Vztah na dálku

Dobrý den, jdu za Vámi pro radu, pro Váš názor a jak byste situaci řešili vy. Předem se omlouvám, že text je takto dlouhý.

Minulý měsíc jsem jela do lázní na preventivní léčbu. Poznala jsem tam bezvadný lidi a mimo jiné i jednoho číšníka (23) . První 3 týdny jsme se nebavili, on pouze obsluhoval a proběhl občas pouze oční kontakt. Poslední týden jsme se spolubydlící (my dvě 18 let) a s ještě jednou paní chodily do lobby baru ve stejném hotelu na pivo, kafe a čaj.. ta paní byla velmi upovídaná, takže tím jsme se dali do řeči s tím číšníkem.. velmi jsme se nasmáli, a všichni 3 si povídali do noci. V pátek před odjezdem jsme si psali a v sobotu (kdy odjela moje spolubydlící) jsme šli ven a povídali si dlouhé 3 hodiny, pak jsme šli na pivo a pak mě šel vyprovodit k hotelu. Zjistila jsem, že máme společný humor, názory, hudbu, filmy, zájmy, které nás baví a nevím.. prostě mě to k němu táhlo. Při loučení jsme se dlouze objímali a on mi nakonec dal pusu. Na pokoji jsem si uvědomila, co se vlastně děje, že asi mezi námi něco bude... ale to horší bylo to, že já bydlím v Praze a on 170 kiláků pryč. Druhý den jsme se viděli znovu a já cítila, jak mi je v jeho společnosti dobře a věděla jsem, že to loučení bude strašně zvláštní pocit.. pocit, jako by to bylo naposled. Celou tu dobu jsem si neuvědomovala nějaké city, bylo to jako blesk, nečekané, proto jsem si v té chvíli neuvědomila city k němu. Až když jsem v neděli odjížděla, tak jsme si psali.. nevěděla jsem, jak by náš vztah vypadal na dálku, ale řekla jsem si, že tomu dám šanci. Řekla jsem mu, že mi vadí kouření, že u mě přes to vlak nejede a on mi druhý den na to řekl, že si zapálil svou poslední cigaretu. To už byl důvod pro mě to nenechat jentak být, viděla jsem, že by pro mě byl schopný něco obětovat. Jenže jsem měla stále strach z té vzdálenosti a druhá věc je, že má rok a půl starou holčičku s bývalou přítelkyní, která ho, podle jeho tvrzení, v podstatě donutila k tomu mít dítě. Nebrala jsem to jako nějakou velkou překážku, tak jsem to nechala být. Do druhého dne po příjezdu domů jsme si psali opravdu hezké smsky, že se milujeme, že jsme jeden pro druhého život a že spolu jednou budeme pod 1 střechou. Řekl mi, že at bychom se vídali 1x do měsíce, tak do toho pujde, i kdyby to mělo trvat 5 let, že pro něj je na prvním místě láska k druhému člověku. Já mu říkala to samé, že o něj chci bojovat a že o to stojím.. Pak se stalo to, že náš vztah označil na facebooku a od něj jeho kolega číšník napsal, že nám to přeje, tak jsem poděkovala a v tu ránu mi začal dělat malé žárlivůstky, že ho určitě balím a když si mě ten jeho kolega přidal do přátel, tak mě podezříval, že si s ním píšu. A když jsem řekla, že o nic nejde, že mě přece nezajímá někdo jiný (a to byla pravda), tak mi stejně nevěřil a do druhého dne měl narážky typu "koukej, koho máš online".. a pak mě ještě začal podezřívat z toho, že k němu nic necítím, že to jen hraju a že jsem taková a maková a dával mi takové vlastnosti, které ani nemám a to mě odradilo úplně. Je to člověk, kterému bych šanci dala, je pravdomluvný, rozumný, váží si člověka a umí mu to dát najevo, máme společné věci, ale na to, že se známe teprve týden, tak mě docela zabolelo u srdce. Na druhou stranu chápu, že si prošel asi hodně věcma, ale to ještě neznamená, že musí soudit. Včera večer byl ten nejhorší rozhovor o tom, jak on si to představuje a jak já, ale celou dobu mluvil jen on a když jsem cokoliv řekla, neakceptoval to a nevěřil mi. Byla jsem z toho neštastná a nedokázala vůbec nic říct. Řekl mi, že kdyby neměl závazek (dceru), tak by za mnou přijel do Prahy a našel si tu bydlení, aby mohl být se mnou a vyčetl mi, že kdybych ho měla opravdu tak ráda, jak říkám, že bych našla jakoukoliv možnost, abychom mohli být spolu. Takže podle něj bych se měla vykašlat na školu, vykašlat na rodinu, zázemí a domov, odstěhovat se za ním a najít si jinou školu. To mi dost vyrazilo dech. Je to úžasný člověk s velikým srdcem a asi by to bylo úplně jiné, kdybychom byli oba dva k sobě blíž, ale na tohle jsem od něj nečekala a neměla jsem na to říct. Měla jsem sto chutí za ním dnes vlakem, který tam jede 3 hodiny, být tam hodinu a 3 hodiny jet zpátky, protože mi předtím říkal, že nemůže přijet, protože nemá čím (auto) a já to auto nemám a sedla bych na vlak.. a on by tohle neudělal, ale je zajímavé, že mi říkal, že i kdyby mě měl vidět na malou chvilku, tak by za mnou šel klidně i pěšky 3 dny a 3 dny zpátky. To si trochu protiřečí. Přemýšlela jsem nad tím a napsala mu, že by nás jednho dne možná zkásla ta vzdálenost a to, že bychom se vídali jen 1x měsíčně, což je strašně málo a bylo by to jen trápení, že jeden druhého chceme tak vidět, ale nemůžeme. Myslíte si, že takovýto vztah by měl perspektivu? (Děkuji těm, co si to přečetli až do konce)