Nejste přihlášen/a.
Nedavno umrel muj rodic. Po kratsi dobe, v nemocnici. Pracuji v celkem male firme, je nas tak 25, jediny muz, jinak zeny, vekove od 28 do 65. Kancelare jsou v malem domku, ale denne se nevidame, spis si piseme. O nemocnici vedela ta cast, se kterou souvisi ma prace.
Umrti jsem oznamila emailem prime nadrizene a mzdove uctni, psala jsem jim, ze neprijdu do prace.
Po 2 tydnech to vedeli vsichni. I uklizecka, ta uklizi po pracovnim case...
Soustrast mi podanim ruky vyjadrily 3 kolegyne a pani uklizecka.
Reditelka, jeji zastupkyne a sefka ne. Vsechny jsem potkala...
Co si o tom myslite?
Třeba na to měli stejný názor jako můj tatínek a nyní i já. Ten nikomu někde na ulici nebo na pracovišti nekondoloval. Podle něho každé takové podání ruky jenom zvýšilo smutek pozůstalého. Takže ho pozdravil naprosto normálně, jako každý jiný den. Když mu byl pozůstalý něčím bližší, tak si našel chvilku, aby si s ním někde chvilku sedl a popovídal. A já se přiznám, že když mi před pěti lety umřela maminka, tak jsem radši dva týdny nešla nikam ven z domu. Maminku znalo skoro celé město, takže než jsem ušla pár metrů do obchodu, tak mi kondolovalo několik lidí. A mně osobně to nebylo až tak moc příjemné.
Kdyby mi zemřel někdo blízký, tak bych takovéto věci vůbec neřešila. Nesdělovala bych je nikomu ani e-mailem, vše v práci pouze osobně a o volno požádala. Neoznamovala bych takovýmto způsobem svému nadřízenému nic. Kdybyste to bývala udělala osobně, pak by Vám soustrast podáním ruky třeba vyjádřena byla ihned. Ale jak říkám, neřešila bych to. Lidi nezměníte. Změnit můžeme jen svůj přístup k jiným. Upřímnou soustrast a netrapte se tím dál.
Dobrý den, a řešíte co? Vadí Vám roznesení citlivé informace po pracovišti nebo nezájem vedení o vyjádření soustrasti? Zdravím!
alena350 - jenže, třeba ti, kteří to jako nevědí, se stydí kondolovat - tím přiznají, že to vědí. Kondolovat mohl ten, kdo měl informaci od Vás. Ovšem, není to jeho povinnost.
alena350 - přečetl jsem si znovu Váš dotaz + doplňující komentář. Uvědomte si, že pracujete prakticky v ženském kolektivu a jeho členky mají až skoro vrozenou odpovědnost a starost za rychlé šíření informací (zvláště osobních a tragických), tak sdělení informace jedné z nich se roznese po celém kolektivu. Vašemu výrazu o mírnější formě soustrasti a nepřímo vyjádřené, kterou jste očekávala, moc nerozumím. Soustrast se buď jen vyjádří nebo nikoliv. Nemůžete očekávat, že pracovní kolektiv bude truchlit a chodit kolem Vás "po špičkách". Nejsou to ani blízké kamarádky a každá ta žena má svůj vlastní osud, rodinu a starosti.
Hmhm, divné! Vám zemře jeden z rodičů a vy řešíte to, že se to rozkřiklo? A to, že vám ulízečka podala ruku a šéfka ne? A vy si to pamatujete! Uznejte sám, není to divné?!
Je. Mně když umřela máma, taky to bylo divný. Všechno. Ti, co kondolovali, ti, co dělali, že nic nevědí (ty jsem měl radši), ti, co se zvědavě ptali (ty bych zašlapal do země)... Bylo to divný. A vydrželo to divný hezkejch pár let. Tak se nedivím, že někdo reaguje divně.
Tak to já jsem měla zase úplně jiné, když mi zemřela maminka. Já z toho dne, kdy byl pohřeb, nic nepamatuji. Něco se stalo a já nevím vůbec nic. Až teď, po mnoha letech, kdy mi dcera něco připomněla, si to uvědomuji. Ona řekla, že něco bylo v restauraci, kde jsme byli po pohřbu na jídlo. A já vůbec nevím, že jsme na jídlo byli a kde. A najednou jsem si uvědomila, že já ani nevím, jak jsem se v tom městě ocitla, kdo jel, čím jel, kdo mě vezl, kdo na pohřbu byl. Prý přijela většina rodiny a všichni sousedé. Jak jsem se zase dostala do Ostravy, to vůbec netuším Obrovské okno! Jen vím, že jsem se držela bratra za ruku. Tu jeho ruku si pamatuji, jako jediné. A teď je mi divné se zeptat na všechno. Asi budu muset, protože mi vypadl den mého života. Nevadilo mi to, ale v posledním měsíci si to uvědomuji a vadí mi to.
