Odcizení ve vztahu

Dobrý večer, položím zde otázku, resp. prosbu o nápady "jak dále" - asi už jste to někdo prožil a budete mi snad moci poradit. Budu se snažit popsat co nejvíce detailů, ale úvodem bych chtěla napsat, že se i hluboce stydím, že už si sama nevím rady. Přesto píšu dotaz pod svým nickem, ne anonymně, protože mi na odpovědích záleží, snad to povzbudí Vás rádce mi zkusit odpovědět. Je mi 31, s manželem se známe 12 let, manželé jsme 2 roky, synovi budou 2 roky. Nemám moc možností si o svém problému promluvit s reálnými přáteli, za ty roky už jsou snad všichni těmi společnými a nechci to pitvat s někým, kdo manžela zná a víte, jak to chodí... Zkusila jsem to ve chvilce slabosti s jednou kamarádkou, o které si myslím, že bude držet jazyk na zuby, ale když jsem to na ni vybalila, tak byla v šoku a nechtěla mi to věřit, protože navenek prý působíme jako harmonický pár, co má "společné projekty" a klape nám to. Máme krizi? Nebo mám krizi jen já? Máme společné zájmy (chováme psy), ale i každý ty své (on projíždky na motorce, opravy aut, já loveckou kynologii, dlouhé procházky po lese), za ty roky jsme se společně podporovali ve studiu VŠ, práci, cestování, postavili jsme dům, ... poslední rok manžel nadměrně žije online, s příchodem chytrého telefonu je to jeho siamské dvojče, nebo leží s počítačem a surfuje - věci kolem jeho zájmů (Facebook, motorky, auta, sleduje třeba auta na prodej na německém trhu a že jich tam je...) - upozorňovala jsem ho na to, že se mi to nelíbí (a tedy všimli si toho i jiní, např. moji rodiče mají nutkání před naší návštěvou u nich vypnout wifi, aby ta návštěva nebyla jen o tom, že on kouká do mobilu a nekomunikuje, naši kamarádi na to také poukazují, já osobně to považuji za nezdvořilost, někam zajít na kafe a surfovat tam u nich místo povídání si s nimi), občas se snaží mi vyjít vstříc, aby fungovala péče o syna, ale ničí mě to, že večer se prostě odreaguje na internetu, aniž by se mnou komunikoval. Syn chodí spát brzy a naše manželské večery jsou v podstatě o mlčení - moje snahy o komunikaci ztroskotají na tom, že buď neodpovídá nebo si pak nepamatuje, o čem jsem s ním mluvila a jaké informace jsem mu předala k zapamatování/pozdějšímu vyřízení. Já i když jsem unavená z péče o syna a dětskou komunikaci s ním, přeci jenom mám ještě večer potřebu mluvit s někým, kdo umí dát dohromady i větu rozvitou... Závislost na virtuální realitě si odmítá přiznat. Další věc, poslední cca rok už náš sexuální život stojí za starou bačkoru - možná se mi někdo vysmějete, že bude ještě hůř...1x týdně je výhra, rychlovka, klasika, minimální předehra, "5 minut i se sprchou" - takhle to zní vtipně, ale zkoušela jsem si pročíst různé diskuze (a hlavně stesky mužů na téma "manželky už to nechtějí" - nikde nebylo, že "manželé už to nechtějí"...) a asi sedí na mě "sexuální frustrace" - to jak prohlásila výše zmíněná kamarádka - však štve mě to, orgasmus už ani nepamatuju, o orální sex jsem si musela natvrdo říci, aby mi aspoň chvilku vyhověl, zkoušela jsem různé způsoby, jak ho navnadit, být iniciativní...výmluvy typu "dneska ne" "jsem unavený" "až později", odstrčení mé ruky nebo odmítnuté snahy o polibky..."poškrábej mě na zádech a neruš"...změnila jsem barvu vlasů, chodím cvičit, abych se udržela vzhledově jako před těhotenstvím (a taky to trochu pomáhá jako náhražka sexu, aspoň chvilkově), do společnosti se snažím vyfiknout, abych nebyla viděna jen doma v teplácích (letos jsme po dlouhém přemlouvání a mém smlouvání obnovili