Nejste přihlášen/a.
Dobrý den, můj dotaz se týká chování babičky mého syna, tedy mojí tchyně. Našemu synovi je 20 měsíců. Babička s dědou bydlí cca 40 km od nás a oba jsou již delší dobu v důchodu. Osobně se s nimi vidíme cca jednou za měsíc, když k nim přijedeme na návštěvu. Větší část této návštěvy však syn prospí. Jezdíme pouze my k nim. Loni se na malého byli několikrát podívat, vždy s dalšími členy rodiny. Asi třikrát nám pak babička syna hlídala 2 - 3 hodiny. Syn vždy již spal v postýlce a ona jen hlídala, kdyby se vzbudil.. Jelikož babička s dědou nemají auto a spojení mezi našimi městy není idealní, vždy tu zůstala přes noc a odjížděla druhý den. Vždy jsme ji poprosili my, aby přijela. Nikdy se nenabídla sama. Asi před rokem jsme ji požádali naposled a ona nám řekla, něco ve smyslu, že už je brzo tma... a že přijede na jaře. Nechtělo se ji prostě. Je léto, babička tu nebyla a ani se nezmínila, že by přijela. Jinou babičku nemáme. Ona jiné vnuky sice má, ale jsou již dospělí. Naším dalším kontaktem je pouze volání přes skype, aby ji syn aspoň viděl. Také volání je téměř vždy z naší strany. Smíme volat jen večer.. jelikož jindy na nás nemají čas. Nyní je syn nemocný a babičku opět ani nenapadlo se na něj přijet aspoň podívat. Při tom neustále tvrdí jak má z malého radost. Má také velké plány na hlídání.. ovšem až syn bude chodit do školy. Letos bylo Babičce i dědovi 70. Těší se sice dobrému zdraví, ale nevíme jak na tom budou za dalších pět let. Mě osobně se zdá její a jejich vztah k našemu synovi lhostejný. Chtěla bych aby mohl mít syn kontakt nejen s babičkou, ale i se zbytkem rodiny, kdy si vzpomene. Kdy bude on chtít. Zatím mám ale pocit, že se neustále vnucujeme tam, kde není zájem. Nevím jestli se mám snažit o častější setkání a nebo naopak ještě omezit současný stav. Děkuji za váš názor.
Děkuji vám za vaše odpovědi. Nejde mi o hlídání. Syn je poměrně živý a babička má už svůj věk.. A za druhé nemá babička takovou zodpovědnost. Nebo jak to napsat. Skrátka pokud on zrovna nebude chtít jíst, když dostane, babička mu klidně jídlo sní a bude čekat až si řekne o další. Jenže on si o jídlo neřekne nikdy. Nebo mu dá naopak něco před obědem a pak se diví, že nechce. A podobně je to s jinými věcmi. Syn si umí říct o všechno, ale zrovna s jídlem je problem. Prostě z těchto důvodů neni hlídání možné. Přesto bych byla ráda aby spolu měli kontakt. Ale při našich návštěvách ten kontakt neni jak bych si představovala. Babička vaří, děda fotí a se synem si hraje opět máma s tátou. Po obědě syn spí v kočárku. Na procházku jdeme všichni a babička nadšeně uhání s kočárkem. Ne opravdu nemá nemoci, které by před námi tajila. Po skončení procházky jsem já víc unavená než babička. Přesto, že takové procházky děláme jinak dvakrát denně. Jenomže je 5h odpoledne a tak se chýlí ke konci i naše návštěva. A já zase poslouchám od babičky jak si ho příště vezme na hřiště, jak mu něco koupí, jak u nich bude na prázdniny až bude chodit do školy..Že ted je ještě na všechno malej..Já osobně si myslim, že ten zájem je takovej předstíranej. Že o něj vlastně nestojí a oddechnou si, když se za námi zavřou dveře. Nejsem si ale už tou situací jistá a nerada bych to ještě zhoršila. Pokud by opravdu neměla zájem, zařídím se podle toho. Ale zase kvůli synovi to nechci takhle řešit.
