompaktního textu.
Zkuste váš kompaktní text trochu strukturovat, oddělit odstavce, neupravovat ani písmeno, at vaše výpověď neztratí kouzlo autenticity, uložte a pište svůj deník dál. Tím, že píšete, že chrlíte vaše myšlenky "na papír" se výborně uvolňujete a bleskově formulujete vaše pocity. Fakt jste asi dobrá, na studium máte nejen hlavu, ale možná i dobré rodinné zázemí, jen se zdáte mírně rozhozená a cítíte, že to s vámi jede samo a nemáte sílu pádlovat rychleji, abyste opět byla svou paní.
Možná by vám někdo poradil další aktivity, ale na ty asi nemáte při náročném učení čas. Zkuste si spíš svůj život opět trochu strukturovat tak, aby to mělo nějakou skladbu a ne jako váš text nahuhlaný do jednoho odstavce.
Zkuste si dát ráno studenou sprchu, usmát se na sebe do zrcadla, připravit si s sebou kadžý den krabičku s chutnou svačinou s ovocem a zeleninou naporcovanou pro přímé použití. Zkuste občas jít pěšky, nosit na sobě pohodlné boty a věci a nezabývat se hloupostmi, povídat si s lidmi, kteří jsou pozitivní a i tak jen tak dlouho, aby to ani je, ani vás časově neomezovalo. Není to nic navíc, je to pouze změna, trochu režimu a organizace s časem pro studium i relaxaci.
Váš text, který jste zde uveřejnila zkuste někam do svého "šuplíčku" uložit a občas přidat další. V knize Jana de Hartoga Kapitán Harinx doporučil lodní lékař námořnímu kapitánovi , aby ve chvílích naprostého zmatku v psychice a životě své pocity podrobně popsal a napsal... atd. (víc v knize)
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.