Nejste přihlášen/a.
Určitě si tím už prošlo spouta lidí, možná už i každý. Takový ten zvláštní pocit, kdy se najednou vše sype a když si myslíte, že se dosypalo, začne to znovu. Mohu to pojmout z různého hlediska - zdraví, osobní život, kariéra, vztahy.. poslední dobou se mi v ničem nedaří. Jsem docela pověrčivá, věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí, nějaká karma, vesmír a podobně. V případě karmy mi přijde, že ani nestačím udělat něco špatného a už se mi 3x vrátí. Chtěla bych vědět, jestli je to také tím okolím, ve kterém žiju, není to zrovna moc OK, jsem ještě studentka, takže ještě pořád jsem doma s rodinou. Např. můj nelepší kamarád má vše - žádné roblémy finanační, zdravotní, má už školu VŠ hotovou, pracuje, má krásnou přítelkyni - bezchybný život. Ne že bych mu záviděla, ale pořád uvažuji nad tím, jak ti lidi mohou mít takové štěstí a musím říct, že tento kamarád nebyl zrovna svatoušek, kdybych to brala tak, jak se chováš, tak dostaneš. Já jsem oproti němu úplný opak - nepiju, nekouřím, nechodím po žádných barech, neoblejzám kluky, jsem slušná jako chováním a proti němu s tím co dostanu jsem nula. Tak si říkám, co jsem provedla během toho mého života tak hrozného, že se mi to teď takhle vrací nebo jsem byla něco hrozného v minulém životě? Hledám řešení z tohoto pohledu, ale tak v čem jiném by to bylo? Je mi tak asi souzeno.. Vždy když přišel nějaký problém, tak zas brzy odešel. Další se naskytl až za dlouho a byl lehce vyřešitelný. Mě přijde, jak jsem starší, že těch problémů je čím dál víc a víc a hůře řešitelné. Dřív jsem neměla žádné problémy se zdravím, až na oslabenou imunitu. Teď je to pořád něco. Dřív jsem nevěděla, co to je Paralen, Ibalgin, nechápala jsem mámu, jak ho pořád bere. Teď mám jednou problémy se zuby, s dýcháním, se žaludkem, střeva,.. pořád něco. Paralen a Ibalgin poslední 2-3 roky znám moc dobře, skoro každý měsíc se najde nějaká obtíž, kdy si musím ulevit práškem. O prázdninách v létě jsem měla takové zdr. obtíže, že jsem asi 3-4 týdny brala denně 2-3 prášky, najednou se mi to zdraví začalo hroutit. Potom přišel konec ve vztahu, to bylo jako - jsem vyléčená, vzhůru do další propasti. Když jsem se trochu oklepala z rozchodu, přišla škola. Někdo má prostě školu rád, někomu jde, já jí mám trochu ráda a trochu s ní bojuji. Když vezmu, že jen tak mě z ničeho nic začnu bolet zuby nebo hlava a k tomu úkoly do školy, není to moc pozitivní. Ještě tak před 3 lety jsem na tom byla zdravotně mnohem lépe i co se týče vztahů. Teď si vůbec nevěřím, neumím to s lidma. Byla jsem taková hrozně v poho a lidi to o mě říkali, byla se mnou zábava, prostě super holka. Najednou se něco stalo. Nedokážu říct co, ale cítila jsem uvnitř sebe. Už jsem nebyla ta spontánní divoká holka, která vzala partu ven, která všem radila, která pomáhala a pořád chodila s úsměvem. Jako kdybych se probudila v těle 35 letýho chlapa s depkama. Pořád depky, takový divný pocit, že něco nezvládnu, ale co?! to netuším. Když se na to ale podívám s nadhledem, jakobych měla vysoký žebřík a koukala do svého pokoje, života tak z vysoka, tak mi to nepřijde divné a tak hrozné. Jo dobře, třeba to zdraví se mi nějak hroutí, ale neumírám. Bojuji se školou, ale nevyhodili mě. Podle mě