Dobrý den. Já bych se snažila kontakt udržovat, už k vůli malému. Ale nemusí to být nezájem ze strany babičky. Třeba ve svých letech už nemá nervy na to hlídat tak malé děcko, necítí se na to, možná má zdravotní problémy o kterých nemluví. Ono je to těžké, ale bude to třeba již věkem. Vám se mohou zdát prarodiče v pořádku, ale třeba už mají rádi jen svůj klid. Anebo nejsou zkrátka hlídací tipy, snaží se užít si život jinak, dokud mohou...Pokud říká babička, že z malého má radost, tak uvidíte, jestli to bude lepší, až bude klučina trošku starší. Jinou babičku nemá, tak bych se nyní dál snažila, aby se vnuk s prarodiči vídal alespoň občas..To je můj názor.
Počkejte, až i Vám bude 70 let. Možná vše potom uvidíte jinýma očima . Myslíte si, že každý takto starý člověk má náladu hlídat mimino? Ani náhodou. Většinou tito lidé mají rádi svůj klid, který jim malé dítě narušuje. Ale přesto svoje vnuky milují
přesně tak,já také nemm zájem hlídat vnoučata,,jsem ráda,že mám své děcka velké a mám klidNerozplývám se kolik má zubů a pod jako jiné babky..Já nějak vnuky tedy malé nemusím..ty velké tak to jo,ale hlídat to ne.
Sotva jsem se zbavila plínek u svých dětí a už abych se babrala zas u jejich dětí,Bla jsem babička v 38letech a být babčou --tak to ne v tom pravém smaslu slova .Také jem teď ty malé hlídala,mám malý byt a byla jsem z toho nemocná.
Ono ti mladí si myslí,že babičky jsou jaksi povinné hlídat a rozplývat se nad něma.Jak chtějí děti,tak at si to rozmyslí,jestli babičky budou ochotny pohlídat..a podle toho se zařídit..
Zdravím. Tak mně připadají vaše stesky poněkud jednostranné. O prarodičích vašeho batolátka jsem se dozvěděla jen to, že je jim 70 let. Ale nikde nečtu o tom, že jste jim byli vymalovat byt, pomoct s mytím oken po zimě, vyprat koberce... A už vůbec nevidím - byli jsme si s prarodiči popovídat jak se jim daří, zda něco nepotřebují, co je těší, co je trápí, v čem jim my, mladí můžeme pomoct... Stále čtu jen: my, naše dítě, hlídání našeho dítěte, nemoc našeho dítěte, ježdění se dívat na naše dítě... Milá zlatá, nemáte pocit, že děláte všechno pro to, aby prarodiče žačali to vaše dítě spíš nenávidět? Jakým právem se domníváte, že by babička měla jezdit hlídat vaše dítě? Pořídili jste si ho vy mladí, tak se o něj starejte a nevnucujte ho na hlídání. A vůbec, proč se chcete zbavovat svého dítěte, nota bene už v jeho 20 měsících? Nebo chcete mít z vlastního dítěte cvičenou opičku, na kterou jsou povininni se všichni jezdit dívat? Vy si žijete svým životem, ale ten život vnucujete manželovým rodičům. Řekla bych, že oni jsou daleko větší frajeři. Oni si také žijí svůj život, ale vám ho nevnucují a nechávají vás být. Ida
Taky to tak vidím jako idanova, když mě bylo 50 - 65 let tak jsem s vnoučaty cestovala po Evropě, po Čechách,po lázních, kde jakou dětskou radovánku, všude jsem s nima chodila, kupovala dárečky, ted už je mi 70, bolí mě nohy, mám artrozu, po emboliích, spoustu nemocí včetně cukrovky a narodil se dceři ještě chlapeček, ale s tím už nechodím nikam, ani k nim nejdu, nemůžu po schodech. Kluk zlobí, nechce po sobě uklízet když ho hlídám, dcera říká ty ho nemáš ráda, mám ho ráda moc, ale už se nevnucuju a ani on mě nevyhledává. Ted pojedou do Řecka tak ho budu hlídat, já říkám budeme spolu hospodařit, je mu 5 let a když mu řeknu máš rád babičku, tak řekne nemám! Ale já ho ráda mám. Ty předchozí vnučky když byly malé tak mě milovaly, ted už je jim okolo dvaceti tak už tak ne, když něco chci tak udělají, ale by se sami nabídly to ne.
U dvacetiměsíčního dítěte to ještě není tak znát, ale u starších dětí už může prarodičům vadit výchova dětí. Já svá vnoučata mám a vídám velice ráda, ale dnešní systém výchovy se mi nelíbí.
Říká se, že babičky mají děti rozmazlovat, vychovávat mají rodiče. Mně ale dnešní "nevýchova" hrozně vadí. Dceři sice do výchovy nemluvím, ale podílet se na ní nechci (u mě by vnuci museli dodržovat pravidla).
