Nejste přihlášen/a.
Milí rádcové,
myslím, že spousta z Vás má leccos odžito, proto bych Vás ráda požádala o radu, jak odpustit?
Někdo mě ošklivě podvedl. Nejde o partnerskou nevěru. Ten člověk mi byl blízký. Věděl, že jsem zažila několik ošklivých věcí a že mám problém lidem věřit. Choval se tak, že jsem mu nakonec věřit začala a on mi udělal něco hodně ošklivého. Zklamal mou důvěru a ano, stálo mě to i trochu peněz (o ty ale primárně vážně nejde).
Nicméně zůstalo to vě mně a já se s tím neumím vyrovnat. Pravděpodobně jej už nikdy neuvidím, ale když si na něj vzpomenu, vzedme se směsice ošklivých pocitů. Nejsem pomstychtivá, nepřeji mu nic hnusného, to neumím. Ale cítím strašnou zlost, vztek, lítost. Zlobím se na něj, že to udělal a na sebe, že jsem do dopustila. Nadávám si do blbců a na jeho adresu se mi hrnou na jazyk ty nejsprostší nadávky. Ty emoce mnou v tu chvíli fakt zmítají, prostě bych vzteky praskla. Někdy je mi to naopak jenom strašně líto a dokáže mě to rozbrečet. Někdy jen cítím obrovskou bolest, jakoby díru v hrudníku, kdy se nejde ani nadechnout.
Čekala jsem, že čas to spraví, ale není tomu tak, nejde o záležitost úplně čerstvou.
Nechci se mstít, nechci už s tím mít nic společného, chci jen odpustit a jít dál. Jenže nevím jak. Nejsem nějak duchovně zaměřená, ale občas čtu o tom, jak špatné pocity váží na sebe zase jen špatné pocity atp. Sama si myslím, že to pro mě není dobré, protože jeho to třeba ani netíží, ale tíží to mně. Já se vztekám, mně to bolí, já jsem smutná... a přitom nechci. Jenom nevím, JAK to udělat. Odpustte, vyrovnejte se... Ale jak? Prosím, jak? Díky...
Můžete se s tím smířit - nic jiného nezvládnete.
Já sem tam něco udělal špatně - po dvaceti letech si na to vzpomenu a mrzí mne to, ale jako by to bylo včera. Párkrát mne určití lidé zklamali či okradli - původně kamarádi. Snažím se zapomenout a odpustit - prostě to nejde. Můžu se s tím smířit, abych na to nemyslel pořád... ale když toho člověka potkám, prostě mi nevyleze z úst ani "ahoj" - jen se potkáme nebo se jeden otočí a jde jinam. Ten pocit je hnusný - jako příznaky infarktu.
Osobní vyrovnání a smíření s historií je možné, odpuštění ve smyslu "nebudu mu oplácet" jde. Ale nikdy nezapomenete.
Můžete to brát jako špatnou zkušenost pro další roky života - vaše jednání a chování se trochu změní. Všichni se měníme...
" myles", myslím si, že ta dotyčná osoba si na Vás ani nevzpomene a vůbec jí to žíly netrhá, co udělal/a. Slovo odpustit nám říká "od sebe pustit", jinak Vás to bude užírat. Já natrefila na jednu stránku Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý CSc.: "Jak si nenechat ničit život starými křivdami."Lidé mu kladou různé otázky o svých křivdách a o odpuštění a kde tento profesor lidem odpovídá. vira.cz/... třeba tam najdete radu i pro sebe...
Jsou to nezpracované emoce. Na to jevelice jednoduchá a efektivní metoda EFT. Zkuste www.eft.cz. Sindy Katayama je fajn lektorka, která tuto metodu podává velmi lehce. Nemusíte koučink, nemusíte kupovat knihu, dost je videí na Youtub, ale sama pouští návody, skripta zdarma . Jedná se o metodu tukání na určitá místa bloků energetických drah, většinou hlavy a za pomoci jednoduchých formulací problému se skutečně i staré křivdy odstraní, že Vás s Vámi nebudou nic dělat, i když si na ně přímo vzpomenete. Je to velmi rychlá technika, využitelná neustále. Mám vyzkoušeno, kdysi jsem podstoupila pomocí vlastní sebevýuky. Funguje.
Ráda bych Vám pomohla, ale Vy to asi potřebujete hned a já tu mám vnoučata, chystám vše na dovolenou a ještě velkou oslavu pro mnoho lidí. Taky musím dodělat práci na některých klientech. To hned tak nestihnu. Až se vrátíme, tak budu mít práce nad hlavu se zahradou, čistit bazén a musím jet pomoci rodičům. Kdyby i koncem září jste potřebovala pomoc, tak se ozvěte do mé pošty.