se stalo něco s mýma myšlenkama a názorama. Najednou úplně vše vidím jinak. Příčinu bohužel neznám, co mě mrzí. Četla jsem hodně knih, takové ty podporující, hodně jsem se zajímala o osobní růst, moje představy ještě před 3 lety bylo být úspěšná, krásná ženská. Dneska jen přežívám, připadám si chodím po světe jako bezdomovec, který čeká, že něco najde. Nějaký zbytek něčeho. A to musím říct, že jsem na sobě začala pracovat! Dřív jsem se moc nelíčila, protože to moc neuměla. Vzala jsem si na sebe to, co jsem měla po ruce a až ve škole jsem zjistila, jak je to nevhodné, styděla jsem se. Záviděla jsem holkám, který si chodily jako paničky a já jsem zas vzala ty hrozný kalhoty a to triko který se ktomu vůbec nehodí. Teď jsem vykoukala z časopisů, internetu různé návody a pořád se neumím líčit jak princezna, ale jsem spokojená s tím, jak teď vypadám. Začala jsem se zajímavt o modu a pečlivě si vybírám, co si koupím, co se k čemu hodí, změnila jsem i svůj styl na ležérní. Když to vezmu z jiného konce, v životě jsem neměla v ruce cigaretu, nepila nic - přiznávám, parkrát jsem si šla k nám do kuchyně loknout vodky, ale to byla taková ta puberta. Jinak jsem nikdy nic nepila, pivo jestli 1-2 v létě, prostě nevím, co to alkohol je. Když se na to podívám, jsem slušná a mám nic, lidi, které dělají podvody, žijou podivný život mají vše. Je opravdu pravda, že svině se mají nejlíp? Není to třeba u mě nějaká psychická slabost? Nějaká nemoc? Nebo to mám jen předurčené mít takový život? Já ho takový nechci, ale upřímně sama nevím, jak z toho vycouvat
Já pro tohle mám označení "ztráta smyslu života". Člověk něco dělá a vidí v tom nějaký smysl. Pak o to přijdete - někdy vám to prostě někdo sebere (třeba vás opustí partner, přijdete o práci, kterou člověk měl rád a která ho naplňovala a mnoho dalšího může být spouštěčem). A pak stačí, když se snažíte o něco dalšího a protože nejste úplně v pohodě, tak se to nepovede úplně podle vašich představ. Když do toho přijde ještě něco dalšího ne příliš pozitivního, nastává stav "10x nic umožilo i osla" Nastává stav, kdy si člověk začně říkat "proč to vlastně všechno dělám, když se mi to stejně zase nepovede", případně "má to vůbec smysl to dělat?" a lidově řečeno "zahodí flintu do žita", vykašle se postupně na spoustu věcí a už to jede. Dost často se to promítne i na zdraví, objeví se problémy, které dříve nebyly - třeba se člověku špatně spí a z toho zase plyne celková únava a letargie a pak už je to takové nikdy nekončící kolečko.
Dost často z tohoto stavu pomůže nějaký impuls, který přijde mimo snažení dotyčného - objeví se někdo zajímavý jako potenciální partner, práce, která člověku něco dá a zvedne mu sebevědomí ... Někdy taky stačí třeba někdo, kdo dotyčnému řekne "pojď mi pomoct, ty tohle umíš, já tě potřebuju".
konečně odpověĎ, u které můžu říct "ne asi" pardon, ale úplně jako kdybys mi četl/a myšlenky! a právě teď se cítím trochu líp, protože se mi po dlouhé době ozval dobrý kamarád a už jen to,že někde se mnou tráví tolik času i když jenom psaní si, to mi moc pomůže! Rozhodně každý den hledám ten smysl života to něco, co mě nakopne a vzhůru do života, jenže pořáád nic takového není. Zatím, je to škoda. Už by se mi nějaké to rozptýlení hodilo!