Přesně tak! A ta nevýchova se rodičům vymstí. Už to pozoruji. Jinak jsem si všimla, že to bývá i tradicí v rodinách, to stýkání se a hlídání. I předchozí generace se třeba neangažovaly...
Děkuji za odpověď. Ve 20 měsících je už spouta věcí, které může dítě umět, protože ho to někdo naučil. A nebo neumět, protože ho to nikdo nenaučil. Moderní způsob výchovy, tedy vaši "nevýchovu" já nazývám ignorací vlastního dítěte. Jak jsem už psala víše, nejde mi o hlídání. Babička by dokázala zbořit všechny naše pravidla během chvilky.
Nepodbízejte se. Prarodiče musí sami vědět, co chtějí, co je těší. Je to pěkné, když pomohou, ale jinak se musí postarat rodiče.
Přijela k nám moje mamka. O vnoučata vůbec nikdy nejevila zájem. Chtěla se bavit jen o parádě a o tom, co nemá a co by chtěla a co by potřebovala a co jí chybí a na co nemá. Manželovi rodiče měli pěkné hospodářství, králíky, vejce, zabíjačky, a mamka, i když to od dcery nezní pěkně, ale je to pravda, se snažila leccos vymručet. Byla to už taková povaha. Bylo to pro ni lákavé. Její 2. muž jí kvůli tomu jednou u nás pořádně vynadal - to Tě neuživím, nebo co? Proč to děláš, proč si pořád stěžuješ? Víš, jak já potom vypadám?
Náš syn měl nastupovat do školy. Dostal od Ježíška tašku s kovbojem. Měl z ní velkou radost a nenápadně jí babičce pořád podstrkoval pod nos, aby mu ji pochválila a žasla. Mamka nic, nevšímala si ho, jen pořád mlela, že nemá vóbili. /tehdy ještě chovala pár slepic/. Bylo mi kluka líto a tak povídám: Podívej se mami, kluk Ti ukazuje novou školní tašku. Mamka hrubě odpověděla: No a co, kluk má tašku, to mám snad kvůli tomu dělat kotrmelce?
Bylo mi to hrozně líto, jako kdybych sama dostala pár facek. Kluk se moc těšil, že jí tu tašku ukáže. A že ona se bude divit. A nebylo nic.
Dneska mamka žije 15 km od nás, sama, je jí 85 let, kamarádky si rozeštvala. Takřka nechodí, má velice nepříjemnou povahu, se všemi se rozeštvala, nikdo ze vsi k ní nejde. Občas jí vozím na střídačku s mou sestrou jídlo. Ale, i když uběhlo víc, než 40 let od té příhody, pořád mi zní v uších to neurvalé: No a co, mám snad dělat kotrmelce?
Dobré slovo a pochvala nic nestojí. Co by mamce udělalo, kdyby klukovi tašku pochválila? Byla to velká křida a já nemohu zapomenout a nemohu za to. Pořád vidím tu synkovu dychtivou tvář...a tu ledovou sprchu.Jaga.
Dobrý večer, nelze jednoznačně říci, že babička nemá zájem. Lidé jsou rozdílní. Zatímco jeden vyhledává co nejužší kontakt, jinému stačí jen občasný. Zeptejte se svého muže, jaká je jeho matka. Jak společensky žije, jak se stýká s jinými příbuznými, přáteli... To bude ukazatelem, zda ji nezajímáte, nebo je to jen povahový rys. Vím, o čem mluvím, mám to taky Stačí mi vědět, nemusím mít kontakt dennodenně. Někdy uplyne velmi dlouhý čas, než se dokopu k telefonátu nebo návštěvě. A to se jedná o lidi blízké. Ti už to vědí, tak se ozvou sami M.
Váš příspěvek mi připomíná to, co jsme měli s tchyní. Ačkoliv bydlí pár km od nás, nikdy o naše děti nestála, i když jsem se snažila. Vždy jí bylo přednější chodit někam s kamarádkami apod. Dnes jí je přes 80, je stále velmi vitální a dospělá dcera i syn za ní jdou jen ze slušnosti jednou za čas a pořád jim vyčítá, že o ni nestojí. On se ten vztah totiž musí vytvářet od dětství a to ona dosud neví. Dnes už to nechám plynout, ale kdysi, když jsem se dozvěděla, že někde vykládala, že jsem taková nána, co chce mít děti jen pro sebe a schválně nechci, aby šli za babičkou, tak tenkrát jsem brečela. Máme totiž postiženého syna a někdy, když mi fakt nebylo dobře, tak jsem děcka poslala za kamoškou a ta mi pomáhala.
