Řeknou v nemocnici,když vědí,že umírám?

ano, někteří lékaři jsou v podávání takových informací velice opatrní. Ale jsou i tací, kteří na to pacienta i rodinu připraví. Víte, toto je velice těžké. Je hodně lidí, kteří naprosto rezignují, když se toto dozvědí. Přestanou bojovat. Proto lékař raději volí takovou odpověď, kde je stále trochu naděje. Nakonec : Věř a víra Tvá Tě uzdraví.

Před 15ti lety měla moje dcera autonehodu. Velice těžkou. Záchranáři se obávali, že ji do nemocnice nepřevezou živou. První operace trvala 9 hodin, pak museli operaci ukončit, protože selhávaly životní funkce. Lékaři mi ještě v noci řekli, at se připravím na nejhorší, že je naprosto minimální šance, že přežije. Bylo to pro mě hrozný )asi by pro mě bylo lepší, kdybych pravdu neznala). Potom se dcera pomalinku zotavovala. Hrozilo, že jí uříznou nohu a ruku, že bude rozumově na úrovni maximálně dvouletého dítěte. I když jsme celou dobu věděli, jak je vše strašně moc vážné, jí jsme neustále tvrdili, že je vlastně vše v pořádku, že ji to jen "trošku" bolí a zase bude vše v pořádku. Nakonec se dcera jako zázrakem ze všeho dostala. Věřím ale tomu, že kdyby jen tušila, jak je vše špatné, jak ani doktoři nevěří tomu, že ji ruku a nohu zachrání, tak by začala sama pochybovat o svém uzdravení a tak dobře by to nedopadlo.

Každý, pokud chce, má právo vědět. Já s lékaři mluvím a nemám problémy s komunikací, zda si přejete informace si rozhodujete sami, zda si přejete informovat blízské si také rozhodujete sami. Datum smrti vám nikdo (snad jen ten nahoře) říci nemůže, prognozu do budoucna vám lékař řekne ale jen na vaši žádost. Každý snáší fakta jinak, někdo si uvědomuje, že život je diagnoza co vždycky končí smrtí a druhý si myslí, že tu bude na věky.

Myslím si, že lidé vytěsnili smrt a mluvení o smrti ze života a při tom smrti se nikdo nevyhne. Někdy přijde smrt nečekaně, při nějaké havárce, či neštěstí. Asi je chyba, že o smrti se nemluví, jako by to bylo nemravné. Myslím si, že každý se může trochu na smrt připravit, že ji připustí do své mysli, že bude žít tak, aby se smrti nebál. To je můj názor.

Moje matrka prodělala rakovinu, 4. stádium, už se rozhodovali, jestli má smysl ji vůbec operovat. Nakonec operovali, matka byla kost a kůže, tak jí i chemošku a ozařování zrušili, že by to nepřežila. Nakonec jí to v břiše brasklo a musela na reoperaci. Doktor mi řekl, že odhaduje 3 měsíce života. Byla jsem si jista, že matka, ani otec, by tu realitu nezvládli a prosila jsem lékaře, aby jim to neříkali. Ale doktor řekl, že to nelze, že matka má právo znát svůj stav. Prosila tak usilovně, že nakonec slíbil, že pokud se ona sama nezeptá, tak jí to neřekne, v opačném případě jí to říct musí. A jak si to prý představuju dál, až ji pustí z nemocnice, půjde to s ní v papírech a on že nemůže ovlivnit další doktory. Otci to tedy taky neřekl, tajila jsem to celé 3 měsíce a když jsme u nich byli před zimou naposledy, v zimě jsme nejezdili, musela jsem to otci říct, aby se na to připravil a vyzvedl peníze, protože mu po smrti ženy zablokují konto azůstal by bez peněz. Doktor mi to kladl na srdce, že mu to musím říct, až se bude blížit konec. Táta se na mně pak zlobil skoro rok, co jsem mu připravila za peklo, nic si nechtěl nechat vysvětlit, jen mi to měl za zlé. Matka se ze všeho postupem času dostala a už 3 roky je jak rybička, čemuž nevěřil nikdo. Sama se prý smiřovala s tím , jak jí ubývalo sil, že to nepřežije a nijak nevyváděla. Prostě lidi se pak dost i změní, když ztratí vitalitu. A to je podle mně ten správný čas jim to teprve říct. Lékaři to sdělovat musí (ponovu), ale důležité je odhadnout ten správný čas. Jenže je to těžké, jak s odhadem, tak s odcjhodem z nemocnice - ještě to může být brzy. A pak lidi mají psychiku odlišnou. Je to hodně složité, ale svéprávný člověk má právo znát informace o svém zdr. stavu, z toho lékaři vycházejí.

Ano, samozřejmě v určitých případech to řeknou. Např. když pacient leží na ARO, mozek je již mrtvý, při životě ho udržují jen přístroje, není žádná šance na přežití-osobní zkušenost.