Díky. Ono to "jako kdybys mi četl myšlenky" nebylo čtení myšlenek, ale to, co jsem napsal, je vlastní životní zkušenost. Vždycky sem si myslel, že mne hned tak nic neporazí - milion zájmů, milion aktivit, milion plánů. Přišla první velká rána, o které se ví, že dokáže porazit hodně lidí - ustál sem to, nebyl moc čas přemýšlet, bylo třeba konat. Za půl roku přišly další 2 velké během jednoho odpoledne v rozmezí 4 hodin. A opět - nebyl čas přemýšlet, bylo třeba situaci řešit. Když sem si po dalších 2 měsícíh myslel, že už je vše v suchu, zjistil jsem, že to nebude tak jednoduché. A za další 4 měsíce jsem si poprvé v životě položil otázky "Jaké má vlastně mé další životní snažení smysl? Proč? Pro koho?" Náhoda tomu chtěla, že jsem po cca půl roce zase našel právě ten "smysl života". Vydržel mi skoro 10let. Pak ale stačily právě ty maličkosti, abych ho opět musel začít hledat. To jsem ovšem ještě nevěděl, že právě to, co se dá označit jako "ztráta smyslu života" je to, co člověka tak strašně ubíjí a ničí. Ničí doslova - objeví se zdravotní problémy, které s ničím nesouvisí, prostě jsou a nikdo nemůže přijít na to, čím to je. Pak se objevila možnost dělat aktivitu, v níž sem našel smysl. A problémy začaly pomalu mizet. Pak už stačilo jen se nad tím trochu zamyslet a to je to, co jsem Ti napsal.
Problém je, že první impuls si člověk, který "ztratí smysl života", nedokáže najít sám - myšlenkama se motá pořád v kruhu a každý drobný neúspěch ho sráží pořád zpátky. Ten impuls musí přijít z venku - od cizího člověka, společnosti. Prostě někdo, kdo dotyčného někam "vtáhne" aniž by mu dovolil o tom přemýšlet - prostě nedá mu na vybranou (to je to, co jsem popsal tím "pojď, potřebuju tě"). Pokud se to povede tak, že najednou "nevíš, kam dřív skočit", je po problému. Ale objeví se jiný problém - jakmile tohle jednou zažiješ, zjistíš, že se to vrací. Výhoda je v tom, že už víš, co máš hledat a dá se na to tak trochu připravit - mít "smysl života" rozložený ve více věcech (aktivitách) a když padne jedna, nepadne všechno.
Vzhledem k tmu, že to tady je veřejné, nedá se popsat všechno doslova, ale v zásadě jsem se snažil o to to nějak vysvětlit, aby bylo jasné, proč jsem už předtím psal, co jsme psal a jak jsem k tomu dospěl.
@ronyx - Pěkně napsané, chápu, že člověk nemůže nebo nechce být detailní, to ani po nikom nechci. Trochu útočiště jsem si našla v té škole. Tolik času mi zabírá, že ani nemám čas řešit - zase sama, zase bolest. Je to ale opravdu výhra že mě škola zaměstnává? Jistě, na jednu stranu ji mám docela ráda a je to můj takový kamarád, který neodejde. Takový přítel, který mi bude věrný. Ovšem vztah s ním není vůbec lehký. Mnoho věcí do školy, mnoho předmětů, ano, takový je život a škola, ale občas než se všemi těmi úkoly prokoušu je to opravdu makačka a hrozně mi to ubírá energii. Vidím jak nestíhám a kolikrát makám do 1 v noci. (Minuý týden asi 2 dny po sobě!) Hrozně mě to ničí, ale jak říkám, na druhou stranu je to věrný kamarád, ale vybírá si svou daň. Rozhodně nechci, aby mě někdo litoval a říkal něco ve smyslu - to je škola, zvykej si a blabla. Každý to má jiné. Já školu beru jako + i - . nemůžu zase říct, že to je můj smysl života, že to je to, pro co žiju, třeba jsem psala v úvodní otázce, více se zajímám o to jak vypadám, jak se líčím, oblíkám. Jenže přiznávám, že bohužel na to nemám, aby si koupila nejnovější Nike za 3 000,- každou chvíli, kabát od luxusní značky za X tisíc, nový Iphone. Ale našla jsem si v tom oblibu, spíše možná závislost. Dělá mi dobře, když si koupím něco nového, hrozně moc mě to potěší, jenže jsou problém nejen finance, ale i to, že pořád kupuji a kupuji, teď v zimě jsem si pořídila asi 2x plavky, 5x šaty na léto, jasně proč né, budu vybavená na příští léto, ale není to přehnané? Pořád nemám dost, pořád bych kupovala. To je problém číslo 2, neznám moc hranice a poslední problém je samozřejmě i místo :D musím X věci vyřadit ze skříně, aby se vešly nové. Tohle nakupování také není moc dobré. Nebo kosmetika, chápu, že jsi chlap a asi nemusíš tohle téma :D To je pomalu to samé, parfémy, nikdy jich nemám dost, sotva jeden přinesu domu, už mám v košíku skoro další.