Nikdy se nenabídla sama.
Jen výjimečně se ptám, jestli můžu přijet - jednak nerada jezdím někam bez pozvání, což platí i pro rodinu, jednak mám děti a vnoučata v místech, kam je veřejná doprava dost komplikovaná (k jedněm nejezdí o víkendech vůbec nic), takže je jednodušší, když vezmou auto oni - i když všichni vědí, že když řeknou, přijedu, pokud to je jen trochu možné.
Chtěla bych aby mohl mít syn kontakt nejen s babičkou, ale i se zbytkem rodiny, kdy si vzpomene. Kdy bude on chtít.
Nezlobte se - ale nějak mi nejen v této větě schází "kdy budou chtít ti ostatní". Frekvence 1x měsíčně mi přijde přiměřená - a zajistit čas návštěvy tak, aby ji dítě neprospalo, snad zvládnete.
A zcela upřímně - rok a půl staré batole bych už také hlídala jen v případě nezbytí.
"deraxa", jak Vám již napsali ostatní. Babička s dědou mají už svůj věk a potřebují také svůj klid. Nám již také není dvacet, manželovi je přes 70 má srdeční arytmii a oba máme své zdravotní problémy. Naše vnoučata milujeme a hlídali jsme je 5 let, co začaly chodit do školky, abychom mladým ulehčili a pomohli. Opravdu jsme rádi, že jsou již odrostlí a starosti s nimi nám ubylo. Copak byste dělala, mít prarodiče v jiné zemi nebo za mořem? A co když Vaši prarodiče mají spoustu problémů se zdravím, jen Vám je neříkají na potkání a pak si myslíte, že jsou v plné síle? Třeba by zrovna uvítali zase Váš zájem a pomoc. Nelze vidět věci jednostranně. Zkuste se zamyslet, co pro Vás udělali již dobrého, nehledejte jen negativa, která vycházejí jen z doměnek. Myslím si, až budou chlapečkovi 3 - 4 roky, bude si umět říci, co chce, bude se umět i sám na chvíli zabavit, že se to změní. Rodinné vztahy by se měly budovat a tak mluvte o babičce a dědovi s chlapečkem vždy pěkně aby se na babi a dědu těšil...
Co pro nás udělili za ty roky pěkného? Zaplatili nám kočárek. Já o nich mluvím jenom pěkně. Syn v podstatě nemá o ně zájem. Jenže mě se pak neustále ptá zbytek jejich rodiny proč nepošlu malého k babiče, že tam může spát. Manželovo sestra nechávala stejně staré děti již u nich i přes noc. Jenže to je 20 let, takže já bych to neudělala. Ale nakonec to vždycky předevšema vyzní tak, že já nechci dát dítě z ruky a chudák babi se s tim musí horko těžko smířit. To je přesně ono.. Až budou chlapečkovi 3 - 4 roky.. teď už by mohl mít s babičkou vybudovaný pěkný vztah. Ale nená. Za několik let už třeba nebude k babi chtít.
Někteří prarodiče v 70ti letech prostě již nemohou, jsou unavení. Právě píšete, že již mají velké vnuky. Zřejmě těm se věnovali, dali jim hodně energie.
Možná, že mají i zdravotní potíže.
Nebo mají zahradu a zvířectvo a v jejich věku již všechno trvá déle, takže se také nedivím, že požádali o případný kontakt k večeru.
Že nevolají, nebo se nenabídnou, tak to může být proto, že nechtějí obtěžovat, zasahovat do mladé rodiny.
Píšete, že je syn nemocný. Co mu je? Pokud je nachlazený, či nějakou dětskou nemoc, tak děcko je mrzuté, chce mít svůj klid. Pozvala bych babičku na návštěvu, až bude nemoc končit.
Naši mladí zase nikdy nechtěli návštěvu, abych se nenakazila já.