Tak přesně takhle, s oknem, to měl táta, když mu umřel bratr. Jen to přišlo se zpožděním. Týden lítal, zařizoval, vyřizoval, jezdil autem. Poslední den vstal, udělal si snídani a došel na poslední jednání na úřad. Přišel domů, převlékl se do domácího a šel si dělat snídani, že musí na úřad. Prý posttraumaticcká stresová porucha .
Amper, děkuji. Také si to tak myslím. Ještě budu muset dát řeč s jednou z dcer, aby mi celý den převyprávěla. Já jsem se už maloučko pokoušela, ale zastavilo mě vzdychnutí "Ale mami, přece. . . Nepovídej, že jsi to zapomněla." Až bude příležitost. A ony už vědí, že to není tím, že zapomínám.
Kondolovat se má, kor když dostanete parte, nebo vám to sami oznámí. Ale o té práci, pakliže jste to nikomu neřekla, nemůžete čekat kondolenci, protože, lidé si myslí, že truchlíte a nechtějí vás ještě víc rozesmutnit zmínkou na smrt. Takto bylo i v ném případě, nadřízená mi kondolovala, mladá děvčata co jsme s nima dělala ani muk, našlapovaly kolem mě a báli se o tom promluvit.
Dobrý den, upřímnou soustrast,
zkuste se ale zamyslet, kolikrát vy jste kondolovala někomu, o kom jste věděla,že ztratil někoho blízkého? Je to o povaze lidí, zamrzelo to každého, jen někdo to dokáže říct nahlas a projevit soustrast, pro jiné je příjemnější se tvářit, že to není jeho věc.. To že se to rozneslo - bylo by spíše divné, kdyby ne, obvzlášt mězi ženami.
Domnívám se, že tohle je v dnešní společnosti již běžné. Ale nemusí jít čistě jen o to, že by neprojevili zájem. V dnešní době se klade důraz především na individualismus, takže je možné, že jen nechtěli rozebírat soukromé věci. Přeci jen toto je vaše osobní věc a nemuselo by být pro vás příjemné o tom mluvit, nebo aby to všichni věděli (i když třeba vědí).
alena350 - Asi takhle: vadi mi to, ze se to rozneslo. A kdyz uz to kazdy vi, tak bych ocekavala treba "mirnejsi" formu soustrasti, neprimo vyjadrenou. Parte jsem nikomu neposilala, takze jsem to necekala a necekam.
Dovolím si vyslovit vám soustrast, protože "vím".
S tím, že se "to roznese" jste musela počítat - stejně jako s tím, že to vlastně krom nadřízené a účetní nikdo oficiálně neví a vyjádřením soustrasti by přiznal, že i k němu se donesly drby.
Ovšem čemu nerozumím je "bych ocekavala treba "mirnejsi" formu soustrasti" současně s "jsem to necekala a necekam". Co vlastně chcete? Aby se k vám chovali jako obvykle - tedy "necekam" nebo brali ohled na váš smutek - "bych ocekavala"? Ale jak, když to vlastně krom těch dvou žen nikdo jakoby neví?
Ano, snazim se roztridit si myslenky.
Oznamila jsem duvody nepritomnosti v praci, tem 2. Delame to tak: treba nemoc, nebo dovolena 1-2:dny.
Sefka je introvert,ta zamlcuje i to, co by rict mela.
Ta mirnejsi forma byla slova kolegyne, ktera se to dozvedela pozdeji, sly jsem spolu do prace. Explicitne soustrast nevyjadrila..spis politovala, nevyptavala se.
Ja vim, ze jsme kazdy jiny, proto jsem nezadala o radu, ale o postoj, nazor, jak to citite vy.
A dekuji za projevenou soustrast.
Každý jsme jiný, někdo má k Vám ohledy a nechce jitřit Vaše city, nechce připomínat.
Já se zeptám, když jste napsala do práce, neodpověděli Vám nazpět a nevyjádřili Vám soustrast obratem po e-mailu? Potom se již ke kondolenci nechtěli vracet.
Pokud to vezmu opačně, když se v podniku u nás povídalo, že tomu a tomu zemřel rodič, nešli jsme k němu a nekondolovali. Zase jsme ho tak neznali /jeho rodiče/.
Ale na druhou stranu, když někdo projevil zájem, alespoň se zeptal, kolik /matce, otci/ bylo a na co zemřel, tak se člověk trošku vypovídal, svěřil a to moc pomáhá od smutku, že se svěří. Neduste to v sobě, povyprávějte, zavzpomínejte, třeba jenom ve dvou větách, poplačte, ono se uleví a nezůstane mezi Vámi a kolegy napětí, kdy Vy něco očekáváte. Naopak, projevte své city a když se Vám objeví slzy v očích, tak se omluvte, že jste si vzpoměla a uvidíte, že to bude lepší.
Já když přišel o rodiče , tak jsem se schovával, aby mně nikdo nemohl kondolovat. Dost těžko jsem to prožíval, už jenom z toho důvodu , že jsem jim dosluhoval a viděl jsem všechnu tu bolest. Maminku jsem dokonce musel chystat do truhly a mám to dodnes před očima. Když mne umřela babička s dědou, tak jsem byl na vojně a to jsem nedostal ani opušták.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.