Nejste přihlášen/a.
Dobrý den, nevím jestli to sem vlastně patří, ale musím to někde dát vědět...mám tři dospělé syny/36,35 a 27/, s jejich odchody z domu jsem se již smířila, ale poslední dobou mi to začíná být hrozně líto, že např. nejmladší dokončil studia na VŠ v Praze/my bydlíme na Vysočině/, ale za tu dobu se jen málokdy sám ozve, přijede jenom když je nějaká oslava nebo alespoň na vánoce, ten nejstarší se musel za prací odstěhovat až do Písku, teď mají vnoučata roky a měsíce,ale také, když mi jim nezavoláme tak se neozvou, jezdí tak-3 x do roka, a teď najednou , že si koupí chatu tam u nich a já mám pocit , že už nebudou jezdit vůbec. No a prostřední se konečně usadil bydlí asi 2,5 km od nás , ale to samé , dokud něco nepotřebuje jako bychom nebyli. Nevím jestli je to normální, nebo jsme někde udělali chybu.Mám ještě 4 roky do důchodu, tak mám naštěstí práci, ale je mi smutno...je tohle normální? děkuji Betty59
Dobrý den, ano, je to normální - pokud máte normální "děti", které mají už svůj život.
A představte si, že někdo má děti a vnoučata až za oceánem. Máte mobil, máte také internet, máte foták - tak, můžete komunikovat a vědět o sobě. Zdravím!
Nemyslím si, že by na Vás zanevřeli. Synové mají své životy a s tím, jak čas rychle běží, si třeba neuvědomují, že už je to vlastně půl roku, co jste se neviděli. Já to teď vidím u své kamarádky. Odstěhovala se mi z ruky, snažíme se vídat pravidelně, ale často se nedaří sladit program a mně včera došlo, že se blíží termín jejího porodu a já ji vůbec neviděla těhotnou! Tedy už to bude devět měsíců - a mně to vůbec nepřišlo!
Holt musíte být Vy ta iniciativnější, pokud s nimi chcete být v kontaktu a nečekat, až se ozvou sami. Můžete si to vynahradit na vnoučatech, určitě Vám je rádi půjčí na nějaký ten týden o prázdninách nebo na víkend.
Pamatuji si, jak jsme vyčítali babičce, že po nás vyžaduje návštěvy o víkendech a společené Vánoce u ní - vždy všechny její děti pohromadě. Když se to někomu nehodilo, dokázala se strašně urazit. Až dnes, když už není, na tu dobu ráda vzpomínám a uvědomuji si, že byla rodinným pojítkem...
Zdravím,
jak už tady bylo zmíněno - kluci jakmile se osamostatní, tak si jedou více "svoji lajnu" než holky - ty se mají pořád tendence vracet domů, hlavně za maminkou. Vidím to ve svém okolí i sám na sobě, zatímco třeba já i když jsem to k rodičům měl po osamostanění 50km, viděli jsme se 4x za rok a stačilo. Můj syn to samé, dělali jsme spolu v jedné firmě, bydlíme v jednom městě a taky se potkáváme třeba jednou za měsíc. Co jsem si tak ale všiml, tak moje expřítelkyně, manželky, prostě všechny holky v mém okolí v minulosti i v současnosti (tzn. že at mladé či starší) - všechny neustálé telefony, setkání, konzultace s maminkou. Proto ne nadarmo se říká, že kluk si s holkou bere za manželku i tchyni
Takže to berte jako fakt, výchovou to není. To, jestli jste neudělali třeba někde chybu ve výchově, poznáte až když budete potřebovat pomoci, to se normálně vychované děti většinou vynoří bez ohledu na pohlaví.
Děkuji nejem Vám za odpovědi,dost mi to pomohlo,vím, že když se něco potřebovalo, tak přijeli a pomohlli. Ale nevím proč se mi zrovna teď honí hlavou takoéhle myšlenky. Rozhodně se musím vzchopit,mám práci, a čas na své koníčky a to ostatní taky přijde. Díky moc.
Buďte silná.Je to naprosto normální koloběh života.Radujte se ze života se svým manželem a užívejte si ve dvou.Život je příliš krátký na to,abychom se zbytečně trápili !
Ještě dodám,také si můžete povídat přes Skype
Nesmutněte, také to mám tak. Tedy se synem...když nezavolám já, tak on určitě ne, kdybych mu neřekla "přijeď", tak by mu to stačilo párkrát za rok. Máme se rádi, vime o sobě...ale prostě je to kluk a ti to mají jinak. S dcerou je to úplně jiné, navíc bydlí ve stejném městě. Když se denně nevidíme, tak si zavoláme a snad i telepatie mezi námi funguje, to když si voláme navzájem a žádná se nemůžeme dovolat. Děti jsou vychované stejně, nikdo z nich nemohl pocítit, že by měl ten druhý navrch. Je to prostě o pohlaví a čím dál více se utvrzuji v tom, že každá ženská by měla mít dceru. Ale to nic proti synům!
Díky moc, také jsem vždy chtěla dceru, bohužel mi nebylo přáno.Asi ne mě působí sousedi, jsem z vesnice.Oni mají dcery, taky už vdané s vnoučaty a ty jsou teď v létě u nich snad každý den, a když to všechno slyším, tak mi je líto, že sedím na zahradě sama,občas s manželem, jelikož pracuji na směny tak se moc nevidíme.Moc děkuji
Ono --synové to mají dále domů,než dcery..není to pravidlem,ale bývá to tak.Já jsem se v 18cti vdala z Moravy do Cech a byla jsem naštvaná,když rodiče za mnou přijeli...nějak mi to vadilo.Myslím,že je to o vztahu prožítým s rodiči. Někdo na nich visí,někdo ne.Mi ale přivezli a koupili něco do bytu...ale nemusela jsem je.
Se syny je to ve většině tak. Přikloní se k ženě, kterou miluje a vnímá, co žena říká. A ta říká o své matce. Většinou přejímá její myšlení, její hospodaření, dokonce ve špajzu má uloženo všechno jako máma. Ví o své matce, věnuje jí pozornost, péči, návštěvy,lásku. Pro snachu jsou tchýně cizími, mnohdy nepochopitelnými, ženskými. A ikdyž s nimi neměly nikdy rozpor, jsou a zůstanou cizími ženami. Tak to měl můj bratr, můj muž, kterému jsem musela připomínat svátek a narozeniny jeho maminky, mají to také tak mé kamarádky, které mají syny. Mám veliké štěstí, že mám dvě dcery. Syna matka ztrácí, ale dcera ji zůstává navždy a s ní i celá její rodina. Je to tak, ikdyž je to smutné.
Někde tady v archivu je otázka mladé ženy, která se rozhořčovala nad matkou svého přítele, který měl chřipku a jeho matka mu denně! večer volávala, jak se má. Mladá byla hodně rozhořčená. A věřím, že zasela semínko apatie odporu do duše mladého.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.