Neštastná láska- pomohl by psycholog?

Sdělil jste toho o sobě a vašem vztahu poměrně málo, takže to budu muset vzít hodně ze široka.
Někdy žije vysněný partner v hlavě toho milujícího jako fantazijní postava, která ho trápí, ke které hovoří a ona k němu, i když ne slovy, ale spíše myšlenkami. Tuto postavu nelze vyhnat, ale lze s ní poměrně úspěšně pracovat, až vybledne a opustí člověka sama, v tomto je jedinečný psycholog doktor Jeroným Klimeš.
Pokud jsem se bavila s neštastně zamilovanými lidmi, často jsme dospěli k tomu, že problém tkví v tom, že si v sobě hýčkají ještě nějaký kousek naděje, že se vztah podaří zvrátit, že to vezme obrat k lepšímu. Když láska skončí smrtí jednoho člověka, jsme nuceni přijmout tuto realitu jako fakt a konečné řešení. V rozchodu nebo platonickém zamilování hraje často ale roli prvek naděje, velmi často falešné. Proto, aby ji uchovali, bránili se tito lidé setkání s realitou nebo ji vnímali zcela pokrouceně a ve fantazii se oddávali představám, jak je milovaný člověk třeba v nějakém špatném rozpoložení mysli vyhledá nebo se náhodou potkají a rozbřeskne se mu a vypukne nebo se obnoví vztah. Pakliže se neštastně zamilovaný přesvědčil o tom, že je to nereálné a tuto představu opustil, bylo to velmi bolestné a nastalo období truchlení, ale pak se mu zpravidla ulevilo a byl schopen si do srdce vpustit lásku novou, což dříve nebylo možné, protože srdce bylo obsazeno někým jiným, ostatní bytosti proto nevnímal.
Někdy přejde neštastná láska do těžké deprese, kdy je vlastně vyvolávajícím podnětem deprese. V tomto ohledu je zvláště nepříjemná deprese endogenní, kdy nejhorší pocity zažíváte po ránu, k ránu se člověk taky budí ze spánku. Při prohlubující depresi se často objevují myšlenky na sebevraždu, člověk nejí a později ani nepije, nedbá o hygienu ani o cokoliv dalšího, přestane chodit do práce či do školy. Tam už je naprosto nutná hospitalizace a nastupuje farmakoterapie. U zvlášt úporných případů, které na prášky nezabírají, pak v krajním případě ohrožení života pak dokonce elektrokonvulzivní terapie, léčba šoky, která má velmi dobré výsledky. Přestože obava z této terapie je veliká, pacienti, kteří jsou utrápeni depresí až za krajní mez ji vítají, protože je to jediné, co jim pomůže. Nemyslím si však, že taková deprese by vám hrozila, proto toto rozvíjet dále netřeba, avšak pro úplnost jsem to zmínila.
Jindy si zamilovaný člověk rozvine chorobné představy, že když někoho opravdu hluboce miluje, musí to milovaná osoba jednou pochopit a kapitulovat před sílou jejich lásky a konečně říci ano. Krásnou ilustrací tohoto myšlenkového pochodu byla postava Ondřeje v Samotářích. Dotyčný pak milovanou osobu pronásleduje dárky, slídí v jejím soukromí, snaží se opakovaně navazovat kontakt, atd. Není to jen o tom, že by se jednalo o rozmazleného jedináčka, který si vždy vše vydupal a muselo být po jeho a není nastaven na to přijímat odmítnutí, ale tam se opravdu již jedná o chorobnou závislost, která již patří nejen do rukou psychologa, který léčí psychoterapií, ale je vhodná i farmakoterapie za přítomnosti psychiatra.
Velmi často s problémem neštastné lásky setkáváme u lidí, kteří prožili odvržení a nelásku jednoho nebo obou rodičů, kdy se u nich toto rozvinulo v neurozu a svůj konflikt odvržení stále prožívají znovu a znovu v jiných souvislostech. V takovém případě je zde opět vhodné pole pro návštěvu psychologa, který umí pomoci.
Druhým uměním je taktika lásky. Pokud se člověk zamiluje, nikdy by neměl připustit, aby jediným smyslem jeho existence byla láska, i kdyby to byla láska opětovaná, protože se může stát jakékoliv neštěstí a o druhého můžeme přijít a pak nezbyde opravdu žádný důvod k životu a to je špatné.
Je tedy rozumné nezamilovat se na plno a neopustit všechny naše zájmy. Tohle mladí lidé moc neradi slyší. Chtějí věřit, že jejich láska je jiná, taktika je špinavost a když budou bezelstní, upřímní a otevření a milující, jejich láska jim bude oplácet stejnou mincí a hodí se druhému člověku do klina a opustí všechny zájmy a přátele. Až po čase se jim rozbřeskne, že láska je sice nádherná, ale vše má svůj konec, zvlášt v době časných lásek, kdy nenásleduje svatba, budování hnízda a plození potomků a vztah se prostě po určité době vyčerpá a přežije.
Ve svém partnerovi zabijí veškerý prostor po touhu po nich, protože ještě, než po něm zatouží, již jsou u něj. Nedokáží pochopit, že nelze toužit po řízku, který jinak máme velmi rádi, když se povaluje u postele, je k snídani, obědu i večeři. Tragédií je, pokud zamilovaný neměl žádné přátele a koníčky a ani po ukončení vztahu se tedy nemá k čemu vrátit. Tam je skutečně obtížné přesvědčit se, že láska tu neslouží k vyplnění vnitřní samoty a smyslu života.
Paradoxně láska a samota k sobě patří, na to velmi dobře upozorňoval Osho. Lidé si však myslí něco jiného. Myslí, že když jsi zamilován, jak můžeš být sám? Nedělají rozdíl mezi samotou a osamělostí. Když jsi zamilován, netrpíš pocitem osamělosti. Osamělost je negativistický pojem, znamená to, že nemůžeš být bez druhých. Bojíš se být sám. Cítíš se osamělý, zbytečný, přehlížený, nikdo tě nepotřebuje. Bolí to. Naproti tomu samota je jako květina.
Svět je plný osamělosti, a proto lidé utíkají k drogám, sexu a nejrůznějším zábavám, které jim alespoň na chvíli pomůžou zapomenout na jejich osamělost. Rány osamělosti skrýváme - za velký majetek, barvy představení, hodně peněz, ale nic z toho jizvy osamělosti nezahojí. Můžete vlastnit největší dům na světě a stejně se uvnitř budete cítit stejně osamělí, jako v malé chatrči. Lidé hledají spojence, přátele, ale protože jsou všichni osamělí, pravý vztah nedokáží navázat.
Vztah nemůže vyrůstat z potřeby. Vztah je založen na přebytku vnitřní energie, nikdy na nedostatku něčeho. Jestliže je jeden člověk potřebný a druhý také, pak se budou oba snažit využít toho druhého, pak to nebude vztah, ale vykořistování, využívání. Nebude to soucítění, nebude to láska, přátelství, bude to oslazená hořkost. Cukr rychle vyprchá: byli to jeden a druhý osamělí, dnes jsou osamělí společně, a to bolí ještě víc. Nejsmutnější věc na světě je vidět pár, milence, kteří jsou oba osamělí.
Samota je něco naprosto jiného. Samota je květina, lotos ve vašem srdci. Je to něco pozitivního, zdravého. Je to radost být sám sebou. Radost vlastního prostoru. Když má člověk rád, je sám. Samota je nádherná. Je to požehnání. Ale cítí a vědí to jen ti, kteří milují. Protože jen láska dává odvahu k samotě. Jen láska vytváří kontext, podstatu samoty. Jen láska vás naplní tak hluboce, že nepotřebujete druhé. Láska a samota jsou dva póly stejné energie. Je dobré to pochopit, protože někdy se stává, že milenci si neposkytují navzájem prostor pro potřebnou samotu. Protože ze samoty láska čerpá čerstvou energii. Když jsi sám, akumuluješ energii, až do okamžiku, kdy začneš přetékat - a právě to se pak stane láskou. Pak jdeš a sdílíš to se svým přítelem, s kýmkoliv, koho miluješ. Máš teď dost, aby ses podělil.
Tedy (paradoxně): když miluješ, zjeví se hluboká potřeba být sám. Praví milenci jsou ti, kteří svému partnerovi poskytují dostatek svobody být sám. Brzy tak budou plni energie a mohou si ji navzájem nabídnout. Jsi-li sám, vyvstane velká touha sdílet. Všimněte si toho rytmu! Když miluješ chceš být sám. Jsi-li sám, brzy budeš chtít milovat. Milenci se setkají a rozejdou, setkají a rozejdou, je v tom rytmus. Rozchod zde není konec lásky. Rozchod je setkání se samotou a následně s krásou, radostí, energií.

