Nejste přihlášen/a.
Hezký den, píšu sem, protože hodně přemýšlím o jedné věci. Je mi 42 let a vlastně skoro nic nemám. Matka zemřela, s otcem se od dětství nestýkáme, bratr je kdoví kde ( možná ve vězení, měl problémy, odešel z domova už před lety a nedává o sobě vědět ). Dcera odjela do zahraničí za studiem a prací a do ČR nejezdí. V kontaktu jsme jen přes telefon a Skype. Manžel nás opustil už před lety. Zbyly po něm dluhy, které mne nakonec donutily dát dům do dobrovolné dražby a zbytek horkotěžko splácet. Nemám tedy ani vlastní domov. Přestěhovala jsem se z města, kde jsme žili, abych zkusila začít znovu. Tím jsem přišla o přátele, které jsem měla, ony ty vztahy na dálku časem nějak vyšumí. Mezitím v nové práci došlo ke ztrátě peněz, podezření padlo na mne, protože věděli o mých finančních potížích. Chodila jsem na výslechy na policii, jednali se mnou tam i v práci jako s někým, kdo je prašivý. Nakonec se přišlo na to, že celou věc má na svědomí kolega. Hledala jsem si novou práci, navzdory praxi, kterou mám, mi dávali najevo, že jsem stará a neperspektivní a dokonce mi řekli, že by mě i vzali, kdybych nepůsobila smutně. Bylo to krušné hledání, naštěstí jsem nové zaměstnání našla. Nezahořkla jsem. Neberu žádná antidepresiva. Ani se nehroutím, jenom jsem tak nějak přestala věřit na optimistickou budoucnost a mít radost ze života. Jsem sama, nové přátele jsem si nenašla, měla jsem jiné starosti a hlavně jsem se snažila být co nejvíc v práci, abych vydělala na splátky. Nemám ani neteře nebo synovce, ani z manželovy strany. Žiju s třemi zvířátky, kterých jsem se ujala a s těmi si i nejvíc "popovídám". Nevím, co se se mnou stalo. Asi bych si i mohla najít nové přátele, ale tak nějak nechci. Už nevěřím lidem, za posledních pár let mi nikdo nic dobrého neudělal. Když si chci udělat radost, koupím si knihu. Ale je mi smutno z té samoty. Z toho, že nemám domov. Že na mně nikomu nezáleží, že se ten život vyvinul tak, že jsem zůstala osamělá a že jsem si musela kvůli té záležitosti v práci vyslechnout věci, které bolí. Co mám teď dělat? Jak se mám otevřít zase světu a zařít věřit lidem? Mít zájmy, nesnažit se jen jít do práce a schovat se doma? Kde vykopat nějakou sebeúctu? Ptám se hlavně starších uživatelů, kteří už o životě něco ví.
Jste krásný příklad toho, že co vás nezabije, to vás posílí. Moji úctu a respekt máte. A nepíšu to ze zdvořilosti.
Tak vítejte mezi námi, Mustelo! Jak tak sleduji, je nás tu víc, co jsme sami a život se s námi nemazlil. Jenom jsme vesměs o generaci starší. Já bych Vám moc přála, abyste to nevzdávala. Ono fakt platí : jednou jsi dole, jednou nahoře. Nezavírejte se. Sedněte nad program akcí, které pořádá město. Nemyslím nějaké veselice a diskotéky, ale např. přírodovědné exkurze, přednášky v muzeu o čemkoliv, vernisáže, vycházky s turistama. Jestli si troufnete, aj k ochotníkům na minirole. Není to drahé a člověk vypadne z depresivní nálady čtyřech stěn. Když pak příjdete do prázdného bytu, tak si řeknete, že to stálo za to se překonat. Vím o čem mluvím. Vy máte ještě šanci si najít takhle nějakého koníčka. A kolem bývaj dobří lidé.
Jste vlastně šikovná a prima ženská. Nelamentujete, když se něco stane, práci jste si našla vlastním přičiněním. I bydlení. Nenatahujete ruku pro dávky, uživíte se svým vlastním přičiněním.
Máte se pořád líp, než kdybyste měla třeba doma muže alkoholika, který by pro pár facek nešel daleko. Nebo děti, fetáky, které by z Vás tahaly peníze. Dobře, že je manžel pryč, nic dobrého z něj nekoukalo. A Vy jste to všechno dokázala dát do pořádku.