Je vidět, že zatím se neumíte do starých lidí ještě vžít. Jsou padesátileté a mladší babičky, které tvrdí "pomazlit a za dvě hodiny vrátit, my už si děti vychovaly. To je výhoda babiček." Ale jsou i ty typy obětavé, jenomže, pomineme -li nemoci, nespavost, únavu, nejsou zvyklé na dětský křik, později rozruch kolem nich a co si budeme povídat, už mají skoro celý život za sebou a tak ty nervy už na malé děti často nejsou. Můj otec by stále chtěl abychom jezdili na návštěvy, ale pak prchá stejně na zahradu, potřebuje klid. Ten rozruch ho nervuje i když je rád, že přijedeme. A to nemluvím o tom, že chtějí vidět vnoučata, ale pak je slyšet jen samé:"To nesmíš, to nedělej, nekřič, jakto, že zase nemá bačkory, tahají nám z venku bláto atp." Je to těžké změnit zaběhlý systém a řád starých lidí. Nemají už rádi změny, nechce se jim už nic, na co nejsou v běžném životě momentálně zvyklí. Každá nová věc je vyvede z rovnováhy. I to, že budou muset jít k lékaři. Večer už se bojí chodit ven, co kdyby někde spadli a když mají více nervových vzruchů, tak v noci nespí. Zkuste je pochopit a jezděte za nimi spíš Vy. Musíte ale i tak odhadnout, kolik unesou, aby návštěva netrvala dlouho. Třeba častěji, ale jen na 2 - 3 hodiny. Uvidíte, že se budou těšit.
Dobrý den. No já nevím, ale v 70 letech sama nevíte, jak na tom budete se zdravím, s chutí něco dělat, co nemusíte apod. Babička má určitě Vaše dítě ráda, jen ho nemusí pořád vidět a nemusí ho pořád hlídat. Není to její povinnost. Tak se přestaňte cítit tak ublíženě. Někdo je v 70 letech ještě čupr a slézá hory, jiný se cítí maximálně tak na to, aby si obstaral věci jen okolo sebe a nerad někam cestuje. Já bych to tak tragicky s tím nezájmem neviděla.
Dobrý den, děkuji za odpověď. Tak babička má se zdravím a vitalitou k těm túrám po horách dost blízko Denně vyráží s kamarádkou na dlouhé procházky. Říkáte, že jen nemusí syna pořád vidět, aůe pokud nepřijedeme, neuvidí ho vůbec. A pak zase bude říkat, že jsme tam nebyli. Hlídala nám ho naposled před více než rokem.. tak jaké POŘÁD hlídání? Já netvrdím, že je její povinost vídat svoje vnouče. Ona mi to pořád slibuje. Stačilo by, kdyby nám pořád naslibovala něco do budouna, nesmyslně.
Ono to není jen o tom dítěti, i když to tak vypadá. Ono je to i o Vás a Vašem vztahu ke své tchyni, o tom, jak vy dvě si rozumíte. Babička neboli Vaše tchyně možná cítí Vaši nespokojenost, že Vám neplní přání a za dítětem nejezdí.
Ale spíš to bude nastavením toho kterého člověka.
Děkuji za odpověď. My dvě jsme si rozumněly celkem dobře až do chvíle než se syn narodil. Tehdy 2. den po mém návratu z porodnice tchýně přijela a s ní další 3 příbuzní. Tchýně zůstala 3 dny. Opravdu jsem o to nestála. Bylo mi hrozně. Nedala si to vymluvit a měla zřejmně pocit, že mi svoji přítomností pomáhá. Nebylo tomu tak. Vařil a nakupaval muj muž a to byla jediná pomoc jaké se mi dostalo. Já spíš potřebovala klid. Od té doby od ní pořád poslouchám sliby, že až bude malej větší.. že mu něco koupí, přijede, bude si ho brát na prázdniny... Podle mě to ani nejsou sliby, ale spíš se snaží vypadat dobře před zbytkem rodiny. Třeba před svojí dcerou, které děti hlídala od mala. Vim jenom málo z toho co o mě jinde tvrdí. Ale když jsme přijeli právě k té sestře, tak se hodně divila, (sestra) že je muj kluk normální. Nevim přesně co ji překvapilo. Jestli to, že jde ke každýmu, je hodnej, šikovnej, chytrej, jak mluví. Neřekla to přesně, ale vypadalo to jako, že čekala úplnýho debila. Takže někdo ji asi musel říct svuj názor.. a jelikož nikdo kromě tchýně ho nevídá.. tak je to asi docela jasný. Moje komunikace s tchýní je jen o synovi a většinou i probíhá přes syna a nebo přes manžela. I manžel teprve teď uznal, že to s babi neni tak jak by mělo. Ono to skrátka vždycky vypadá jako kdybych ji ho nechtěla dávat hlídat, jezdit k nim. Ale při tom já tam nevidim žádnej zájem z jejich strany. Lidi, kteří ho vidí daleko míň než ona pochopí co chce a nebo si s ním třeba dokážou hrát. Bylo by mi mnohem milejší kdyby řekla, že nemá zájem. Přes všechny tyhle věci, ale na sobě nedám nic znát. (Už vůbec ne před synem.) A ji dávám svůj nesouhlas najevo jen vyjímečně, pokud jde o něco vážného. Mrzí mě na to i to, že jejím pohledem je ovlivněn celý zbytek rodiny. Takže vztahy s ostatními jsou ještě vlažnější. Momentální stav mi připadá neúnosnej.
