Nejste přihlášen/a.
Každý je šampión, každý vyhrál ten svůj boj, jen já to nějak nezvládám a pokaždé k porážce upadám
Ahoj, jsem David, je mi 24, studuji ještě VŠ a u toho pracuju na poloviční úvazek.
Všechno v mém životě je naprosto v pohodě, mám dost přátel, chodíme na koncerty, výlety, byli jsme lyžovat... prostě super Na tom všem je jen jedna maličká skvrnka, která to celkem dost kazí. Mám dost kamarádek, tedy, ony to dřív nebyly kamarádky. Byly to objekty mého zájmu. Můj problém je ten, že at se snažím sebevíc, at zkouším cokoliv, vždy to sklouzne k přátelství .. zkoušel jsem to i přímo, ale ta holka to vždycky zabije tím, že např. řekne že je zadaná, zamilovaná, nebo že si zasloužím někoho lepšího, ale že můžeme být přátelé.
Já to vidím tak, že udělat, aby se holka do vás zamilovala, je extrémně krutý a drsný boj s desítkami dalších oponentů, kteří to na tu slečnu zkoušeli taky. Je to něco jako přirozený výběr - můžete být sebeúspěšnější a sebevyrovnanější a sebevíc v pohodě, pokud však v sobě nemáte TO ONO, tak máte smůlu. Já už tenhle krutý boj prohrávám 24 let v řadě, a už mě to nebaví.
O to víc mě šokovala statistika, která říká, že v ČR je momentálně 75% lidí zadaných (v období Valentýnu) - jak to sakra dělají? Však to je téměř nemožné, vyhrát v tom konkurenčním prostředí a nějak se odlišit z řady... lidí je moc a trochu mě to začíná deptat.
Přemýšlím o tom, že se na vztahy úplně vykašlu, budu mít prostě jen přátelé a přestanu bojovat o lásku. Prostě k tomu budu pasivní... nejhorší období jsem měl kolem 20ti, protože jsem asi 30x neuspěl na vztahovém bitevním poli a to mi dost srazilo sebevědomí. Když už jsem to vydržel do 24, tak už to vydržím i těch 6 let, kdy kolem třicítky většina celoživotně nezadaných pro lásku rezignuje.
Stejně se to nedá, prostě at dělám cokoliv, nikdy se mnou ta holka nechce mít nic společného - max kamarádi. Jednou dokonce jsem jedné kámošce vysvětloval něco ohledně probíraného učiva, seděli jsme vedle sebe a přišla její babička a řekla "jako dvě hrdličky" - a ta kamarádka se na ni podívala jako že ji asi zabije, vykulila oči a řekla "Babi!" - pak jak šla za ní tak jsem slyšel, jak jí říká, že ten kluk, jako já, že jí pomáhám jen s úkoly a že jsem jen kamarád - řekla to tónem jako že vůůůbec by si nedokázala představit, že bych byl něco víc.. to ani náhodou.
V některé ze svých knížek doktor Plzák říká, že láska je jako nemoc. Třeba neštovice. Potkáváme spousty lidí a od nikoho je nedostaneme a nikdo je nedostane od nás. Až pak, najednou, potkáme někoho, od koho ty neštovice dostaneme. Každý někoho nějak provokujeme, působéme na něho. Každý jinak. I jinak mu voníme, jinak přitahujeme nebo mu důvěřujeme nebo, aniž bychom ho znali, je nám nepříjemný. Takže, to chce klid. Ještě nešla okolo ta, která ty neštovice od vás dostane.
no tak pravda, vy zápolíte především sám se sebou a se svými mindráky. Nevím jestli jste postřehl, ale lidi jsou rozdělení na dvě skoro úplně přesné poloviny. To není náhoda. Když je někde volný kluk, pak zákonitě někde poblíž musí být volná i holka. Nepočítám takové ty případy, kdy jeden kluk má holek víc, případně kdy jedna holka má víc kluků. I takové existují.
No a k těm kamarádkám. Vy možná čekáte na roztoužené vzdychání při měsíčku a na velkou romantickou lásku. Té se pravděpodobně nedočkáte. Já jsem se jí nedočkal taky. Nikdy jsem ji nezažil a přesto jsem úplně spokojený. Vzal jsem si svoji nejlepší kamarádku. Prostě jsme se k sobě přibližovali a přibližovali, až jsme se domluvili, že se vezmeme. Máme tři dětičky a za těch x let co jsme spolu, jsme se ještě nepohádali. Stále mám doma svoji nejlepší kamarádku a vůbec ničeho nelituji.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.