Nejste přihlášen/a.
Jsme s přítelem skoro tři roky, řekla bych, že máme normálně fungující vztah nedávno mi však přítel řekl, že mě má sice opravdu rád a je rád, že spolu jsme, ale že když je sám, je štastný a spokojený. Jsou chvíle, kdy mi lásku projevuje a je vidět, že si užívá společných chvil a pak jsou i chvíle, kdy je chladný a rezervovaný...Nějak tohle neumím pochopit...?
ahoj,
osobně si myslím, že jsem děsný extrovert, tudíž by mně společnost lidí neměla dělat potíže... ne nedělá, lidi mám ráda, taky to podle toho vypadá mám hodně super lidiček okolo sebe, pro nezávislého člověka pořád v jednom kole, pořád v pohybu někde ...
taky moje zaměstnání - to je komunikace ve velkém...
říkali mi, počkej až ti syn vypadne z bytu co budeš dělat, ty doma sama... no co bych dělala... chrochtám blahem, že mám čas jenom sama pro sebe, že když nechci nikam tak nemusím (ono ovšem zatím pořád někde chci takže to podle toho vypadá) ale kdybych nechtěla, ten pocit, že můžu být sama doma je k nezaplacení.
Co tím chci říct.
Má-li někdo potřebu být občas sám jenom se sebou, dopřejme mu ji. Nemusíte to chápat, stačí to respektovat. Ano, je to někdy třeba. I já to potřebuji, někdy...
Nehledejte v tom nic zvláštního či závady hodného. Prostě to tak je. Žijeme v šílené době - informace nás přehlcují, kdyby nám stačil vyměnit čip a vše by bylo OK - jenže my ten ČIP neumíme vyměnit, takhle to nefunguje. Být sám - i to je relax. Pokud to někdo takhle cítí - dopřejme mu to. On nám to potom vynahradí jinak.
Marsko, mám to stejně. A to jsem ženská. Prostě potřebuji být občas sama, neustálá přítomnost jiného člověka mě dusí. Např. když mám dny vyplněné aktivitami mezi jinými lidmi, že nejsem chvilku sama, tak po dvou třech dnech mně to začne vadit. To pak jsem taková, jak píšete o příteli - hledám si hradbu i v přítomnosti jiných. Je to nepříjemné, jak pro mě tak pro ostatní - nevědí, co si mají myslet. Takže raději rychle vycouvám a někdy i říkám na rovinu, že teď potřebuji být jedno odpoledne sama.
Měla jsem štěstí na tolerantního přítele, který si rád a často dělal své koníčky a zájmy (nefungovalo to v jiných oblastech), a já mohla dělat to své. V podstatě bylo dost na mě, kdy budeme spolu. Když jsem neprojevila zájem, strávil svůj čas jinak. Když chtěl být se mnou, dal to najevo, ale když jsem nechtěla, nechal mě a nic mi nevyčítal. Pouze takto to může fungovat.
Ale to vše platí v případě, že to tak bylo vždycky. Jestli začal být rezervovaný až po třech letech, tak nevím nevím, to budu asi vedle jak ta jedle.
Já si myslím, že tohle zná každý z nás. Na takovou náladu je dobře najít místo, kterému se říká trucovna. A tam by se nemělo na trucujícího vůbec mluvit, ne tak po něm něco chtít. Když ne místo, tak třeba obléci trucovní triko. Cokoliv, jako znamení "chci být chvíli sám". Já jsem, v takových chvílích zalezla s knížkou a kafem, do vany v zamčené koupelně. Včera ráno mi přivezli, s nějakými problémy, uspěchaní, hluční mladí, vnoučka, 6,5 let. Byl protivný a ani jsem se mu nedivila. Slíbila jsem mu, že dnešek budel podle něho, že po něm nic nebudu chtít, ani vyprávět, ani nic. Až bude něco potřebovat, at si řekne. Hrál si na konzole, pak se stavebnicí, jedl, pil, bez řečí. U oběda se jakoby začal probírat k životu. Začal komunikovat. Po obědě pravil, že mě naučí meditovat. Posadil se na gauč se skříženými nohami, obrátil dlaně nahoru, že v nich má své znamení a že si mám představit místo, na kterém bych chtěla být. Bránila jsem se, že budu meditovat bez ohmohmohm a taky, že se mi medituje nejlépe vleže. Prý se takové poloze říká"na mrtvolku", ale dlaně nahoru. Po chvilce meditování jsme se ztratili do říše snů, oba. Mamina si pro něho přišla pozdě odpoledne, že zajdou na koupaliště zaplavat. Z meditace byla celá udivená, že vůbec o tomhle nemá ani tušení. Ale že si myslí, že je to správně. Že malý nemluvil, to že je asi i pochopitelné, protože pořád se musí podřizovat, stále mu někdo organizuje život, pořád je kolem něho žiivot, ruch a nějaké činnosti. Je dobře, že si člověk může bobýt sám se sebou.
Taky vaseho pritele chapu, protoze to mam nekdy stejne.Jsou dny, kdy je kolem me spousta lidi, vsichni mluvi, resi atp.,doma mi permanentne jeci, hadaji se, miluji se,resi, mluvi a mluvi nasi dva malosci, ze mi jde hlava kolem.Muj manzel je bajecnej chlap, ale jsou dny, kdy uz mam vseho a vsech dost a potrebuji byt sama se sebou.Manzel se tomu vzdy smeje, nechape, protoze on to ma jinak, ale vysvetlila jsem mu sve pocity a naprosto me v tom respektuje a jednou za cas chci vydech jak od nej a vsech a ten vydech mam a manzel mi o to vic v ten okamzik pomaha s detma..
Já to mám tak,že sice žiji s přítelem delší dobu,,ale ponorka tady je. Máme spolu chatu a ON už od května vypadne do svého doupěte a já mám klid. Jsem štastná jak mu vidím paty.Jak je hezky přijedu tam,mám tam své patro a jsme také odděleni. Ale normálně spolu komunikujeme..on chodí pozdě spát.kouká na jiné programy v telce ,,rušil by mne a já jeho tak máme každý své..V zimě je to horší..To se těším na léto. Žít s někým desítky let ,,je někdy na provaz...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.