"deraxa", to co píšete o tchýni, o švagrové, jsou Vaše domněnky, které jste si sama nějak vydedukovala. Zkuste si vzpomenout, co pro vás tchýně udělala dobrého, jako pro rodinu, jak vám pomohla. Přece to nemůže být čert z krabičky, přece vychovala svého syna, Vašeho manžela a ten je vychovaný dobře, s ním jste spokojena. Myslím si, že každý má svou pravdu, ale ze svého pohledu. Jedna vidí 6, druhá 9. Zkuste přejít na její stranu a z jejího pohledu uvidíte také 9, a když se tchýně podívá na věc z vaší strany uvidí 6 a pak můžete hledat společnou řeč, ale je třeba komunikace. Jste jedna rodina a určitě se budete vídat, už k vůli malému...
"Ale při našich návštěvách ten kontakt neni jak bych si představovala... Babička by dokázala zbořit všechny naše pravidla během chvilky... Manželovo sestra nechávala stejně staré děti již u nich i přes noc. Jenže to je 20 let, takže já bych to neudělala."
Už také nejsem nejmladší a hůř chápu - můžete mi prosím srozumitelně vysvětlit, co vlastně od babičky ne/chcete?
Stačilo by, kdyby nám pořád naslibovala něco do budouna, nesmyslně.
Nejsem jediná, kdo tu psal, že batole už pro nás není. Vidím to na vlastních - s odrostlejším dítětem je lepší domluva, menší potřeba stát mu neustále za zády a podobně. O školákovi nehovoře.
Jak víte, že babi "nesmyslně slibuje", když zatím neměla možnost plnit?
a jak to dopadlo? ještě se trápíte? Vůči dětem je to velká škoda, že nemají šanci si vybudovat vztah, ale já bych se netrápila, nejdůležitější je vaše nejužší rodina,tedy vy, manžel a dítě. To co popisujete znám ze dvou různých pohledů. Moje mámka je stejná jako Vaše tchyně, jen sliby, kecy, ale ve skutečnosti je sobec a myslí jen na svoje potřeby. Naopak tchyně chce být s mými dětmi nejraději každodenně, ale to je taky strašné, protože nemá žádné jiné svoje zájmy, a to už je přespříliš.. Někdy nevím co je horší, jen vím, že starého člověka nezměníte.
Dobrý den, můj muž sám uznal, že by to mohlo být ze strany jeho matky lepší. A slíbil, že se ji zeptá na hlídání, návštěvu u nás. Dlouho jsme se neviděli, syn byl dlouho nemocný. Nakonec návštěva stejná jako vždy: Babička vaří, náš prcek za ní nestále běhá, ale ona nemá čas. Děda sedí u pc a dělá si něco, nevšímá si nás vůbec, syna ani náhodou.
Při obědě drží babička syna u stolu a snaží se ho krmit, zatímco máma a táta jedí sami. Já sem teda po babičce nechtěla aby ho krmila, moc se mi to nelíbilo. Když trochu snědl, začal strašně brečet. Nechtěl prostě asi jíst s babičkou, nebo neměl hlad. Babička mi ho nedala do ruky, přestože jsem vstala a jasně ji to řekla. Prostě ho nepustila. Odpověděla mi at jim. Byla jsem tak naštvaná, že chybělo hodně málo abych ji kluka vytrhla z ruky a odešla s nim pryč. Po chvíli se syn uklidnil a šel znovu jíst. To už mu ale bybička stihla většinu oběda sníst. (Babičce připadá totiž velkej a někdy dokonce tlustej. Takže asi ani nepotřebuje jíst. Ve skutečnosti je sice velkej ale hubenej, od narození málo jí. Je hodně živej. Třičtvrtě roku skoro nepřibírá a já jsem ráda za každých pár deka co přibere.)