No, nejsem si až tak jistý, že hledání úniku v nákupech je zrovna tou nejlepší cestou ... Vím, že pro mnoho žen a dívek je nakupování tak trochu drogou, ovšem problém každé drogy je v tom, když z nějakých důvodů najednou není.
Škola dejme tomu, ale opět - není to na "věčné časy", chce to najít si ještě něco jiného, dnes se tomu říká "rozložit riziko".
zdravá jsi? jestli jo tak si nestěžuj...co mají říkat slepí, nebo amputovaní atd.?
podívej já mám na krku 8 narkóz a tákrokl za živo taky dost, o emocech jiných ani nehovořím a jsem na světě rád..tobě chybí chlap a láska to bude vše...
@111
samozřejmě že jsem ráda, že nemám něco opravdu vážného. Samozřejmě že se kolikrát zamýšlím na těma "chudákama" čím trpí a já řeším hlouposti. Jenže tohle není tak samo o sobě a potom když to bude třeba něco s psychikou, taky to není sranda. Když člověk vidí video, komedii,nějaký prank, jak se někho chová jako postižený, joo haha je to vtipné, ale jsou lidi, kteří se mohou z těch všech problémů zcvoknout a jsou potom z nich ti magoři, kterým se smějememe v komedii. Ale rozhodně je to také vážná věc, když je člověk zavřený v místnosti bez oken, sousedka se zbláznila a přesně takhle skončila, ano žije, neumírá, ale je to hrozné co dokáže udělat stres s člověkem
Anet, mysl rozhazuje celé tělo. Zkus se zamyslet co to mohlo spustit, co je to ten spouštěč.
Nějaký vztah, podraz od kamaráda nebo kamarádky, neshody s rodiči, neúspěch ve škole,chodit do školy jak za trest, posmívání se od někoho? Zkus si dát na papír plusy a mínusy sebe sama. Máš se ráda? To je dost důležité. Každý den si říct, mám se ráda, jsem hezky oblečená, dnes ve škole to bude prima, svítí sluníčko, je to fajn. Říkat si tak často až tomu fakt uvěříš.
Místo těžkých knih k zamyšlení si pouštěj hudbu, která se ti líbí. Objev v sobě ještě něco. Třeba si kup temperové barvy, vezmi kus výkresu a třeba jen prsty, namočenými do barvy maluj co tě napadne. Emoce dej na papír. Potom si postav svůj výtvor někde a zamysli se nad tím a pokus se znovu něco namalovat a třeba teď štětcem. Kup si místo nějakého hadříku ve výtvarných potřebách hlínu a zkus něco vykouzlit. Hrozně dobře dělají doteky s hlínou už je když ji budeš mačkat. Vytvoř si třeba nějakou sošku, kde si dáš čajovou svíčku nebo nějakou andělku na ozdobu. Nevadí, že hlína bude jen vyschlá a nebude vypálená.
Je to taková terapie a i já jsem v určitém svém období tímto prošla. Místo dalších šatů kup nějaký digitální fotoaparát a fot co se ti líbí. Postahuj si to do počítače a zkus je nějak upravovat. Editorů je dost na netu. Pokud se ti něco povede, dej si to do rámečku a můžeš vyměnit za jiný. Donutí tě to chodit do přírody fotit stromy, kameny (teď v tomto období), poslední listy na stromech a třeba nějaké uličky a zákoutí jak ve dne, tak v noci.