Moc děkuji i za Vaše rady. Určitě zkusím najít informace na internetu. Rad jsem dostala několik (někdy je neskutečné, jak se člověk cítí sám ve svém okolí a najednou se mu snaží pomoci řada cizích lidí!) tak zkusím na sobě zapracovat. Děkuji za Vaši nabídku, možná ji využiju i když sama doufám, že nebudu muset.
Přeji Vám krásné letní dny a užívejte s rodinou.
Dovolím si jeden citát - třeba vám něco dá.
"Neodpustit a nezapomenout je hloupé. Odpustit a zapomenout je naivní. Moudré je odpustit a nezapomenout." (T. Szasz)
Děkuji, citát považuji za velmi výstižný a toto bych právě ráda -nevěřím, že někdy zapomenu, ale nechci se tím již trápit. Já přece neublížila, tak proč mě to má bolet? Věřím, že když to přijmu a odpustím, tak bolest pomine. Snad.
Mně se to daří vydýchat. Sednu si někde v klidu aby mě nic nerušilo a buď mluvím nahlas za obě strany, nebo na to jen myslím a představuju si jak ten hnus ze sebe dostávám každým výdechem. Skončí to tak, že toho člověka ani nemiluju, ani nenávidím. Odpustím jemu i sobě svou blbost. Přestane pro mě existovat. Je mi fuck.
Jde to těžko, odpustit ostatním i sobě, jde to ztuha, ale vyplatí se to. Když se to podaří, spadne z vás balvan, co balvan, celá skála.Trvalo mi to půl roku, než jsem odpustila. Pak to bylo ze dne na den pryč. To utrpení zmizelo. Zjistila jsem si techniky, které s odpuštěním pomáhají, protože jsem nevěděla, jak na to.Ted již vím, jak na to, radeji bych vám to napsala do vzkazů, ale nejste zaregistrovaná.
Ano, také jsem cítila přímo fyzickou bolest, když človek neodpustí, ničí jen sám sebe.
Zdravím. Asi vám to bude připadat divné, ale tuto zkušenost vítejte. Protože toto vás zabrzdilo a zcela jistě ochránilo před něčím daleko horším. Život mě naučil, že co se stát má, to se stane. Časem možná přijdete na to, co by bývalo bylo to horší... Problém je, jak to dostat "pryč". Kdysi jsem slyšela radu (myslím, že v televizi od dr. Plzáka), že když se nelze zbavit nějaké křivdy a mám v sobě hořkost a veliký vztek, shrnout to do jedné věty. Pak vzít talíř a vší silou jím mrštit o zem, aby se rozbil na co nejvíc kousků a u toho zakřičet tu větu. Nechat to ležet na zemi a odejít. Po 15 letech jsem to použila. A víte, že to fakt pomohlo? Tím zakřičením jsem to dostala ze sebe ven a těmi střepy jsem s tím skoncovala. Najednou mi bylo dobře. Po hodině jsem střepy zametla, nasypala do popelnice a bylo. Ida
Já docela věřím tomu, že všechno zlé je pro něco dobré. Staly se mi v životě věci, které jsem nechtěla, nelíbily se mi, byli ošklivé nebo zlé... A později, někdy za měsíc někdy za 3 roky jsem viděla, že jsem si z nich něco vzala a nebo že díky tomu, že se staly, jse se posunula někam úplně jinam. Tedy jsem schopná uvažovat i tím směrem, že toto byla další lekce, jen mi nejde zbavit se myšlenek na to co se stalo a na zradu.