Na druhou stranu.. naše známá měla sarkom, když se po operaci ptala lékaře na prognózu, kolik let jí zbývá, odpověděl jí, že budou raději hovořit v řádu měsíců. Úplně se z toho psychicky položila.. potom se rozhodla, že bude o každý měsíc bojovat. Našla jiné lékaře, podstoupila ještě jednu operaci, kdy jí vybrali vše, co jen šlo.. a žije již třetím rokem.

Pokud by to byla jiná povaha, vždyt by klidně mohla spáchat třeba sebevraždu? Který lékař si takový hazard může dovolit?

Ještě aby byli povinni, to by to vypadalo

tak odpověď na tuto otázku by mě taky zajímala... mám zkušenost se smrtí dvou mých blízkých, a ani v jednom případě nás lékaři nevarovali, že je to "konečná" - spíše mlžili, uklidňovali, dávali jakési naděje... myslím, že je lepší vědět - aby se umírající i my blízcí mohli se situací vyrovnat, připravit se... ale obávám se, že to závisí na zvážení dotyčného doktora, a ten se podobnému oznámení radši vyhne...

Po nehodě řekli o mé švagrové, že vydrží max. 3 měsíce. Pak tedy opravili na max rok, či pár let - je to cca 27 let a ona pořád žije...Chtěl byste trochu té naděje?

Když se dozvíte, že blízká osoba vám do měsíce - do roka umře, tak uděláte co? Nemyslím teď na majetek.

I když to víte, tak připravit se na smrt blízkého se nedá. Takže je to stejné jako když vám lékař nic neřekne a pořád zbývá nějaká naděje.

Zřejmě to bude případ od případu. Vím o několika lidech, kteří o blížícím se konci věděli. A měli svá poslední přání. Většinou navštívit známá a milá místa. Také vím od bývalého starosty, že několikrát oddával v nemocnici, kdy jeden z partnerů byl doslova na smrtelném loži. A věřící lidé nemívají ze smrti takový strach, smiřují se s Bohem a žádají o svátost nemocných (poslední pomazání).

Někdy vám nemusí lékař nic říkat a poznáte to sama, jako můj známý, měl v moč v krvi, bál se jít k doktorovi, šel pozdě, pak ho operovali, dali mu vývod, vzorek poslali na histologii a tam našli rakovinu. Pustili ho domů, začal hubnout, slábnout, pak mu řekli, že má metastázy i na plicích a mozku. Ptal se doktorky to umřu v bolestech, tak že se udusím, a ona, že mu dá náplastě. Ted leží pán, který ještě před rokem byl jak Jura v hospicu, protože se bojí umírat sám. Povídá, to je už moje poslední štace.

Zatím s tímto nemám žádnou zkušenost ale já bych byla raději kdyby mě to doktor řekl...abych si čas co mi zbývá ještě užila.

Mě by zajímalo, pokud doktoři umírajícímu třeba s rakovinou neřeknou že končí, nějaké papíry o svém zdravotním stavu přece dostat musí. Nebo ne? Z dokumentace třeba u obvodáka si mohu udělat kopii nebo ofotit. A pokud o to budu hodně stát, o to co se tam píše, ikdyž lékařské terminologii nerozumím někde si pravdu zjistím...

Praxe a soucasna moralka lekaru je takova, ze vam to maji rict, abyste si mohl vyridit "sve" veci a zbytek zivota si v ramci moznosti uzit. Samozrejme nemusi rict natvrdo, ze pristi dil Ordinace v ruzove zahrade uz neuvidite, ale minimalne naznaci, ze to muze skoncit spatne. Je to drsne, ale asi je to tak spravne. Idealni je ponechat pacientovi alespon nejakou nadeji, i kdyz by melo jit o setinu procenta, protoze psychika a odhodlani dokazi casto zazraky.

V žádném případě bych nechtěla vědět, že umírám a kolik mám času už vůbec ne. Když jsem takto nemocná, stejně už nemohu nic dělat, pouze doufat, že se z toho dostanu. Ležíte v posteli a jediné co pracuje je mozek. (Nemluvím o případech, kdy je člověk mimo sebe a neví o světě.) Takže abych ležela a týdny, nebo měsíce si představovala smrt a bála se umřít, tak to teda pardon, to bych nechtěla, protože bych z toho zešílela hrůzou. A pak, blízcí nejsou na hlavu padlí a každý to podvědomě ví, že se blíží konec. Dříve bylo toto sdělení zakazované. Lékaři nesměli sdělit příbuzným pravdu, jen ve výjimečných případech. Bylo to milosrdné. Dnes Vám to lékař řekne, pokud se ho zeptáte. Samozřejmě že neřekne má před sebou tři týdny života, nebo dva dny protože to přesně ani neví, ale vysvětlí Vám, jakého rázu nemoc je a co můžete očekávat.