Maminka nedá najevo, že si mě váží

Dobrý den, jsem už dospělá, je mi přes 40. Vyrostla jsem s bratrem, žili jsme ve vícegenerační rodině, což mi vyhovuje, i mé přání by bylo žít ve větším domě s příbuzenstvem. Rodina byla harmonická, bylo to štastné dětství. Tak na něj vzpomínám, i když objektivně řečeno, táta pil, bylo to zřejmě v důsledku neshod s mojí maminkou, důsledkem jeho citlivé povahy, protože býval abstinent, určité věci ale neunesl, například když ho vyslýchala Státní bezpečnost, tlačili na něj, nakonec se sám zabil. Přesto vzpomínám na dětství jako na harmonické, protože rodiče a prarodiče nedovolili, aby tyto události na nás doléhaly. Maminka se nám maximálně věnovala a obětovala, dřela jako mezek, taktéž pomáhala svým rodičům.

Po maturitě jsem odešla z domu, ale jak jsem mohla, jezdila jsem na víkendy, udělala jsem snad slušnou kariéru, jsem výtvarnice, poté jsem několik let podnikala. Maminka se ocitla bez prostředků, na malém městě nesehnala práci, tehdy ještě úřady práce teprve začínaly, takže ani nešla úřad a požádala o předčasný důchod. Je škoda, že jí tehdy nikdo nedoporučil řešení jít na Úřad práce a teprve pak důchod.

Bratr byl doma do 30 let, namluvil mámě, že jeho snem je dělat kariéru právníka a pomáhat lidem. Zkoušel několik pokusů na Právnickou fakultu, mezitím ho máma živila, studoval na nástavbě. Pak se přijetí povedlo, práva vystudoval, celou dobu s podporou mámy, živila ho z naprostého minima (zároveň studovat a pracovat by prý nezvládl,jak řekl), ale právníkem se nestal, ve 30 skončil školu, přijel teplé místo ve státní správě, lidem nepomáhá, o mámu nejeví zájem, jako by jí nebyl morálně zavázán. Starala se i o svého svobodného bratra, bydleli spolu ve starém domku, máma dělala veškeré těžké práce, vařila mu, uklízela, opravovala dům, dotovala ho. Dnes se na ni také vykašlal, i když je o 10 let mladší než ona, je mu 63, bydlí v sousedství, ale i když má máma potíže s nohama, nenabídne ji třeba, že by donesl nákup atd. Nehodnotím příbuzné a nekritizuji, konstatuji.

Já sama jsem se ocitla před několika lety v těžké situaci, partner onemocněl Parkinsonem, navíc to bylo deset let vztahu hodně dálku, partner byl cizinec, nakonec rozhodl, že se bude léčit v rodné zemi, odjel, nepřeje si, aby někdo viděl jak chátrá, takže jsme v kontaktu, ale nejsme už partneři. Mámu měl rád a ona jeho,ale je to tím,že spolu nebyli tak často.Možná i proto byl i náš vztah s ním tak dobrý, těšili jsme se na sebe po odloučeních.

Sama jsem utrpěla úraz, dlouhodobě nemohu najít práci, nedaří se mi, skončila jsem s podnikáním, také psychicky na tom nejsem úplně dobře. Prošla jsem několikaletým martýriem mnou nezaviněných soudů, právních komplikací (nebo ano,zaviněných, naivitou a nezkušeností), které mě připravilo o úspory a pochuchalo mi nervy,důvod ani nebudu popisovat,řeknu jen toto: česká justice (bratr,mimochodem,nepomohl ani právní radou,vše jsem platila,ani nejevil zájem). Děti jsme kvůli partnerově problému neměli, nepřál si to,já jsem to respektovala. Teď jsem potkala jiného muže, chci do toho vztahu jít a urovnat si a zlepšit život.

Můj život je ale stále o tom, že přejíždím mezi městem, kde mám řadu let nájemní byt a pracovala jsem tu a snad zase pracovat budu, a mezi domkem, který jsme v mém rodišti s bývalým partnerem pro naši mamku postavili, je napsán na mě, bylo to koncipována tak, že máma tam bude trvale a my to budeme využívat jako chatu. Prodávat to nechci, protože mám svoje rodiště ráda, navíc byt a ta chata nejsou takové vzdálenosti, že by nešlo dojet, je to po dálnici 50, 60 kilometrů. Mám to tu ráda a beru to jako zázemí.

Můj život je teď o tom shánět peníze, protože maminčin důchod je nízký, požádal jsem bratra i prostřednictvím právníka, když to nešlo po dobrém, o pomoc, protože on je na tom finančně dobře,ale nejen o pomoc finanční, i organizační, protože maminku je a bude potřeba obstarat, potíže s nohama, takže všechno se jí musí objednávat, důchod jí stačí tak na potraviny, zajištění potravy pro psa, všechno ostatní platím já, přišla ke mně s jednou taškou, protože domek, kde bydlela se svým bratrem, je už stářím neobyvatelný a ani jeden z nich nemá na opravu. Původně jsem ho chtěla opravit a domluvit se s nimi, že by se rozšířil a my bychom to s partnerem používali jako chatu, že bychom měli oddělenou část, oni by tam dál bydleli, vše bychom jim opravili a měli by v nás oporu, ale na rozdíl od maminky její bratr nesouhlasil. Proto jsme postavili nový domek a sem jsem vzala mámu, jsem i ráda, že to není prázdné. Chtěli jsme tehdy časem koupit ve městě byt,at nejsme v nájemním,ale to už partner nestihl,navíc nájem je skutečně rozumný a daný byt má mnoho výhod.

