Ukázka :
Odpoledne se pomalu chýlilo ke konci a mně se naskytl překrásný pohled. Sluníčko zapadalo a v odrazu Seiny tak vytvářelo úžasný obraz. V pozadí se tyčila Eiffelova věž a kolem poletovalo ptactvo.
Stál jsem tam a opět si připadal jako v ráji. Slunce zapadalo a lidí v okolí ubývalo. Jen okolo Eiffelovky se začali scházet podivíni. Krása Paříže byla ta tam
a namísto turistů se zde objevili dealeři drog.
Chystal jsem se odejít, když v tom mé oči spatřily dívku. Seděla na okraji lavičky. Její pohled mířil někam do dáli. Temně černé vlasy jí plápolaly ve větru a odhalovaly překrásnou tvář. Nádhernou ale smutnou.
Zdálo se mi, jako by ani nevnímala okolí, jen tam tak seděla.
Přistoupil jsem blíže a pohladil ji po tváři. Otočila se a mě upoutaly její oči. Zdobily její obličej ukrývající cosi zlého. Ta bytost byla něčím výjimečná.
„Ahoj, já jsem Peter.“
„Molly,“ odpověděla, a opět se dívala do neznáma.
Vítr začal foukat víc a začínalo se ochlazovat. Svlékl jsem si mikinu.
„Na, obleč si ji. Bude ti zima,“ řekl jsem neznámé dívce.
Položila si nabízené oblečení vedle sebe na lavičku. Zvedl jsem jej ve snaze ho dívce obléknout.
„Co to děláš?“ Dívka se zvedla a její kroky mizely neznámo kam.
Chvíli jsem tam stál na místě a v hlavě mi neustále zněla opakující se myšlenka: Musím za ní, nesmím ji ztratit.
Utíkal jsem parkem, ale bohužel to vypadalo, jako kdyby se vypařila. A já o ní nestihl vůbec nic zjistit, téměř nic jsem o ní nevěděl.
Vracím se a už z dáli spatřuji něco třpytivého. Řetízek ležící v trávě, stříbrné srdíčko s růží a nápisem. Rose for An Angel – růže pro anděla, to sdělení se zdá být přesným.
Myslím na ni, i když už je okolo skoro tma. Potuluji se po ulicích. Řetízek svírám pevně v rukou. Nakonec skončím v jednom z barů v okolí. Paprsky slunce se sem derou skrze okno. Odcházím.
V myšlenkách jsem stále u anděla, kterého jsem měl možnost odpoledne potkat. Nemohu zapomenout na její pohled. Naštvaný sám na sebe kráčím ulicí, když si uvědomím, že dav přede mnou se na něco dívá. Cosi si fotí mobilními telefony.
Z dálky slyším houkat sirénu auta. O chvíli později automobil přijíždí na místo, kde se srocuje dav se mnou ve svém středu, a zastavuje. Policie rozhání lidi postávající kolem dokola a ihned vyznačuje prostor, kam směřují pohledy náhodných diváků, páskou.
Co se to tu sakra děje? mihne se mi hlavou v momentu, kdy se začínají sjíždět i novináři.
Stále netuším, oč jde. Na místě, kde stojím, panuje zmatek. Snažím se proklestit si cestu skrz dav a na chvíli se mi má snaha daří.
Na zemi přede mnou, uprostřed prostoru ohraničeného žlutou policejní páskou, leží tělo zahalené plachtou.
Jako by mnou v ten moment projel nůž. To není možné, snažím se přesvědčit sám sebe. Zahlédnu kousek černých dlouhých vlasů a panikařím. Chci vědět, kdo to je. Poblíž stojící detektiv si mě všimne a ihned mne odvádí z místa pryč. Peru se s ním, ale marně. Sednu si vyčerpaný na zem… skoro nevnímám….
Vedle mě stojí paní v šedém kabátu. Během chvíle je u ní reportérka a já zpozorním.
„Prosím vás, co se tu stalo? O koho jde...?“ Dotazuje se mladá žena s mikrofonem v ruce.
„Já nic nevím, dejte mi pokoj.“ Odvětí ji paní v kabátu, která se snaží reportérce za každou cenu vyhnout.
Ta se však nenechává tak snadno odbýt. „Prosím, ještě jednu otázku,“ slyším, jak se pokouší znovu navázat kontakt se svědkyní. Ta ženská je skutečně otravná.
