Nejste přihlášen/a.
Dobrý večer, máme takový problém se synem ( roky). Jde o to, že mluví jako dlaždič. Můžu za to nejvíc já, protože když jsem vytočen (a doma s dvouma dětma je to často), tak mi sem tam nějaké sporosté slovo ulítne. Když je u nás tchán, tak taky ze sebe vypouští nějakou tu sprostárnu...
A syn to má bohužel odposlouchané a strašně rád to používá. Doma před náma, respektive přede mnou si to nedovolí páč bych mu jí střelil. Ale jakmile je s babičkou apod., tak to stojí za to.
Jak ho to nejlépe odnaučit? Nemluvit před ním sprostě je jasné (pro rýpaly). Protože i když mu za to dám na prdel a on se dušuje, že už to neřekne, tak to stejně použije když je s někým jiným. Já už se samozřejmě držím a vážím každé slovo, bohužel už je asi dost pozdě.
Já radím nevěnovat tomu žádnou pozornost. Ani negativní (okřiknutí, vynadání, výprask), ani pozitivní (obdiv, smích, překvapení). Mám na hlídání chlapečka necelé 3 roky a neteř čerstvě 3 roky, máme to tady pořád, chodí do školky se staršími. Blonďák mi nedávno na výletě, když mu upadl jogurt, povídá "Topede-e!"
Ono to s s tou pozorností platí na vše. Děti nerozlišují, jestli si jich všimnete ránou přes zadek nebo pochvalou. Je to Vaše pozornost a to je to, co ony chtějí. A u těchto výrazů to dělají rádi, vidí, že budí pozdvižení ve společnosti kolem sebe. Řeknou "ču**k" a všichni zvednou oči plné úžasu, překvapení - byli by divní, kdyby to nechtěli zopakovat
Jo, to chápu No, v tramvaji Vám může být jedno, co si o Vás myslí, a přátelům to vysvětlíte. Můj táta byl celkem dlaždič, cokoliv jsme po něm zopakovaly (mluva, plivání), tak jsme to schytaly. Myslím, že i facky padaly. Tehdy jsem to nesnášela, měla jsem svou hlavu a vadilo mi, že on může a my ne. Dneska na to ráda vzpomínám, bylo to od něj jedno z mála výchovných působení. Chvíle, kdy to byl otec, táta, vychovatel, rodič. Bylo to vzácné.
A proč mu to zakazovat. Vždyt je to chlap.
Co se v mládí naučíš.
Vy jste samurraji mluvil jak, když jste byl menší?
A dokonce jste i se sprostou mluvou oženil. Není to už v genech z obou stran? Když i ten tchán. Prostě kluk zapadne do linie děd-otec-syn. Aspoň vidíte, že je Váš.
Tak já bych to neřešila.
Jo vtipné... já jsem jako malý sprostě nemluvil, to vím jistě. S dospíváním se to samozřejmě měnilo. Vy byste to neřešila, ale já to řešit chci.
Nám taky občas ujede sprosté slovo, zvlášt tedy za volantem. Zrovna dnes se mě 5ti letý syn ptal, co to znamená, když je někdo debil. Tak jsem mu to vysvětlila. U nás doma to máme naopak, doma se sprosté slovo vypustit může, ale syn ví, že tak nesmí mluvit ve školce nebo před cizími lidmi. Umí i jednu peprnou básničku, kterou však odrecituje jen když mu řeknu, že teď může. Sprostým slovům se nelze vyvarovat, je to ostatně součást jazyka. Ale musí se vědět, kdy je použít a kdy ne. Možná jde právě o to, že mu to zakazujete. Protože zakázané ovoce nejvíc chutná.
Ne nadarmo se říká, že nemusíš vychovávat, ale musíš jít příkladem. A vy jste nejvyšší autorita v rodině, nejvyšší vzor. Odnaučte to nejprve sebe! Budete vzorem i se svým slovníkem. A pak nemusíte nic odnaučovat. Jasně že je to tak. Moji vnuci mají obdivuhodný slovník. Slova která slýchávám, ale nepoužívám. Normálně jim závidím. Fakt! Ale když malý, to snad měl ještě plínu, nemohl rozdělit kostky lega, zavrčel: "Hááájzl jeden", jako bych jeho tátu slyšela! Bylo to srandovní, ale je to a zůstane to tak.
No jo, ale když zakopnete tak že si zlomíte palec, nebo vám někdo hodí myšku že se div nenabouráte, tak to nějaké a jéje nebo ouvej nesmázne. Některé situace si prostě žádají jadrný výraz, at je dítě přítomno nebo ne. Aneb jak říká můj kolega, sprostá slova existují, všichni je známe, ale téměř se nepoužívají.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.