Zveršuj svoje emoce a pocity do básní. Hodně se uleví.
Místo drahých hadříků zkus vlézt do několika sekáčů a najdeš tam za pár korun i značkové věci.
Psychologovi musíš věřit, najít si k němu vztah, jinak ti žádný nepomůže. Zkus třeba najít Rodinné kostelace, prý jsou účinné a člověk nalezne problém, kde by jej nehledal. (to nemám vyzkoušeno, ale neteř je podstoupila po rozvodu svých rodičů.)
Hodně štěstí, přeji. Život je krásný i když to někdy tak nevypadá a všechno se hroutí. Je třeba zatáhnout za ten správný provázek at se to klubíčko rozplete.
Musím souhlasit s jarm, at je to práce s keramickou hlínou, nebo se hrabete v hlíně na záhonku, je to opravdový relax, je to terapie, která vám pomůže se uzemit, abyste získala stabilitu a lépe se dostala do svého středu.
Je to docela smutne čteni, pro mene otrle az deprimujici, jak se lide snazi zivot prezit za kazdou cenu i s traumaty, kdyz jim neni dano dostatek optimistickeho ladeni. Nejlepsi je nebrat ten zivot moc vážně, delejte si radost i s malickostma, kazdy má nejaký svuj osud a tomu se neda porucit, špatnemu snad jen vysmát
Jste z různých důvodů ve stresu, proto se ozývají nejslabší články vašeho těla a dávají o sobě vědět formou zdravotních problémů. Každý prožije takové období, bud krátší, nebo delší, ale nikdy to tak nezůstane,vždy se situace po čase změní. Vždy existuje několik řešení, jak z bloblémů ven.
@maky
to je pravda! že jdnou zas bude fájn! Jen si říkám, co změnit, abych už netrpěla, není to příjemné mít pořád nějaký zdr. potíže. Na druhou stranu, tak divně se cítím asi už 2 roky, což podle mě je už dlouho.
Doporučím to, co v těchto případech doporučuji vždycky: odbornou psychoterapii. A pokud bude zájem, můžu dát odkaz na osvědčeného odborníka.
chodila jsem k psychologovi, 10 000,- mě to stálo a bylo to k ničemu. Nechodím tam a cítím se trochu líp, protože opravdu to bylo jen zřídka, kdy jsem se cítila fájn. Bohužel teď jsem v minusu, takže si nemůžu dovolit chodit na placenou pomoc a pokud půjdu do nějakého poradenství, udělají si čas nejdříve za měsíc. to mám zjištěno..
Vám dělá problém čekat měsíc? Já bych na vašem místě měsíc vydržela. Uteče to jako voda.
Je možný, že ten psycholog nebyl dobrý nebo jste si nesedli, nerozuměli. Zkuste jiného. Musí sednout. Není jednoduché najít někoho takovýho.
Žádná záhada. Prostě jste jen zahlédla trošku více reality. Střet iluzí o světě, o lidech, o sobě... Buďte ráda, je to šance jak zmoudřet. A čtěte. Zkuste L.Tolstoje, C.S.Lewise, Nový zákon, atd. Jste teprve na počátku poznání a to holt bývá takové zmatené, depresivní, atd. Pokračujte a pochopíte... S pochopením příjde i zklidnění, smíření, atd...