Nevím kolik máte kdo peněz a kolik vyděláváte. Já mámě platím všechno, nakoupila jsem nábytek, spotřebiče, platím veškeré řemeslníky, internet, připlácím jí na telefon, všechny potřeby na psa, veškeré energie, doplatky, oblečení, drogerie, medicínské potřeby, protože z důchodu by se pořádně najedla, tak nosím nebo objednávám i lepší jídlo. Teď nepracuji, takže mám čas a mohu sem jezdit. Každý večer jsem zvyklá, že vytřu, vynesu odpadky, přeperu si, aby mi máma nemusela prát, připravím krmivo a vodu pro psa, umyji kuchyňskou linku,wc, sporák, co je potřeba. Jako zahrádkář nejsem zdatná, to si máma dělá sama, ale opakovaně jsem jí nabízela, že těžkou práci jí pomohu nebo cokoliv odnesu.

Finančně k tomu držím, ačkoliv nemám příjem, i nájemní byt, protože o něj nechci přijít, v té ceně, lokalitě už nenajdu, je to nájem na dobu neurčitou s četnými výhodami.

Myslela jsem, že máma co dělám aspoň někdy ocení. Pochválí mě, bude ráda. Naopak jsem se dozvěděla, řekla mi, že se u mne cítí jako služka, také protože nikdy nebydlela v nájmu ani mimo rodinu, je přesvědčená, že jako majitel domu bych měla dělat i veškerou údržbu a úklid. To samozřejmě nezvládnu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že když bude mít nájem, bude muset běžnou údržbu a úklid dělat také sama. Nechce ani otevřít řemeslníkovi a ukázat mu práci, i když já to zaplatím. Musela bych se rozdvojit a být u každé návštěvy truhláře, kurýra či zedníka. Žádala jsem bratra, aby pomohl a přispěl, ale jeho reakce je ta, že když bydlí u mě, mám vše platit já. Přičemž kdyby bydlela v nájmu, nejenže by bylo nutné, aby jí také přispíval, ale samozřejmě aby jí fyzicky pomáhal. Brácha ji nechal přijít ke mně s jednou taškou, staré věci v předchozím domku byly plesnivé a nábytek nechala strýci, brácha jí nekoupil nikdy nic. Koupila jsem nábytek,koberec,nádobí,spotřebiče,telku,notebook,osobní věci, obuv,oblečení,vše,stačilo říct. Když jsem chtěla, aby za ní bratr aspoň někdy přijel na návštěvu a vzal ji autem na nákup, protože my auto nemáme, já ho prodala a ani neřídím, musela jsem ho k tomu přimět pohrůžkou, že v práci, kde zastává renomované místo, prostě kolegům a nadřízeným řeknu jakou morálku má ve skutečnosti.

Připadá mi, že se po mně chce, abych všechno dokázala. Abych se rychle uzdravila, našla práci, abych byla úspěšná, abych všechno stíhala, abych měla funkční rodinu, abych dobře vypadala. Máma je neštastný člověk, který se ostýchá lidí, je sociopat, je rozhádaná i se sousedy. Vsadila na mého bratra, nikoliv na mě, já jí příliš připomínám tátu a to nechce vidět. Moje povaha je po tátovi melancholická a potřebuji v životě trochu povzbuzení a úsměvu. Bratra miluje dodnes opičí láskou, nikdy se nesmířila s tím, že má ženu a dvě děti, odmítla se s ženou a dětmi vůbec seznámit, s tím, že toho není psychicky schopná,nikdy je neviděla. Je to i bratrova chyba, protože matka má po otcově sebevraždě už léta poničené nervy, je prostě fakt, že je potřeba přistupovat k ní pomaleji, měl ji alespoň říct něco o svém vztahu, než začal s manželkou žít. Bratr ostatně nemá zájem udržovat kontakty ani se mnou, i když pracuje o ulici dál než já bydlím, nikdy mi nepředstavil partnerku ani děti. Zato bohatě využíval mého bývalého partnera, který ho bral na zahraniční dovolenou a kupoval mu věci. Za naši původní rodinu se stydí, že jsme byli chudí.Jezdí sem jen na třídní srazy,ve škole jím opovrhovali,tak jim dnes ukazuje auto a fota své vilky.