Raději se vzdaluji z dosahu mikrofonu a kamer, jejichž pozornost mě nijak neláká. Nemohu však spustit oči z místa, kde leželo bezvládné tělo. Do očí se mi derou slzy. Vybavuji si kudrnaté černé vlasy – to jediné, co jsem spatřil.
Ne, to nemohla být ona. Doufám a sleduji dění okolo. Nemohu ale zůstat. Ničí mě to a já odcházím s hlavou plnou černých myšlenek.
Nic mě nezajímá...vracím se zpět do baru. Usedám a ihned si objednávám panáka. Obrátím drobou skleničku dnem vzhůru a ihned si objednávám další. Po čase usínám na stole.
Probouzím se pozdě odpoledne s hlavou bolavou jako střep. Je mi zle. Platím a odcházím.
Tam, kde ráno bylo živo, plápolají už jen svíčky. V rohu sedí medvídek a vedle něj je o zeď opřená fotka.
Jdu blíže. Už z dálky poznávám ty oči. Andělské oči, které jsem znal.
Hledím na dívku a rozpláču se… pocity se ve mně perou. Jediné slovo vidím všude kolem. Proč? proboha Proč? Mohl jsem jí pomoci, doběhnout ji ...
Klečím a tisknu k sobě obrázek. Jeden pohled stačil na to, abych věděl, že jsem se zamiloval.
Musím zjistit, co se stalo.
Naproti pietnímu místu stojí stánek s novinami. Kupuji si denní tisk. Jenom co plátek otevřu, upoutá mě velký nadpis Uvádějící, že: „Osmnáctiletá dívka ukončila svůj život skokem ze střechy.“ Podtitulek uvádí, že důvodem byla pravděpodobně neštastná láska.
Mé slzy smáčejí novinový papír. Inkoust se pomalu rozpouští a písmenka nejsou k přečtení. Cítím se mizerně. Napadá mě, že už nic nemá smysl.
V kapse mi cinkne řetízek. Vyndám ho a mířím s ním k vodě. Pouštím jej nad hladinou a kov padá ke dnu. Sleduji, jak mizí v hloubce a podlamují se mi kolena. Kácím se. Mé tělo se dotýká hladiny a já, stejně jako ten drobný řetízek před malou chvílí, se potápím také.
„Víte, kdo jste? Co se vám stalo? Co si pamatujete?“ sestřička se mě stále na něco ptá, ale já nic nevím, nemám jí co říct. Dveře místnosti se zavírají a já zůstávám sám. Ležím na nemocniční posteli a napadá mě jen jedno. Proč jsem přežil, proč?
Bez mého anděla nemá můj život smysl.
Na stolku leží džbán s vodou. Vylévám ji a pouštím nádobu na zem, kde se rozlétá na kusy.
Velký ostrý střep se dotýká mé ruky... cítím bolest. Kapičky krve stékají na zem.
Najednou se ale otevírají dveře. Vejde sestra a naše pohledy se udiveně střetávají. Asi blázním. Ihned mi zavazuje zápěstí a volá doktora. Doktor přichází a já se nechávám ošetřit.
Nemohu tomu uvěřit... ta sestra. Vypadala jak dívka z fotografie. Dlouhé černé vlasy a andělské oči. Zřejmě za to může alkohol.
Zpět na pokoj mě přiváží nějaký zřízenec, který zároveň přikazuje osobě stojící na chodbě, aby mě hlídala.
Opět slyším její hlas. Hlas dívky z parku. Já asi zešílel. Položím se na postel
a přemýšlím. Zanedlouho někdo klepe na dveře. Ne, nechci nikoho vidět. Zakrývám si peřinou oči, ovšem o chvíli později ji dvě jemné ruce odkrývají. Nevěřím svému zraku.
„Ahoj Petere,“ promluvila na mě dívka z parku. „Co jsi to vyváděl?“
„Jak to, že žiješ?“ odpovídám na otázky otázkou. „Ty jsi neskočila ze střechy?“ v hlasu se mi zračí jasný údiv.
„O čem to mluvíš?“ ptá se mě nechápavě.
„O té dívce ve městě. Ležela na zemi přikrytá plachtou. Měla dlouhé černé vlasy…“
Smutně se na mě podívala. „Ne, to jsem nebyla já.“
„A kdo tedy?“ Dožadoval jsem se odpovědi.