Máte svá zvířátka. Co si uvaříte, to sníte. Když je neděle, můžete se svobodně rozhodnout, jak ji strávíte. Zda třeba s knížkou v posteli, nebo na kole na výletě. Nikdo Vám nebude nic diktovat. /že mu ta polívka nechutnala, nebo proč nemáte vytřenou koupelnu? /
Když chcete být mezi lidmi:
1/ dobrovolníci chodí do domovů důchodců starým lidem číst, zpívat si s nimi, nebo jen povídat. Je to na Vás, co Vám jde. Já bych četla a povídala, zpěv je podstatně horší.
2/ vést nějaký krožek dětí - v domech /dřív domy pionýrů/ dětí také hledají dobrovolníky. Kteří děti učí malovat, paličkovat, drhat, tvořit z hlíny, znalosti z přírody, táboření...Záleží na tom, v čem jste zručná.
3/ chodit venčit pejsky do útulku. Vím, máte svá zvířátka, ale hlavně ta z útulku se ráda podívají ven. Je to pro ně svátek, když je nějaká dobrá duše vezme na procházku a hezky se k nim chová.
4/ co nějaký sport? Nemusíte hned běhat maraton, ale zapojit se třeba do klubu turistů. Ti dělají výlety pěší či na kolách, prima lidé, hezké zážitky. Proč ne něco podobného. Určitě byste si tam našla přátele.
Prostě, možností je mnoho, zkuste něco, co Vám bude přinášet radost. Kdyby byly nějaké problémy a nešlo to, můžete toho vždycky nechat. To se dá pochopit. A zkusit se zabavit jinak.
Třeba ve svém věku, jste ještě mladá, nezůstanete sama, najdete si partnera. Ale na to pozor, zkušenosti už máte, tak abyste případně volila dobře. Jaga.
Dnes jsem se o vašem problému bavil s přítelem, který na tom byl podobně, víte co vám pomůže? Vycestujte.
Něco si našetřete a vypravte se do zahraničí, ideálně přes moře. Austrálie, Asie, Amerika, poznáte nové lidi, jinou kulturu,
znalost jazyka netřeba, ale aspoň nějaký ten základ angličtiny by se hodil. Známý přišel, tuším že byl v Číně, úplně na jiné myšlenky, vyprávěl mi historky jak se ztratil a místní mu nějak pomohli, nakonec se vrátil za 14 dní a byl to úplně jiný člověk, bez problémů. pozitivní a ještě se něco přiučil.
Víte, takto žije nebo spíše přežívá množství lidí z mého okolí. On totiž život v určitém svém údobí., nebývá tak krásný jako z TV braků z jůesej. Člověk se holt musí snažit, postavit se na nohy (všestranně) a nová práce, kterou jste získala je prvním krokem a obrovským vpřed. Nové místo, lidé.. chce to čas a teda trpělivost.
Mustelo Vy to zvládnete! Zkrátka "život není peříčko". Jen bych Vás varoval před psychiatrem a antidepresivy. Já, sice z jiných důvodů (zdravotních-bolesti) se dostal do "péče" psychiatričky, snad se i snažila, pokecala a dávala antidepresiva a antipsychotika, ale já byl zhruba 12 let mimo "život". Bez zájmů, energie, bez emocí. Zkrátka jsem těch 12 let života ztratil. Teď je mi 69 a já jsem se jich pracně zbavil (jak psychiatričky tak i anti...) a raději trpím bolesti, ale žiju. Takže pozor, jenom ne psychiatra a všechny ty jejich anti...! Najít si smysl života a aktivně si života "užívat", i přez ty občasné špatnější nálady, bolesti i různé "kopance", je nám dán jen jednou! S pozdravem Bohumil
Problém pro všechny osamělé je ten, že si všechny radosti života, aktivity, společenské akce nevychutnáte sám. Vždy je nejlepší mít po boku někoho milého, se kterým máte něco společného, nějaké vzpomínky, společné názory a styl života, můžete si popovídat, svěřit, spolehnout.
Takže opravdu hledat ve svém okolí, komu být trošku prospěšná, přihlásit se klubu, který se nachází v blízkosti, nebo alespoň nějaké dobrovolnictví, pomáhat v útulku, klubu důchodců apod.
Děkuji Maky.
Hlavní je najít smysl života, pro někoho to může být rodina, pro někoho koníčky, může to být pomoc v nouzi, charita, úplně cokoliv. To je jeden z hlavních důvodů žití, práce a každodenní rutina je vedlejší. Pokud nic takového nemáte... nevadí, najdete. Vždycky pomůže reddit.com/...