Na základě názorů tady i svého jsem se rozhodla, že tam prostě nebudeme jezdit častěji a na kratší návtšvy. Je to pro nás skoro hodina cesty (jedna cesta) a nemá smysl jezdit častěji, když tam ten zájem neni. Nebudu už taky manželovi připomínat, aby jsme jim zavolali, ani řešit další věci podobného rázu. Pojedeme tam prostě jednou za měsíc, ale já už nebudu čekat až si někdo udělá čas na pár minut hraní. Oni měli přijet včera, jelikož manžel má kulaté narozeni. Sešlo z toho a nečekám, že by tento rok vůbec přijeli.
zkuste to brát tak jak to je. Já vím, bolí to, kvůli dětem. Děti většinou milují své babičky a dědečky a nejsou štastné, když vidí, že ta láska z druhé strany je taková zvláštní, vlažná. Bolí to dívat se na své děti jak jsou zmatené a je třeba jim to nějak citlivě vysvětlit. Čím je člověk starší, tím víc má rád svůj klid, pohodlí a hlavně spousta lidí nemá nebo ke stáří ztratí potřebu kontaktu s dětmi, i když jsou z rodiny. To, že nám jednou bude také 70 s tím nemá vůbec nic společného.
Život je o kompromisech, radostech a hodně o zklamání. Dříve to bylo prostě jiné, když žilo pohromadě několik generací v jednom domě. Zkuste to brát jak to je, jinak byste se musel z toho musel zbláznit. Každý to vidí jen ze svého pohledu. Dítě, že musí poslouchat rodiče. Senior, že na něho vlastní děti kašlou a lidí středního věku – rodičů se nikdo neptá. Jsi (relativně) mladý, zdravý (pokud máš štěstí), tak makej a starej se o své děti, ale i o své rodiče. Pikantní je, že zaměstnanec má 5 týdnů dovolené (když má štěstí) a dítě cca 80 dní volna. Nepočítám víkendy a nemoci. A osamělý senior má (oprávněně!) představu, že jeho děti se mu ve volném čase budu věnovat a stráví s ním, nebo u něho, podstatnou část dovolené.
Na druhou stranu existují "adoptivní babičky" slyšel jste o tom? Nepropadejme trudomyslnosti. Navzdory mnoha názorům zde a navzdory mým a Vašim zkušenostem existuje mnoho seniorů, kteří chtějí být užiteční a ještě rozdávat lásku, i když už mají také rádi svůj klid a pohodlí případně mají zdravotní obtíže. Naše vlastní babička, z rodiny s věkem nad 80, je toho důkazem.
Milá Deraxa, chápu Vás. Mrzí asi nejvíc to, že malý bude růst bez většího povědomí o prarodičích. Ostatní tu naznačují, že se nezajímáte o rodiče svého muže, ale myslím, že to tady o tom nepíšete. Asi bych to na Vašem místě udělala takto: napřed bych promluvila s mužem a on zkusí potom promluvit se svými rodiči, přeci jen jsou to jeho blízcí a zná je lépe a nejspíš mu řeknou na rovinu, jak si to představují. Pak bych teprve měla klid na srdíčku, že jsem pro to udělala vše. Já to měla se svými rodiči také. Jen jim bylo do 50ti let. Bydleli jsme ale cca 100km daleko a snažili jsme se jezdit tak 2x do roka. A oni tam za námi byli jen jednou za 10let. Prý že jsou staří a mají rádi svůj klid. A že je to dost daleko. (auto měli). Tak jsem se s tím smířila a dětem vysvětlila, že jsou děda s babičkou unaveni a že je lepší, když za nimi budeme jezdit my. Děti ale neměli tak blízký vztah s prarodiči jak děti mojí sestry - to mě mrzelo. Ale pak se provdala moje nejmladší sestra a měla také děti. Odstěhovali se cca 200km daleko a babička s dědou za nimi jezdí každou chvíli i když je jim momentálně kolem 70ti let. Dětem jsem to již nedokázala vysvětlit. A proto nejprv se zkuste s mužem dohodnout a pak se zařídit po svém. Budu držet palce a dejte vědět, jak to dopadlo.A.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.