No maxi, já nevím, jestli psycholog pomůže. Já jsem se ze svých problémů vždycky vyhrabala sama. Neřešila jsem to ani práškami a ani odbornou pomocí. Každý je ale jiný a někdo - teď zrovna Vy - k tomu něco, resp. někoho potřebuje. Možná, že pomůže už jenom to, že se zde v poradně ze svých problémů vypovídáte. Já jsem k tomu přistupovala tak, že jsem se třeba i s prohrou - rozchodem i rozvodem - prostě smířila. Vzala jsem to jako fakt, jako etapu svého života, protože ne všechno bylo špatné. Ještě dneska se mi třeba o svých láskách zdá a je to docela příjemné, protože jsou to sny hezké - žádné drama. Takže proč ji chcete vytěsnit? A byla to opravdová láska a následoval rozchod a nebo pouze láska platonická - nenaplněná? V tom by asi byl rozdíl, jak se s tím vypořádat. Pokud se jednalo o rozchod, tam by bylo potřeba se s tím srovnat tak, že to vezmete jako realitu, něco co bylo hezké, ale skončilo. Nebojujte s tím, ale normálně na to období vzpomínejte. V případě, že jste pouze zamilovaný a ta dívka o tom třeba ani neví - to je těžká rada. To mi připadá spíš jako závislost - obdobně jako si ji někdo vypěstuje ke svému idolu (herci, sportovci apod.). V tomto případě neznám radu, jak z toho ven. Tam by asi pomohlo jenom navázat kontakt a možná by Vás neštastná láska rychle přešla. Myslím si, že si svou "lásku" hodně idealizujete a skutečnost by Vás mohla i vyléčit. A nebo také ne a mohl by z toho být i hezký vztah. Ale v každém případě nemyslete na sebevraždu ani jedinou myšlenkou. Je to dobře, že i uvědomujete, že to není optimální řešení. Moc Vám přeji, at si své myšlenky urovnáte tak, aby to pro Vás nebylo zoufalé, ale byla to jenom vzpomínka na něco hezkého, co ale skončilo.