Řekla bych, že na Vás padla deprese. Někdy se to v životě nahromadí a člověk má pocit, že už nic nemá cenu. Zkuste pít Uklidňující čaj Váni, nebude na Vás tolik dopadat tíha momentální situace. Pokud byste tzto stavy měla dlouhodobě, měla byste se svěřit do rukou psychiatra, který by Váš stav vyladil, psycholog nemá ty správné prostředky. Hlavně, když se psychicky pozvednete, udělejte další kroky pro změnu Vaší situace, např. krok k navázání alespoň jednoho přátelství, aby Vás měl kdo vyslechnout a přivést třeba na jiné myšlenky. Někdy se hold v životě nedaří a všechno se to na nás sype. Je třeba si vždycky říct, že všechno trápení jednou skončí a zase bude líp. Vydržat!
Tímhle bych se zrovna moc neřídil. Psychiatr předepisuje léky, které často utlumují a není to žádné východisku. Kdo to tak chce řešit, budiž, ale je to velké propadnutí. Naopak psycholog/terapeut má ty nejlepší prostředky a tím je komunikace, motivace, hledání problému s jeho řešením, nakopnutí. To, co píšete jsou podle mě nesmysly, nikdo v nouzi a osamocení nepotřebuje léky, aby se z toho dostal kurňa. Potřebuje nakopnout, najít nový lidi, mít s kým pokecat.
Pak tu navrhujete na uklidnění čaj. Když už bych chtěl uklidnění v takovémto případě, tak bych nepil čajíček, ale třeba láhev vína nebo marihuanu. To mluvíme o uklidnění, ne o propadnutí k alkoholismu.
PS: S tím psychiatream jste mě ale dostala...A pak ještě s tím psychologem...
Zůstaňte tedy zde na poradně a jistě tu najdete virtuální přátele na dálku. A když se zadaří, tak třeba najdete i někoho z Vašeho města.
Možná zkusit nějakého přítele na společné zážitky pouze o víkendu, který je také sám, neházet flintu do žita.
Nebo zkuste pomáhat nějaké rodině ve Vaší ulici. Některá rodina by třeba ráda přivítala babičku, která pohlídá dítě na pískovišti. Nebo co jsem zde na poradně vypozorovala, starší lidé mají pejsky a když jdou třeba na operaci, horko těžko někoho shánějí na pohlídání na ten čas, kdy nebudou doma.
Zkuste si napsat papírky - nabídky, nebo do místního plátku inzerát.
Dojděte si na kosmetiku, která Vám rozzáří plet a ke kadeřníkovi, budete upravená a působit lepším a veselejším dojmem, co navenek to časem i vevnitř.
Děkuji každému, kdo mi zde odpověděl, za všechna milá slova i rady. Vážím si jich. Možná tady skutečně zkusím "zakotvit", třeba i mé životní zkušenosti mohou být nápomocné někomu jinému a třeba i zde skutečně najdu přátele... Vím, že si musím pomoct sama. Ostatně, Mark Twain jednou napsal: "Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene." Jen jsou chvíle, kdy opravdu člověk přemýšlí nad vším, co ho potkalo a hledá odpovědi...
Dobrý den Mustelo,
někdo má cestičku života zametenou (nebo se to alespoň nám, co jsme řešili složité životní situace zdá). Není vždy jednoduché se od toho dna odrazit a začít "znovu" a očividno Vám se ten první krůček odrazu podařil Našla jste si novou práci, která přináší možnosti navázání třeba i budoucího "přátelství". Úplně sama nejste, vždyt máte dceru, ikdyž vztah na dálku... byt jen to "skypování" Vás také musí zahřát u srdíčka S dcerou máte pěkný vztah? Jí se můžete svěřit, co Vás trápí? Držím pěsti a přeji ten odraz od dna co nejvýše... A věřte, že nejste sama, je nás více, co jim život naložil těžké břímě na hřbet, ale hlavní je, jak jsem již psala, nedat se a začít znovu
Dobrý den. Jak to říci ve zkratce... když nejde o život, jde o ...nic. Tohleto si říkám, když na mě padne smutek. Občas zajdu sem na poradnu, mrknu, co je nového, občas poradím apod. Jste sice sama, ale žijete. A to je nejdůležitější. A navíc - ta vaše zvířátka vás potřebují. Mají asi jen vás, když jste se jich ujala. Takže tak sama zase nejste. Víte, člověk může být sám, i když má oddací list. Člověk dokonce může být sám i uprostřed davu lidí. Jde jen o ten úhel pohledu. Knížky jsou fajn, taky si je kupuji pro radost. Už je ani nemám doma kam dávat. Jaké máte koníčky? Ty by třeba mohly rozehnat vaše chmury. Nebo se přidejte ke nějakému klubu turistů, nebo šachistů, nebo cokoliv jiného...