Matka je neurotik,zapomíná,že i jiní lidé prošli tragédiemi,ta její je největší,ztráta manžela,rodičů,teď defacto i syna.Připadá mi, že si neváží života, daru,který člověk dostal. Vše je katastrofa,vše špatně dopadne. Je vystrašená.V zimě jí vadí mráz,v létě horko, tak to řeknu. Vrcholem bylo,když prohlásila,jak super život měla její teta - přitom tetě umřela dcera na rakovinu! Vidí jen sebe, své nesnáze,má to psychicky pokřivené, to chci říct. Mám ji ráda, miluji ji, zdůrazňuji, je to má máma.

Mrzí mě, že pro mámu nic z toho, co už léta dělám, není. Jakoby neviděla, že ty peníze musím sehnat, vydělat. Přiznávám, závidím bráchovi, že může někam za své peníze jet nebo něco si koupit.

Mám zkrátka dojem, že jsem na všechno sama. Máma mi říkala, že jsem pracovně neuspesna, že nemám práci. Zapomněla, že jsem měla výstavy, dobře vydělávala,měla pěkný život. Nedaří se mi ale prostě po skončení podnikání po opakované dlouhé neschopence naskočit do běžného pracovního poměru. Vyhrála jsem například výběrové řízení na prestižní pozici, ale nenastoupila jsem, protože mi neuznali praxi a plat by byl na služebním místě minimální. Přesto jsem schopna brigádami vše hradit a obstarávat.

Teď se chci soustředit sama na sebe, samozřejmě, ale nevím co s mámou. Když budu mít dobrou práci, mohu ji dotovat. Víc než peníze mě ale mrzí, že nikdy nic neocení. Stále je nespokojená. Uvnitř je nespokojená sama se sebou a situací, ale vyznívá to, že za to mohu já. Mrzí mě, že si u mě připadá tedy jako služka v domě a na zahradě. Netušila jsem to, ale víc tady dělat nebudu, nechci a nebudu mít ani kapacitu. Neumím se rozdvojit.

Do domu zvu řemeslníky, není to, že by něco tesala atd. Dělá zahradu, nabízela jsem, že jí opatřím někoho na výpomoc,ale to nechce,a dělá běžný úklid,domek má cca 90m2. Všechny pomůcky jsou, domek je starý asi deset let.Cizího na výpomoc s úklidem nechce,že by ho stejně nesnesl ostrý pes. Pes ale reaguje na její hysterii,brání ji,protože cítí její nejistotu. Teď natírala pergolu a zahradní domek, to mě mrzí,měla jsem to udělat já - a vidíte, mám výčitky co všechno nedělám. Máma mi vyčetla také,jak se mám ve městě dobře, že si mohu dovolit pomocnici - jenže na paní,která mi pomůže sundat záclony,když já tam po úrazu nevylezu,já si vydělala (!), a když mi paní přijde pomoct,mohu ji tam nechat a dovolit si v tom uspořeném čase jet za mámou, dovézt jí nákup a sama si odpočinout od města. Nejsem stroj.

Říkám si, jelikož jsem i fyzicky po tátovi, že jsem mu asi i povahou podobná, jak tohle snášel on. Měl ji moc rád. Chápu, že je neštastná. Je soběstačná, takže je žádoucí, aby užívala života, žádný domov ani ústav není potřeba. Důchod má asi 7000, psovi vaří, navíc má veterinární dietu, takže to spolkne nějaké finance. SIPO se platí asi 3,5, plus telefon, doprava, medicínské výdaje, osobní výdaje atd., bez pomoci by nevyšla. Trvale tu není hlášená, nechtěla, nemá tedy nárok na příspěvek na bydlení. Paradoxní je, že pro příspěvek by si nešla, zatímco já jsem pro příspěvek chodila a hrbila se před úředníky, když jsem neměla příjem.

Taky bych ráda jednou žila normální život, zažila rodinu, výlety, děti. Nedokáži se soustředit nyní ani na práci. Moc vzpomínám na krásné časy s bývalým, bylo to fajn.Žena patří k muži, nechci být sama jako máma. Fakt závidím bráchovi rodinu, přiznávám to,že dokázal odstřihnout se-na druhou stranu bych na to takhle neměla žaludek.

Dnes jsem se vytočila a řekla,at si najde tedy bydlení,kde nebude služkou,at si vše hradí,obstará, at tedy požádá bráchu.

Určitě budu preferovat teď svoje potřeby. Jak ale s tak neštastným člověkem, kterého miluji a jsem mu vděčná, ale kope kolem sebe? Kamarádky nemá, s dalšími příbuznými neudržuje bližší kontakt. Odbornou psycholog.pomoc odmítá, bojí se i k obvoďákovi. Poradíte mi, abych žila svůj život. Máma při své povaze (či duševní abnormalitě) ale prostě pojde hlady,zavře se tu,nebo se i se psem zabije,nenadsazuji. Já bych klidně ráda, aby se mnou a mou novou rodinou žila, nemusí mi děkovat, cokoliv jí dám,ale měla by se snad chovat s respektem? Copak jsem onuce? Zdroj peněz a zařizovač? Bez práva na svůj život a své peníze? Má klapky na očích,nechce to vidět? Nedokáže to vidět? Děkuji