S holkama to neumím

Předně se omlouvám za to, že píši o věci, který je plný internet. Jen mám potřebu si někde trochu postěžovat. Jde o to, že jsem sám a to pouze svojí vinou. O vztahy jsem dříve moc nestál z několika důvodů. Jeden z nich je např. strach. Strach z toho, že nejsem pro nikoho dost dobrý. Dnes když se okolo sebe dívám, tak nechápu proč spolu někteří lidé vůbec jsou. Jsem ve věku, kdy i ti kamarádi, kteří nikdy nechtěli děti si je pořizují. Potřebu někoho mít, někomu se svěřit, mít koho uvést do poslední vůle, mít s někým dítě, atd.. cítím stále více. Proto jsem začal být v této věci trochu akčnější. Dopadlo to tak, že jsem se začal bavit s jednou známou, kterou jsem znal lehce z dřívějška. Když jsem jí potkal před cca 6 lety měla kluka a dost výrazně po mě šla, což mi tehdy bylo dost nepříjemné a v podstatě jsem nepřímými náznaky sdělil, že ne. Nyní má někoho jiného, koho chce již delší dobu opustit (což se tak nějak "veřejně" ví). Strávil jsem s ní několik večerů a byl jsem neskutečně nadšený z toho, že máme na spoustu věcí stejné názory, po strašně dlouhé době jsem si popovídal s někým z koho jsem cítil pochopení a porozumění. Probírali jsme velice citlivá témata o kterých jsem s nikým nemluvil až nás to oba dovedlo i k nějaké slze. Prostě z mého pohledu to bylo fascinující. Domluvili jsme se, že spolu něco podniknem a že si zavoláme, ale...zde nastává podle mě kámen úrazu. Ty krásné večery proběhli vždy za přítomnosti alkoholu a já nevím jestli si to ona poté vůbec pamatuje. Pár dní po jednom z večerů jsem jel na dlouhou služební cestu kdy mě požádala o to, abych jí po návratu zavolal, jestli jsem v pořádku dorazil. Víte to mě hrozně nadchlo, protože jsem tento "otravný" požadavek většinou slyšel jen od mamky Ze služebky jsem se vrátil až po půlnoci, tak jsem jí zavolal až druhý den a měl jsem z tónu hlasu pocit, že se divý, že jí vůbec volám. Celý rozhovor proběhl dost podivně, protože jsem si s ní vlastně neměl nic moc říct. Každopádně jsem se zmínil, že za pár dní jedu na další náročnou služebku a ona mě opět požádala abych jí po návratu dal vědět, že jsem v pořádku. Ze služebky jsem už 2 dny doma, vědět jsem jí nedal a očividně jí to nevadí. Takže mám pocit, že si spolu máme hodně co říci pouze pod vlivem alkoholu a kecy za střízliva jsou jen seriózní fráze. Je mi z toho hrozně smutno. Na jednu stranu se na to chci vykašlat, na druhou stranu si říkám, že bych měl chvilku bojovat. Zároveň bych nerad působil vlezle. Fakt nevím co dělat. Né, že bych chtěl vše hned, ale tímto tempem budu asi navždy sám. Několik podobných historek, které nestojí za zmíňku se mi staly ještě před kamaráděním s touto holkou. Myslel jsem, že jí pozvu na kávu. Na tom by asi nebylo nic vlezlého, ale ona bydlí přes 100 km daleko a myslím, že v tom bude vidět problém. Pro mě to je v pohodě. Já tam jsem po dálnici za chvilku a o náklady na dopravu mi nejde.