Jj, kdyz uz nam byl ten zivot pridelen (nekdy vnucen), musime si ho uzit (nebo protrpet) jak kdo zvladne, k dobrovolnemu uniku se odhodlaji jen hodne trpici zoufalci, nebo hazarderi, odvazni a doufajici optimiste bojuji az do prirozeneho konce. Tech opravdu v zivote spokojenych je mensi procento
Přeji krásný den!
Asi před šesti lety jsem se také dostala do zoufalé situace. Záměrně nepíšu stejné,protože je to jiný příběh. S manželem jsme se tak nějak dohodli na rozchodu a přestože jsme se domluvili,že mě nikdy nepřipraví o milovanou chatičku,tak to udělal a dost tvrdě přes právníka. Podrobnosti nejsou podstatné. Měla jsem tam veškeré přátele,zahrádku,les, byl to můj svět a život. Život se mi sesypal jak krabička z karet. Najednou jsem nevěděla,co dělat,trávila jsem tam všechen volnej čas v létě v zimě. Tehdy jsem hledala způsob jak se nezbláznit. Jedna z cest mě přivedla sem a tady jsem si našla kamarádku,která byla také v těžké situaci. Dodnes si denně píšeme, i když se nestýkáme. Můžu říct,že jsme si navzájem pomohly.
chtěla bych navázat na tento příběh i na ten váš, když jsem před několika roky byla v životě nejvíc neštastná, zachránilo mne, když jsem začala chodit všude v našem mest, přednášky, cvičení, keramická dílna, turistické pochody a pevně jsem se rozhodla udelat cokoliv, jen aby přišla nějaká zmena a najednou se začaly dít zmeny, vznikla u me nová, krásná přátelství,,,,zacaly se dít takové malé zázraky, hodne ´vecí se mi v živote zmenilo...s kamarádkami si velmi pomáháme.
ale jde o to pevné rozhodnutí udelat krok do neznáma, at se deje cokoliv,,,,,,,,
třeba i vycestovat jak tu čtu...
mustelo,
opravdu jste silná žena, jak tady zaznělo už výše. A určitě nejste někomu lhostejná, jen vám to ten dotyčný neřekl.Proto to často lidem kolem sebe říkám, že je ráda vidím, že jsem ráda, že je mám, atd.
Já si za posledních pár let taky dost prožila, během krátké doby odešlo z mého života pár mých nejbližších a já se málem složila. Snažilo se mi pomoct pár blízkých lidí /sestra,děti,2 přítelkyně/, ale ani to nepomohlo. Nejvíc mi tehdy pomohla přítelkyně radou, at jdu k doktorce se poradit. Přítelkyně před časem přišla o manžela a přiznala, že z nejhoršího ji dostala právě antidepresiva, 2 roky přežívala /její slova/, nežila, trápila se. Pak, při užívání antidepresiv měla zase radost ze života. Vím, že před užíváním chemie Vás tady většina varuje. Před časem bych s nimi vřele souhlasila. Mám však už jinou zkušenost. Mně pomohla, brala jsem je přes rok a dodnes lituji, že jsem se o pomoc k doktorce neobrátila dřív. Zbytečně jsem se trápila, dnes už vím, že to byla ukázková deprese včetně obrovských strachů, nespavosti, chvil, kdy jsem seděla a civěla na jedno místo bez síly vůbec vstát, nemluvě o tom, abych něco dělala... apod. Po roce jsem léky postupně vysadila a díky nim jsem se neutrápila. Teď mi je dobře, už jsem se zase našla, našla sílu do dalšího života, koníčků, vztahů, už se zase usmívám, umím se zase radovat z maličkostí a je mi dobře. Nenavádím Vás, jen konstatuji a přiznávám, co pomohlo mně. Jsem dodnes ráda za to, že jsem kamarádku poslechla. Držím Vám palce, at zase vidíte svět a život v krásných barvách
Nemám radu. Ale jestli je pravda, co jste napsala, pak jste dokázala úžasné věci. Svou sebeúctu nemusíte odnikud vykopávat, Vy jste ji neztratila a proto ji pořád máte, stačí si to jen uvědomit. Dcera už je samostatná a žije daleko, tak teď se staráte o sebe a svá zvířátka. Je to snad málo?
Že nemáte přátele a nějak o nové ani nestojíte? Možná jste je ani nikdy neměla. Nebo Vám snad někdo z nich pomohl, když bylo špatně? Jestli se na to necítíte, nelámal bych to násilím; když se nějaký nový známý/známá najde, tak dobře, když zatím teď ne, tak možná později.
A jako zájem nebo koníčka si něco najdete snadno. Je to zkrátka to, čím byste chtěla "utrácet" čas. Třeba si vzpomeňte, co jste chtěla dělat někdy dřív. Neměla byste na to chut i teď?
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.