Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,
stává se mi, že trpím obsedantně-kompulzivní poruchou a musím se tak občas vrátit, někdy šlápnout na obrubník, či dlaždici na chodníku, abych se ubezpečil, že je všechno (a bude) dobré a nikomu se tak nic nestane. Když takto učiním, dostane se mi pocitu klidu a na čas to je fajn. Občas mne to "přepadne" v nepravou chvíli a tak si musím dávat pozor, aby to někdo neviděl a neřekl si, že jsem nějaký divný. Jsem docela perfekcionista a v běžném životě se snažím vše dělat pořádně ale tohle mne nějakou dobu trápí a momentálně jsem v situaci, kdy nemám práci a do dvou zaměstnání mne nevzali (jsem čerstvě po škole a mám cca jen půl roční praxi necelou za dobu studia, když k tomu připočtu praxi na střední škole, může to být o něco více). Je s podivem, že obsese přichází, když se nemohu pro něco rozhodnout a nakonec učiním tak a někdy na úkor někoho jiného, což mne pak začne trápit a přichází tak i obsese. Někdy to ani nemusí tak být (níže zmíněný příklad byla dlouho odkládaná návštěva kavárny, kdy jsem už něco slíbil ale mamka mi volala, at nikam nejezdím a já přeci své sliby plním) a nakonec přišla ta obsese ale až po setkání.
Jsou i dny, kdy mne neprovází obsese a to je paráda, protože se dokážu na vše koncentrovat a odvést skvělou práci ve všem, co je třeba. Možná je to momentální situací nebo tím, že jsem nenašel tu "správnou práci" či jsem něco odkládal a to následně tu obsesi vyvolalo. Jsem místy uzavřený člověk, v dobré společnosti se dokáži "odvázat" ale jsem rozvážný.
Když jsem spokojený sám se s sebou a vyrovnaný, tak obsesi nemám.
Dobrý den, v žádné z vět nemáte otazník? Na co jste se vlastně ptal? To, že máte OCD, je sice zajímavé, ale zajímavější by asi byla nějaká vaše otázka.
Někdo má OCD tak silné, že se musí léčit u psychiatra, protože mu to velice narušuje jeho život. Pokud se vy budete umět s poruchou sám, tak to bude jedině dobře.
Chodíte k nějakému psychiatrovi? Berete léky? To řešte s ním.
Eulalie přesně tak, když je to silný, komplikuje to život a myšlení. Místo, aby se zabýval jinými příjemnými myšlenkami nebo dokonce v práci se soustředil na práci, tak myslí stále jen na to, jestli je vše v pořádku. Je to stresující a to bere imunitu. Já zas myslím na to, jestli jsem vypnula sporák nebo zavřela okno, zamkla. Pokud se na to myslí chvíli, je to asi v pořádku. Ale když se na to myslí dlouho a intenzivně, omezuje to život a práci, tak to zcela normální není. Je to způsobený taky výchovou - přísnými pedantickými rodiči. Stačí jeden takový rodič.
Dobrý den, sám jste si našel diagnozu a v poslední své větě jste našel i způsob léčení - buďte více nad věcí (mějte nadhled a neberte vše tak vážně), buďte spokojený a vyrovnaný. Lehká obsese není na škodu pro člověka, který je perfekcionista, je uvážlivý a nechce dělat chyby - ona Vás chrání před tou chybovostí, protože se kontrolujete. Jen si musíte uvědomit priority, tedy, kdy lze chybu udělat a kdy nikoliv (viz nadhled). Pokud začnete brát nějaké léky, tak se možná zbavíte obsese, ale za cenu změny povahy, resp. už nebudete perfekcionista. Zdravím!
To nic není a tuhle mánii mám také. Třeba jedu na kole a najednou mne napadne, že jestli dokáži dojet tamhle k tomu rohu a proti mně nepojede žádné auto, tak "něco" dobře dopadne. Ale nejlepší na tom je, že vlastně ani nevím, co to "něco" konkrétně je. Prostě se mi to vynoří v hlavě a nejlepší na tom je, že bych mohla klidně šlápnout do pedálů, abych tam stihla dojet, než se proti mně nějaké auto objeví, ale to nesmím udělat, protože to bych pak podváděla a neplatilo by to. No a když se mi to povede, tak mám pocit velkého klidu a uspokojení. A když ne, tak mám docela strach, co se zase stane a co budu muset řešit. A přitom jsem jinak docela "normální". A také to nemám každý den, prostě najednou mám podivné nápady, které tady raději nebudu ventilovat, ale nijak mne to netrápí. Prostě jsem si na to zvykla, nikdo to neví a mně to pomáhá.
Něčím podobným jsme trpěly s kamarádkou při studiích. Ale bylo to spíš dáno nezkrotnou pubertou a tím, že jsme obě "měly roupy": Co jsme dělaly? Černá kočka - to už bylo zastaralé.
1/ Čekaly jsme na autobus v naší vesnici, byla tam hlavní silnice na Prahu s hustým provozem. Tak jsme si řekly, že když ráno uvidíme šestsettrojku, budeme mít štastný den. Nebude písemka, ani vyvolání. Když jela šestsettrojka jiná, než černá /bílá, vínová.../, bylo štěstí dvojnásobné, jedničky se měly jen hrnout. Muselo se ale přitom 3 x poskočit na pravé noze. Spolučekající dospělí po nás divně koukali. Šestsettrojek tehdy jezdilo docela dost.
Kdyby dneska studenti čekali, až pojede šestsettrojka, asi by se nedočkali za celé studium.
2/ Po příjezdu do města - kanály. Směly jsme šlápnout jen na kulatý = štěstí. Na hranatý = smůla. Pokud se tato nepříjemnost stala, musel se kanál obskákat kolem dokola. Tím se smůla zrušila.
Dneska už jen vzpomínám. Kdepak bych ve svém věku na umělém koleně křepčila okolo kanálu! Myslím si, že Vás to časem přejde samo, stejně, jako to přešlo spolužačku a mě. Je to jen otázkou času. Mladost - radost. Jaga.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.