plesovou sezónu, aspoň jako účastníci - on tančit nechce - respektuju to, alespoň jde jako můj doprovod, ale mrzí mě to, to že chlapi se kolem mě točí, na mysliveckém plese jsem strávila večer takřka jen na parketu, lichotí mi, všímají si, můj muž už asi ne)...od doby, co jsem vysadila před těhotenstvím HAK, tak se mi výrazně zvedlo libido a mohla bych i nyní každý den, ráda si hraju a užívám si to. Už jsem i zvažovala si nechat znovu HAK předepsat, aby mě zase snad doufám trochu utlumily prášky a třeba mě to nebude tolik mrzet, že doma máme sex tak málo a v takovém pojetí. Mám to brát, že jsem už okoukaná, že to tak přijde v každém vztahu, že zájem nebude a převáží lenost - raději si udělá dobře u p* filmu než aby se namáhal se mnou? Předchozí měsíce jsem z toho byla i protivná, jakmile jsem u sebe odhalila možnou příčinu, tak ji řeším taky sebeuspokojováním, taky se dívám na filmy, nahrazuju si to, ale není to prostě ono...já k tomu chlapa potřebuji, aby to nebyla jen náhražka fantazií - abych se pak nebudila v noci ze snů, které mě nutí si udělat dobře třeba v půl třetí ráno...Abych mu jen nekřivdila, můj manžel je dříč a kutil, obstará hodně věcí kolem domu i v domácnosti. Dnes např. vydrhnul nádobí a hlídal syna, než jsem se vrátila z venčení psů (ale bohužel předcházel tomu slovní konflikt na téma plánů na dovolené 2017, který mě moc mrzel, protože slova tak moc zraňují, musela jsem jít vyslechnuté rozdýchat do lesa). Spolupracujeme na domácích pracech, pomáhá mi se synem, ale nechci jen žít vedle sebe jako dva rodiče našeho syna a partáci na splácení hypotéky. Chápu, že už to nebude, jako když jsem se poznali - z vášnivého sportovce, cyklisty a nekuřáka, je z něj už opak - utáhnu ho občas na vycházky se psy a zlozvyku s cigaretami se už asi nezbaví, přestože se mi ten smrad hnusí...ani já nevypadám jako v -nácti. Ale nevěším hlavu a snažím se. Stojím o něj, proto hledám další způsoby a možnosti, jak dále. Máme zodpovědnost za našeho syna, naše psy, máme společný majetek a stále doufám, že i on ke mně ještě něco cítí. Nejvíc zraňují zlá slova, já jsem citlivá a zařekla se jsem po pár marných pokusech s ním o tom všem mluvit, o svým pocitech nespokojenosti, kdy to zlehčoval a vysmál se mi, že už před ním plakat nebudu - a ani před nikým jiným z rodiny, kdo na mě vidí, že nejsem ve své kůži a ptá se mě, co se děje. Postupně se čím dál více uzavírám ve svých pocitech a touhách do sebe. On nejde ve vzteku pro sprosté slovo daleko, navíc si to asi ani neuvědomuje, co vypouští z úst, protože když se s ním o tom snažím později "za studena" mluvit, tak odmítá připustit, že by mi vůbec nějakou vulgaritu řekl (už jsem mu i řekla, že si ho budu nahrávat, abych mu to mohla pustit ze záznamu). Ani nechci, aby před synem takový slovník používal - malý je věku, kdy je jako houba a já nestojím o to, aby začal později opakovat zrovna taková slova. Nepovažuji se za žádnou znuděnou mamku na rodičovské dovolené, co řeší jen plínky a dětské neduhy, věnuji se dál svým koníčkům, pár hodin týdně stále pracuji, syna velkoryse pohlídají babička nebo prababička, když je manžel v práci. A kde dělám chybu? Těžko se mi o tom mluví, když to po sobe čtu a to to píšu už 2 hodiny, víte, jak to chodí, všichni máme problémů habaděj, některé lidi Vaše problémy nezajímají, jiní zase mají radost, že je máte. Přeci ale nebudeme jak dva cizinci vedle sebe a když budu toužit po pohlazení a milém slově, tak se budu muset pohladit sama a něco milého si říci před zrcadlem..