Výpověď

Dobrý večer, vím, jak se cítíte, prošla jsem si tím taky. A navíc mi nikdo nic předem neřekl, jen snad 14 dní předtím, že jsem klíčový zaměstnanec... Bylo mi tenkrát 47 let.

Záleží na tom, jak vidíte svoji situaci po skončení pracovního poměru. Máte šanci na nalezení nového místa, nebo jste ve stresu, že zůstanete bez práce? Možná by nebylo od věci jít na ÚP, zaregistrovat se a měsíc - dva si dát tzv. "oraz", zklidnit se, udělat si doma, co potřebujete, rozhlédnout se, nadechnout se a vyrazit vstříc novým zážitkům.

Myslím, že Vaše stanovisko, řečené jakkoli obratně nebo důrazně, na věci nic nezmění. Jestli Vás to tak stresuje, vykašlete se na to, stejně si zaměstnavatel nezaslouží, abyste mu něco vysvětlovala. Zkuste se zkonsolidovat v sobě, začít považovat toto zaměstnání za uzavřenou kapitolu a už na ten trapný pohovor jít s tím, že tam stejně nechcete být. Tak co už, je zbytečné se v tom nimrat. Čím dřív za sebou zavřete dveře, tím dřív se Vám otevřou jiné. Já jsem po výpovědi promarnila spousty času tím, že jsem truchlila po ztracené práci a kolegyních, s nimiž jsem byla 14 let, a nedovedla jsem si představit, že budu dělat něco jiného. Trvalo mi to opravdu neúměrně dlouho a bylo to úplně zbytečné.

Držím Vám palce, ničeho se nebojte, to nejlepší teprve přijde.

Pokud vás chtějí vyhodit, udělají to. Takže to vemte jako báječnou příležitost říct, co si myslíte. Nenadávat, nepustit emoce, ale poctivě sdělit problémy. Co já bych za to dal, říct do očí zaměstnavateli co si o něm myslím.

Vy v podstatě nemáte co ztratit. Tak hlavu vzhůru!