Metodu s talířem určitě ale zkusím. Třeba to může, nic za to nedám! Děkuji
Modlete se za něj i za sebe, abyste dokázala odpustit. Tčeba nevíte jak, když, jak píšete, nejste moc duchovně založená, ale staří jednoduché přání, něco jako "(Bože), ochraňuj toho a toho a pomoz mi odpustit, chci mu odpostit, Nebo Pane odpust mu i já mu odpoučtém Koneckonců v Otčenáši to je : Odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům/
nekde sem videl prodavat takove voodoo panenky muzes si vybrat podle vlasu, tloustky, bryli a tak dal koho chces, a pak do nej muzes zapichat spendliky, podpalit hodit nejakem zurivem psovi nebo co vymyslis
Cením si každé snahy poradit, pomoci, takže i Vám děkuji, nicméně jak jsem psala v úvodu - nepřeji a nechci přát nic zlého.Netvrdím, že kdybychom se potkali, že mu jednu neplesknu, to by se i stát mohlo, ale rozhodně nebudu pokoušet něco takového. Nikdy bych nepoužila proti nepříteli věty jako - chc@pni, at se ti ... (já nevím, co konkrétního), přát aby se stalo něco zlého dětem a tak. Huba by mi musela upadnout. Chci očistit sebe, ne ublížit jemu. Jeho utrpení mně nijak nepomůže, nepotěší, neuleví
ja bych mu teda neodpustila - proč bych měla? ! - ale přestala bych na to myslet, stejně už nic nenapravíte.
Človek se může přinutit na něco nemyslet, když chce - musí se to trénovat. Ale rozhodně bych si z toho vzala poučení, aby se mi to už nestalo.
Ale to co říká bibopx - není vůbec špatné ! - kdybych tomu věřila, tak to klidně udělám - co mne má co kdo podvádět !
myles
- no tak odpuste - většinou jde ale spíše nežli o odpuštění - o zapomnění a vyrovnání se s tím, co nemůžete změnit. Záleží ovšem na tom, jak dalece Vám byl hříšník blízký. Blízkému člověku odpustit asi lze, cizímu ne.
Já si totiž myslím, že dokud neodpustím, tak se toho nezbavím, nevyrovnám se s tím a neotupí se ty ošklivé pocity a já je fakt nechci. Nechci aby mě to bolelo
myles, to si myslíte naprosto správně, dokud neodpustíte, nepřestane to bolet, přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži.
Zdravím,
Sama se tímto problémem zabývám. Už jsem si i myslela, že jsem odpustila (protože vím, že je to pro mé dobro, aby člověk šel dál), ale opak je pravdou. Jenže jak na to?
A v tom se mi (ve správný čas) dostala do rukou "Kniha ODPUŠTĚNÍ" - od Desmond a Mpho Tutu.
Třeba pomůže i Vám. Držím palce
Zdravím, to co se vám stalo, jako by jste popisovala mne. Ale já jsem měl přitom tolik indicií , že něco není vpořádku , ale še jsem jako vůl na porážku. Vzalo mi to kus života a nějaký tem milión. Stalo se to zničeho nic a já najednou neviděl co mám dělat. Nemohl jsem spát , jíst, prostě nic. V hlavě se mi honily myšlenky na pomstu atd. Skončil jsem i u psychiatra a tam mi daly prášky na spaní. V ten moment jsem pochopil , že si musím pomoci sám. Což znamenalo maximálně zatížit mozek , abych z něho vytěsnil ty špatné věci. Nabral jsem si hromadu práce,chvíle co zbyly jsem vyplnil fitkem,kolem , začal jsem stavět barák atd. Musel jsem se zvednout nad tu úroveň kde jsem byl než se to stalo a to se mi několikanásobně povedlo. Pochopil jsem , že myšlenkama na pomstu trápím jen sám sebe a protistraně je to úplně u zadku. Nyní jsem se dostal do fáze kdy jsem odpustil a vlastně je mi jí i tak trošku líto. Začal jsem žít úpně jiný život. ...Musíte to z mozku vytěsnit tím , že si tam naberete jinačí starosti a ty musíte mít plně pod kontrolou , aby to byly ty krásný starosti. Ono dobrá mamět je někdy požehnání i prokletí současně. Přeji vám at se vám to tak povede jako mně.
Mi se stalo něco naprosto opačného. Kyž jsem dělala mimo školku, odevzdávala jsem Faktury a smlouvy paní z účtárny. Věděla jsem jak se jmenuje, ale nic víc jsem o ní nevěděla. Vycházely jsme spolu dobře, naprosto bez zádrhele. Jednou mě neodpověděla na pozdrav a při druhém setkání na chodbě, na mě zasčela velice upřímně: "Nemluv na mě, už nikdy s tebou nechci ani mluvit, ani tě vidět. Vyhýbej se mi, ignoruj mě!" Otočila se a šla pryč. Spolupracovníci sice věděli, ale nikdo mi neprozradil, o co jde. Neznala jsem její rodinu, nedlužily jsme si vůbec nic, nevybrabčila jsem jí konto, nesvedla manžela, neudělala jsem na ni podraz. Nic! Je už to mnoho let a já si občas vzpomenu a zatrne ve mně. A nevím
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.