Nejste přihlášen/a.
Jesti je to rok a dcera středoškolačka, tak je to divné. A to i kdyby měla s dědou nadstandartní vztah. Někdo se právem ptal, zda byla na pohřbu. Jestli si to tam "odžila", uzavřela v sobě tu kapitolu. Jedna má známá, která přišla o blízkou osobu a dlouho to takhle zpracovávala, dostala doporučení zažehnout si svíčku a k té zemřelé promlouvat, co si nestihly říct.
A kdoví, co ještě prožívá a Vám to nesděluje. Je to věk neštastných zamilování.
Dceři se zřejmě po dědovi stýská. Zvláště večer to na ni může nejvíc doléhat. Když ji slyšíte plakat, zkuste za ní občas v takové chvíli jít a třeba jen maminkovsky obejmout. Třeba to Vaší holčině pomůže trochu překonat to co jí trápí. Je důležité dát jí najevo, že ve vás má oporu a že jí rozumíte a chápete jí. Možná se jí k tomu přidalo jiné trápení (se vztahem, s kamarády, ve škole). Komunikujte s ní.
Já si myslím, že dívka má nějaké trápení a aby se vyhnula vysvětlování, říká, že je to ze ztráty dědečka. Je možné, že má nějaké konkrétní trápení nebo nevysvětlitelný smutek, který bývá z nerovnováhy hormonů. Má kamarády? Nějaké zájmy? Sport? Jestli ne, pak tam je důvod.
Dědeček zemřel před rokem? To je dlouhá doba, zvláště pak pro mladého člověka.
Kamarády má, pravidelný sport nedělá, teď v zimě brusle a snowboard. Zkoušela jsem s ní mluvit hodněkrát furt stejná odpověď on mi chybí.
Dceři věřím, myslím si, že máme velice dobrý vztah a vím jaký měla ona vztah k dědi jakožto jediná vnučka dědy.
Dobrý den, já radu vlastně nemám. Jen odhaduji, že Vaše dcera se prvně v rodině setkala se smrtí a nebyla na to připravená. Dítě, které to zažije (smrt babičky nebo dědy) to zvládá asi lépe, ale u středoškolačky je to zvláštní nebo je to oním nepoznáním smrti v dětství. Snad si udělat čas a s dcerou o tom pohovořit, vysvětlit jí to a rozumově zdůvodnit. Byla dcera na pohřbu dědečka? Zdravím!
liska - ano, to je přesně to, proč jsem se ptal. Tedy, jestli došlo k tomu prožitku a příjmutí konce.
Pokud dcera chce, možná by jí pomohlo si o tom s někým promluvit. Buď s Vámi, jak navrhuje Ben, nebo s psychoterapeutem. Možná ji něco brzdí, nějaká fáze smutku neproběhla a nedovolí dceři, aby se se ztrátou vyrovnala.
Na druhou stranu, večerní/noční pláč po ulehnutí do postele je docela normální projev traumatu, který bohužel odeznívá pomalu. Člověk jinak funguje úplně normálně, ale v noci, když si lehne, přijde úzkost, kterou musí nechat "odplavit". Mám vlastní zkušenost takže bych se dcery především zeptala, jestli chce něco nějak řešit. S Vámi, s tátou, babičkou, odborníkem... at si vybere, velká je dost. Nabídněte pomocnou ruku, ale nechte na ní, zda ji přijme.
Dejte jí tolik času, kolik potřebuje - případně nabídněte pomoc, o jakou si řekne, ale nesmíte se cítit dotčená, pokud odmítne.
Slečna se už se smrtí setkala, píšete - jenže tříleté dítě ještě neví, oč jde a ve třinácti taky ještě nemusí být dostatečně vyspělé na to, aby si uvědomilo nejen nevratnost odchodu, ale hlavně vlastní smrtelnost. Myslím, že to by mohl být jeden z důvodů její nevyrovnanosti - že i ona jednou...
Tady máte celkem zajímavé a dost vysvětlující povídání sancedetem.cz/...
Je to už hodně let, byla jsem 21 dní na táboře, už naposledy, vyšla jsem devítku. Spala jsem ve stanu s kamarádkou, kterou jsem dřív neznala. Byla taková slušná, tichá, spíš zádumčivá. V noci mě často probudil její pláč. Ptala jsem se po příčině. Prý se jí nic nestalo, nestýská se jí po domově. A že neví, proč vlastně brečí.
Možná je to u Vaší dcery také tak. Je prostě v letech, kdy se hormony bouří, člověk je neštastný, neví, proč a touží po něčem a neví, po čem.
Pokud jste na dceru dorážela a vyptávala se jí, proč v noci pláče, vymluvila se možná na dědu, aby měla prostě od otázek pokoj. Možné to tak je, vzpomněla jsem si hned na své mládí a na tu kamarádku, která se chovala podobně, jako Vaše dcera. Jaga.
Já pro Vás bohužel nemám žádnou radu, ale občas to tak je. Také jsem se nikdy nesmířila se smrtí otce, zemřel náhle a tragicky, stále jsem měla pocit, že jsem mu nestihla vše říct, rozloučit se, měla jsem s ním výborný vztah..nikdy jsem to nepřijmula. Člověku, který to zavinil, jsem nikdy neodpustila. Časem to určitě u dcery otupí, člověk vlastně funguje automaticky, protože musí, ale já to mám v sobě pořád a je to už strašně moc let..
Asi takhle od svých 18 (od vyučení) jsem mimo domov tedy od rodičů ,2 roky v Martině od 1980 ,pak jsem se dostal do JH kde jsem doposud už tedy od 1982 domů jsem jezdil z počátku i 4x ročně , pak když jsem se v 89 oženil tak jsem tam jezdil pouze 1x ročně,před rokem mi umřel otec .Přesto,že jsme se tak často nestýkali ,tak když se v okolí mluví o smrti-je mi všelijak ! Opravdu to asi chce čas!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.