Nejste přihlášen/a.
Je tu nekdo z vas ktery bydlel ve spolecne domacnosti nebo dome se svyma rodicema a jeden s rodicu nadrzoval jednomu s deti a druhe jako by neexistovalo?Jak jste se k tomu postavili?Myslim tim dospele deti.Bylo vam to lito nebo jste to postupne,uz neresili,protoze to nemelo cenu?Me toto provazi jiz od detstvi,kdy muj otec uprednostnoval bratra,pritom muj bratr ho doslova nenavidi i kdyz spolu ziji v jednom dome nekomunikuji spolu leta.Proc ho bratr nenavidi ja sama nevim.
Neřešte to, nemá to cenu. Cesty k lidskému srdci jsou obvykle složité.
Zažila jsem. U mamky jsem byla páté kolo u vozu. S mladší sestrou jezdily do Tuzexu pro luxusní látky, mně dala přešít starý mužský oblek po dědovi, který našla v bedně na půdě. Měl pánské zapínání a semtam i maličké dírky od molů. Mamka měla dost zlata, vše se postupně nastěhovalo k mé sestře. Když bylo potřeba otlouci celý barák /nová fasáda/, náš otec už nežil. Já dostala do ruky kladivo - a koukej to otlouci, než se vrátíme! Mamka se sestřičkou si totiž mezitím odletěly na 14 dní do Bulharska. Jak ráda bych byla taky jela. Prý to nešlo. Tloukla jsem do fasády a tekly mi slzy.
Mému chlapci /dnes manželovi/ se jenom pošklebovala. Proč, nevím. Byl to normální kluk, pracovitý, ze slušné rodiny, studoval při práci večerní SŠ automobilní. Když ji přišel žádat o mou ruku, ztropila ošklivou scénu...
Je to už dávno pryč. Mamce je dneska 85 let, takřka nechodí a je na konci své životní cesty. Jezdím jí tam poklidit a vozím plno jídel, koupím ovoce... Je fakt, že sestra se stará taky. Dodnes mě matka ale nedokáže pohladit, obejmout. Když jí chci dát pusu, jen nastaví kamennou tvář, bez stopy radosti. A nejsem si vědomá, že bych jí někdy udělala něco zlého. Nebyla jsem líná, doma jsem pomáhala, neučila jsem se špatně. Tak proč právě já?
Co nadělám. Ty křivdy už dávno vyprchaly, odpustila jsem, ale občas s povzdechem vzpomínám. Někdy to byly krušné chvíle. A proto jsem se ke svým 2 dětem chovala vždycky stejně, at už šlo o lásku či nějaký trest. Protože vím, jaké to je, když je někdo spíš trpěný, než milovaný.
Hoďte to za hlavu, jsou v životě věci, které stejně nejdou předělat. Proto je lepší nemyslet, i když úplně zapomenout nelze. Jaga.
Jitko - matka mojí ženy nadržuje tak synovi (švagr) až je to do nebe volající. Je mu 30+ a vyváří mu, přitom bydlí s otcem (rozvedeni). Když si s novým mužem koupili auto, volala synovi at přijede, že nový muž je v dobré náladě a auto z něj vytáhnou a taky jo. V 18ti jedno a ve 20ti druhé. Nakonec barák. To že my s mojí paní jsme měli už děcko a jezdili trabantem asi neviděla a ještě tutlali jak k autu přišel. Dneska ale v rodině závist práská dveřmi.Syn jí řekne že každý ráno musí sníst kýbl pilin aby byla zdravá (nadsázka) - věří tomu a bude to hájit a kýble jíst dva. Přitom pro ní nic neudělal. Nedávno jsem jí řek, že bych chtěl být v příštím životě její syn. Rudá koukala do země a odváděla řeč. Moje jí to naštěstí řekla taky. Ale nic se nezměnilo a nezmění. Nedovedu si představit až její syn bude mít děti - jak ta je bude milovat.
Ono někdy ten důvod vůbec nemusí mít žádnou podstatu. Jám dvě děti (kluka a holku 4 a 3 roky. I když se snažím být ve všem spravedlivý, někdy se nachytám při tom, že trochu nadržuji synovi, občas ho více omlouvám a mám k němu jakoby blíže než k dceři. Proč? Vůbec netuším, není v tom absolutně žádný racionální důvod. Ale je zajímavé, že když manželka čekala syna, tak jsem kolem ní poskakoval, neustále se dotýkal jejího bříška, mazal jí ho, mluvil na nenarozeného chlapečka apod. Když jsme čekali dceru (podotýkám, že druhé dítě bylo plánované), tak mě to vůbec nelákalo. Vůbec jsem neměl chut na všechny ty věci, jako u syna. Nevím, kde je zakopaný pes a často se tím trápím. Vždy když přijde situaci, ve které si uvědomím, že se pokouším nadržovat synovi si vrazím facku, doslova. Samotného by mě zajímalo, proč to takhle je, ale nevím to, bohužel.
No ještě jsem neslyšel, že by někdo miloval Babujagu ! ha ha
Neviděl jsem Babujagu v tuzexovém oblečení a s magnetákem pod paží.
Ale né, je mi líto, že jste zažívala křivdy od vlastní matky. Tak by to nemělo být.
Ale snad to bylo lepší, než kdyby jste měla třeba jen jednoho nebo žádného z rodičů.
Hezký den.