Mlčela.
„Molly?“ Snažil jsem se prolomit ticho, které se zdálo být neúnosným.
„Byla to sestra,“ odpověděla s pohledem upřeným na zem.
Vzal jsem jí za ruku. „To mě mrzí. Byla to asi fajn holka, jako ty.“
Zlehka se pousmála: „Ano, to byla. Nejlepší ségra na světě.“
Opět nastalo ticho, v němž jme tam jen tak seděli a dívali se na sebe.
„Promiň mi ten park, chtěla jsem být sama,“ snažila se vysvětlit své včerejší chování.
„No jasně. To chápu. Taky chci být někdy sám,“ potvrzuji.
„Nechápeš. Ti novináři napsali úplný kraviny. Nevím, kde ty bláboly vzali. Musela jsem zahodit noviny. Sestra byla vážně nemocná. A ten den, co jsi mě potkal na lavičce …“ odmlčela se.
„Co se stalo? Poslouchám.“
„Ten den se dověděla, že už jí nemohou nijak pomoct. ... Měla jsem být s ní.“ Molly začala brečet a já nevěděl, jak jí utěšit.
„Druhý den skočila z té střechy. Bylo to pro ni vysvobození. Teď už je štastná, nic ji nebolí… a já musím být tady a pomáhat druhým. I když Alex jsem nepomohla.“
„Alex. Tak se jmenovala sestra?“
„Ano, měla to jméno ráda.“
Naše povídání přerušilo klepání na dveře.
„Molly, potřebujeme tě,“ zaznělo z úst kolegyně.
„Jsi v pořádku?“ chtěl jsem se ujistit, než odešla z pokoje.
„No jasně,“ ujistila mě. Utřela jsi slzy a odešla.
Díval jsem se do stropu a přemýšlel... Zamiloval jsem se do dívky z parku. Zároveň jsem ale nemohl zapomenout na dívku z obrázku. Jak nádherná byla.
Už zase se ve mně praly pocity. Z nemocnice mě pustili po dvou týdnech. Opouštěl jsem pokoj a nevěděl, zda ji ještě někdy uvidím. Srdce mě bolelo víc než zraněná ruka. Tak moc jsem ji měl rád.
Musím se vrátit, běželo mi hlavou. Nevěděl jsem však, zda by ona chtěla také vidět mě. Našel jsem tedy papír a tužku a začal psát první řádky dopisu.
„Ahoj Molly,
zamiloval jsem se do tebe hned, jak jsem tě uviděl sedět na lavičce. Tvoje andělské oči září jak hvězdičky na nebi. Černé vlasy jsou jako noční obloha. Tvé jemné ručky jak andělské pohlazení.
Nemohu na tebe zapomenout.
Doufám, že si tohle přečteš. Moc na tebe myslím… “
… řádky přibývaly a já na ni po celou dobu myslel.
„Rád bych tě zase někdy viděl,
Peter.“
Psaní jsem vložil do obálky, nalepil na něj známku a nejistě jej vhodil do poštovní schránky.
Týden za týdnem utíkaly a já stále čekal na odpověď. Marně. Po měsíci jsem se vydal do nemocnice. Hned u vrátnice jsem se zeptal, kde bych našel Molly.
Paní uvnitř se na mě podívala: „Ta už tu nepracuje. Před čtrnácti dny se odstěhovala.“
„Prosím… a víte kam?“
„Bohužel, je mi to líto.“
Poslední naděje vidět ji byla pryč.
Musel jsem navštívit svého psychologa, jinak bych se zbláznil. Netěšilo mě vůbec nic. Léky a alkohol byly na denním seznamu. Šlo to se mnou z kopce… ležení na gauči a nicnedělání. Puštěná televize a nohy na stole. Nic jiného jsem neznal.
A tak jsem sledoval televizi stále dokola. Přepínal programy… a co jsem uviděl mě úplně zvedlo. Dávali reportáž (nějaký dokument z Afriky), v níž reportérka hovořila o šikovné zdravotní sestře, která se tam nedávno přistěhovala a pomáhá zde místním obyvatelům.
Když kamera zaostřila na malé černoušky a slečnu v šátku stojící vedle nich, ihned jsem věděl, že to je Molly.
Srdce mi radostí poskočilo.
Praštil jsem s lahví, vypnul televizi a ihned si šel zajistit letenku do Afriky. Byla tu opět naděje.