Já si myslím, že takovou tajnou, velkou lásku máme každý. Někdo o ní mluví stále, někdo se občas zmíní rozvitou větou, někdo o ní nemluví vůbec. Ale každý ji máme. Už nevím, jestli ten muž byl opravdový nebo jen sen, tak je to dávno.Ale je potřeba tomu snu vykázat kouteček, ale jen fakt kousíček, v duši a duši celou otevřít novému. Aby duše nechřadla a neumírala pod tíhou přeludu, protože tím se ta velká láska stane. Kdo ví, jak by vypadalo soužití Romea a Julie po 10, 20, 30 letech. Ne na jevišti, ale v opravdovém životě. Vydrželi by vůbec spolu? Nebyla by to příliš velká itálie? A o co všechno bychom my sami přišli?!

Sejde z očí - sejde z mysli.

Sice až za nějaký čas,ale trochu to pomůže.Zkuste si prostě zařídit život tak,abyste ji neviděl.Na psychologa moc nevěřím a na prášky už vůbec ne.

Ahoj, mám s tím zkušenosti, už 14 let jsem zamilovaná do jednoho kluka, nejhorší je že jsem to byla já kdo to tenkrát skončil, zbyli mi jen krásné vzpomínky na nejkrásnější období mého života a smutek na duši, rány na srdci při představě že když mě to nepřešlo po 14ti letech, tak mě to nepřejde už nikdy a budu se do konce života trápit že jsem to tenkrát podělala a nic s tim neudělala.Myslim že jsem měla šanci to napravit ale já si to neuvědomila, nevěřila jsem si a bylo mi 15náct.Ani když jsme se tenkrát potkali po 7 letech jsem se nesnažila, já sem debil, já nic neudělala.Teď bych bojovala, vzdala bych se pro něj všeho, pro mou životní lásku.Jenže ono už je teď pozdě.Závěrem musím říct že ti neporadim, jsem na tom stejně.

Se mnou se nedavno rozesel pritel se kterym jsem byla 3 roky.Den bez neho si nedokazu predstavit..Po cele 3 roky jsem mela vse ale presto si toho nevazila.A az kdyz jsem jej stratila tak si uvedomila jak moc ho miluju,ted to vidim jinyma ocima.Ocima plnych smutnu slz samoty a plno dalsich vlastnosti.Je pravda ze za to ze by jsme se k sobe vratily bych dala vse..Dokazu se vcitit do tve role.Proto si myslim ze nam nestastnym nepomuze zadny psycholog.Pomuzeme si jen samy.Rika se ze cas je nejlepsi lek.Potrapis se jako pes ale stejne se najde nekdo kdo te bude milovat.A pokud spolu mate byt,tak spolu proste budete driv nebo pozdeji.Drzim ti vsechny palecky na to aby jsi se odrazil ode dna.Protoze nekde kolem tebe na tebe ceka nekdo kdo te miluje ale ty zaslepeny nenaplnenou laskou si toho nevsimas.