Jsem ze dvou dětí, sestra byla o deset let starší. Naši nás měli rádi obě, přesto jsem někdy rozdíl v přístupu k nám cítila - ale bylo to "ve vlnách". Když totiž sestra už byla vdaná, přijela s dětmi, většinou na překvápko, tatínek jako by byl v sedmém nebi a já byla, jak bych byla méně než Popelka. Tak jsem to tehdy cítila. A taky to tatkovi řekla - tehdy mi pravil, že to není pravda, že rozdíly nedělá, že se mi to jen zdá...(Nezdálo.) - Až mnohem, mnohem později, když už mé dceři bylo asi devatenáct, jsem to všechno celé dokázala "složit" - tedy pochopit. Bylo to velmi prosté - sestra bydlela asi 150 km od nás, oni ani my jsme neměli auto, takže ji ani vnoučata naši nemohli vidět třeba každý týden. Navíc otec se sestrou, byt to ani jeden nechtěli nikdy připustit, si byli velmi povahově podobní.
Pravdu má paní nicku Jaga - časem se to srovná, menší či větší "křivdy" se srovnají, nemá cenu to řešit. U vaší maminky to možná bude tím, že tzv. syn - je syn. Některé matky to tak mají - pro dceru je ten nejvíc tatínek, pro syna maminka... (Taky proto matky synů tak často špatně přijímají snachy..) Fakt je nejlepší hodit to za hlavu, protože se zbytečně trápíte a stejně s tím nic neuděláte, navíc to ve vás zůstává a možná to i vycítí vaše děti... Povznést se nad to a sama ke svým dětem taková nebýt...
@jitko - víte, koho má matka nejraději? Které z dětí? Normální matka má nejraději dítě, které je právě nemocné, smutné, které se bojí, které něco bolí... - Proč? Protože ji trápí, že dítě není štastné, není zdravé ... To znamená, že má děti ráda všechny, ale sedí právě u toho, které potřebuje pohladit, ošetřit...
To ale neznamená, že se musí dítě poškozovat, schválně se neoblékat v zimě a být nemocné, skákat pod auto, aby mělo úraz... Tím rodiče může jedině víc trápit. Máte ráda své rodiče? Chcete se jim víc zalíbit a být více oceňována, milována? Zkuste se víc zapojit do práce v domácnosti - uklízet bez řečí, pomáhat při vaření, učit se, ... vše bez reptání a nadávek.
Bude to na delší dobu - ale za pár měsíců či let se úspěch dostaví !
A pokud by se přeci jen nedostavil - vy jste z toho vyšla s čistým štítem - z vaší strany bylo uděláno vše a můžete být spokojená se sebou samou... Ne vždy je rodič ten dokonalý...
100 hlav 100 názorů - zvláště v mezilidských vztazích dokážeme jen teoretizovat... a pak se něco stane a je to úplně jinak.
Důvod, proč se takové situace stávají, můžete vidět třeba ve filmu csfd.cz/...
Může to být zážitek dědečka před 80ti lety, který se přenáší z pokolení na pokolení
Dokud se sami nepostavíme tomut "dědictví", budeme předávat podobné vztahy i svým dětem
To je otazka,jestli mam sve rodice rada,Vzdyd ja ani nevim,nezazila jsem ani od jednoho pohlazeni,pomazleni ani chvalu a to ani bratr.Proste jsme tak nejak dospely bez toho vseho.Kdyz se narodili me deti,prvni syn,muj tata ho zboznoval,pak se za kratkou dobu narodila dcera a jak dcerka rostla zacala byt roztomile dite a tata uplne otocil a videl jen mou dceru,syn stal opodal a tise pozoroval jak se muj tata mazli s jeho sestrickou.Nastesti jsem tomu dala razny konec,muj tata se urazil a prestal sva vnoucata navstevovat,me rekl,ze jsem ho pripravila o vnoucata.Muj tata byl u svych vnoucat denne,denne je navstevoval a my doma s manzelem nemeli zadne soukromi.Nechtela jsem,aby muj tata delal rozdili mezi myma detma tak jako to delal u nas.Ja mezi svyma detma nikdy rozdili nedelala,taky moje deti ted v dospelosti maji spolu hezky vztah,vlaste i cely jejich detsvi.Zni to mozna jak pohadka,ale nikdy jsem je nevidela se spolu prat.Zato ja s bratrem jsem se prala porad.
Mne matka nenáviděla proto, že jsem podobná otci. Oba rodiče a sestra byli sadisti. Nikdy jsem se s tím nevyrovnala, je mi hodně let. Matka navíc nenávist přenesla i na moje děti. Často na vše myslím a je to pořád stejné.
Marfuso, měla jste té milé mamince říct, že jste podobná otci, protože Vás má s ním. Komu jinýmu máte být podobná? Ale nemyslete si, moje máma mi to taky říkala. Ale jindy zas říkala, že je po něm sestra. Takže ona říkala to, co se jí právě hodilo.
To jsem taky zažila. Sestra byla prostě lepší pro tátu, i pro učitelky. Stále mě s ní srovnávali. Máma mi to neměla ani říkat, že učitelka ta a jiná říkala, že sestra se líp učí. A já to nesnášela. V práci se dá to samé zažít. Vedoucí má svoje oblíbence. S tím se nic nenadělá. Akorát práce se dá vyměnit. Ale rodiče si nevybíráme.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.