( Pozor na "pozitivní myšlení" a všelijakou tu sluníčkářskou autosugesci, určitě Vám to bude pár lidí doporučovat, ale to by jste si na své cestě jen zašla a stejně se pak musela vracet. )
@len
Sama cítím, že jsem vyspěla, vidím spoustu věcí jinak. Nechápu ale, jak tu popisujete, to je jako kdybych se najednou probudila a měla žít život 30leté ženy. Opravdu mi to tak přijde. Jako kdybych byla 30 letá (ano, klidně i starší) žena a např. zjistila, že ji manžel podvádí, že to nejde napravit, že ji čeká nový život bez něj. Ano, tak nějak si připadám, tak nějak vidím veškeré ty věci. Takové to, jak se tahle žena na to podívá do budoucna - mám 2 děti, musím se od něj odstěhovat, je to jeho byt, práce nás tak neuživí, jedno dítě pořád zlobí, druhé hodně roste, co já budu dělat, kde vezmu peníze, abych mu kupovala pořád něco nového, co mám dělat s tím druhým, které neposlouchá, nemám na něj denně nervy, nemám řidičák, vždy nás on všude vozil, co teď ... ano, přesně takhle mi přijde, že všechno vidím. Bojuji se školou, co se řekne většina studentů - zvládnu to, vždy se nějaká cesta najde, přinejhorším si to zopakuju, nikdo nekouká na to, jestli jsem to dal na poprvé. Ano, takhle jsem taky brala věci a bylo mi super! Teď to, že bojuji se školou vidím jako ta paní, která neví, co bez muže, která neví co s dětmi... Přišlo to najednou a tak to snad zas musí odejít. Hodlám si tvrdit o sobě, že mám i víc rozumu než dřív, takže by se dalo předvídat, že budu vše logicky řešit, postupovat, ale ne, logika je pryč a jen zmatek a zmatek. Dříve kdyby mi ujel autobus, zakřičím na řidiče, vynadám mu, zasměju se tomu, jakej mám zase den. V této chvíli bych asi nejspíš možná brečela, dostanu strach, zvláštní pocit - co teď, než aby se objevila logika - pojede další, tak přijdeš déle, oni tě za to nezabijí, já v tom vidím totální propadák, jako kdybych se už nikdy nikam nedostala, začnu jančit a jsem schopná předvést dobrou psycho scénku. Přesně jako ta žena, na kterou je toho už moc a prostě se zhroutí..
Duševní věk, nebo pocit věku, je neskutečně pružná, subjektivní záležitost. Možná jste si i mylně nasugerovala, že k věku kolem třicítky patří trvalé deprese nebo pocit, že už jsem jednou nohou v hrobě. Už podruhé tím argumentujete a je to ... prostě mimo. To, že se člověk cítí blbě, nebo nějak ohroženě nijak nesouvisí s jeho kalendářním věkem.
Prostě zkuste všechno, čím teď procházíte pochopit jako cennou, autentickou zkušenost.
A ještě něco : zrovna dnes jsem opět dostal "skvělou lekci", která mi připomněla, že jsem Vám zapomněl napsat něco velmi důležitého : Vytlučte si z hlavy takový ten pravicový mýtus o tom, že lidé, kterým se v životě takzvaně "daří" jsou ti hodní, pracovití, čestní, obětaví, atd., a lidé, kteří jsou v těžkostech, to mají za to, jak jsou zlí, líní, apod.
Ta souvislost, že za dobré činy jednotlivce přichází na jeho život dobré okolnosti - a za zlé činy přichází tresty, bída, nemoci, atd. - to prostě nefunguje. Není to pravda a už vůbec ne v kapitalismu.
A právě tím, jak se člověk v okolnostech svého života snaží hledat nějakou spravedlnost, nějakou logiku, a zjištuje, že tam není, tak je z toho pak pořád smutný, přepadlý, zahořklý...
Proto zachránce říká, abychm vzali to, co nás tíží ( obrazně : svůj kříž ) a šli za ním. A učili se od něj.
Pak nejen pochopíte, co se to s Vámi děje, a jaký je svět, ale získáte kupodivu i hluboký vnitřní klid, který nebude zničitelný nějakými nepříznivými okolnostmi. A těch ještě zažijete spoustu...
Věci v životě se mění, jak říká známé rčení- změna je život. Někdy přemýšlím o tom, jak žili moji známí a sousedé. Já měla těžce postiženého syna, nedostatek financí, zdravotní problémy. Viděla jsem jak všichni sousedé si žijí. Děti zdravé, každou chvíli nové auto, mnoho věcí na které jsem nemohla ani pomyslet. Dnes jsou někteří na tom mnohem hůř než já. Nešlo mi o závist, ale o srovnání, že oni se mají dobře a já ne. Teď už bych se jako oni mít nechtěla. Někteří se mají hodně špatně. Ne že bych jim to přála, ale jistě mi rozumíte.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.