Nejste přihlášen/a.
Stále ještě trochu rozhozená prosím o posouzení situace.
Myslím, že jsem chápavá i mnohým nápomocná. A asi se o mně ví, že v rámci možností nikoho v nouzi neodmítám. Jenže co je to rámec možností?
Mám známou, bývalou nepřímou nadřízenou. Asi 67 let, dlouhodobě nemocná. Žije se synem, asi 35 let (nezaměstnaný, částečný invalidní důchod na těžkou formu epilepsie, svobodný, bez přítelkyně). Dlouhodobě nevychází s penězi, neplatí nájem, půjčuje si, někdy vrací, někdy ne. Před 2 roky jsem takto odepsala 1500 Kč. Ale po čase, když pláče, jí zase někdo půjčí. Já také. V létě přidám misku jahod, jindy talíř buchet. Jiná známá, která jí také půjčuje a má přehled o jejích financích, tvrdí, že sice nic moc, ale hospodařit by se s tím dalo.
Nemá nikoho opravdu blízkého. Dcera se jí zřekla, bratranec před ní prchá na druhý chodník. Když se její syn na podzim objevil na kandidátní listině strany, která naši rodinu v minulosti citelně postihla, zařekla jsem se, že víc nepůjčím. At půjčují tito kamarádi. Jenže plačící zavolala a já, starý Osel Oslovič, zase sáhla pro bankovku.
Dnes mi zavolala, že musí urychleně na těžkou operaci do vzdáleného města. Jestli bych k sobě nevzala jejího syna. Že při záchvatu bez pomoci zemře. To je opravdu vážný důvod. Jenže... Mám velký a prázdný dům. Ale letošní zimu nevytápím přízemí a podkroví. A ze svých finančních důvodů ani nemohu a nechci. Z obývaných místností mám jednu vyklizenou, druhou vyklizenými věcmi zakramařenou. Bude se malovat a pokládat koberec, jenže malíř onemocněl.. Koncem týdne mi přijede dcera s dětmi.
Vím, že má známá čekala odpověď buď ano, nebo ne. Když jsem začala vysvětlovat, práskla s telefonem. Já se teď cítím jako strašný nelida. Přitom vím, že kdybych našla hladového toulavého psa, že ho domů alespoň na čas vezmu. A že s přijetím cizího nemocného neplatícího strávníka na asi dlouhou dobu bych měla problém i v létě.
Rozum mi říká, že jezinkám se neustále pomáhat nedá. Srdce mi říká, že jako máma bych pro dítě také žádala i nemožné.
Děkuji všem, kdo dočetli do konce. Děkuji i za případné reakce. Cizíma očima se ledacos vidí lépe.
Pomáhejte jen tomu, komu vy osobně chcete. A to rozhodně není tento případ. Kdybyste povolila a udělala něco jiného, nebylo by to z chuti pomoci, ale ze slabosti, neschopnosti říci ne a ze strachu. Není příjemné odmítat, ale někdy to jinak nejde. Na druhou stranu, když o něco poprosím, musím umět přijmout i odmítnutí, což paní evidentně nezvládá.
Netrapte se tím, nejste zaopatřovací ústav a dojná kráva. Možná byste nestačila valit oči, čeho byste se dočkala, kdybyste tohoto člověka, ke kterému cítíte jen odpor, ubytovala u sebe. Rozhodně by to nebylo přátelství a vděk.
Jsem stejného názoru jako vy i jako ostatní rádci. Pohlídat pejska - ok, ale pohlídat dítě - hned jsem si vzpomněl na Kolju. Babička umře a Kolja je nastěhován natrvalo... Nemáte dostatečné zkušenosti v případě nutné první pomoci - tu má nemocnice jistě, případně nějaký ústav..
Ono se pomáhá těžce a někdy už to hraničí se službou medvědí. Naši také pořád půjčují sousedovi-invalidní důchod, bydlí u maminky, které je už dost přes 80let... Soused má ženu, tj. 2 příjmy, žádná hypotéka a inkaso platí maminka. Jenže jemu se líbí to a toto, na splátky, ... Už mu nechtějí půjčit úvěrovky, dal se ukecat a šel k vymahačům pro pár korun. Teď každý druhý týden žebrá - nejdřív o 30 kč, pak 300, litr - ale už si zase koupil "výhodně a na splátky" lepší kameru - ta stará je už stará... - jak říkal feldkurát Otto Katz "to se nám to hoduje, když nám jiní půjčujou"
Zdravím,
asi jsem tak nějak natvrdlý, ale nějak jsem to celé nepochopil. Hlavně jsem nepochopil, proč byste si měla brát syna (35+) k sobě domů, když ona (sousedka) jde do nemocnice. Podle mne k tomu není nejmenší důvod - zvlášt při možnostech dnešní techniky.
Kdyby se jednalo o malé dítě, chápal bych to - je potřeba mu dát najíst atd. Ale chlap 35+ se už o sebe snad umí postarat kompletně sám. Takže jde jen o to, kdyby měl ten epileptický záchvat, aby mu někdo pomohl - hlavně zavolal pomoc. Řešení v době mobilů je podle mne docela jednoduché (i pro laika). Stačí si uložit pod jedno z tlačítek na telefonu tzv. rychlou volbu - funguje to tak, že když to tlačítko (třeba 1) zmáčknete, tak se vytočí automaticky celé číslo pod ním (v rychlé volbě) uložené. To umí i ty nejhloupější a nejobyčejnější telefony.
Může si tak uložit (ten syn) třeba číslo na záchranku - jenže tam budou chtít s ním mluvit, což on (už v záchvatu) nemusí být schopen. Takže to moc neřeší. Lepší by bylo, kdyby si tak uložil číslo třeba na vás. Když by mu bylo blbě, zmáčkl by tlačítko a zavolal (prozvonil) by vás. No a vy už byste automaticky na nic nečekala a volala záchranku s tím, že byste jim hned řekla, kam mají jet a co je za problém. Ideálně abyste třeba měla klíče od jejich bytu a než záchranka dojede, tak tam došla a otevřela byt, aby se k synovi záchranáři dostali.
Tohle bych viděl jako potřebnou pomoc a určitě bych ji třeba já neodmítl. Ale brát si někoho, kdo je (či měl by být) soběstačný a "jen" trpí epilepsií, do domu na bydlení, jen aby nebyl doma sám, vidím jako hodně přehnané a zbytečné. Je spousta epileptiků, co žijí sami a taky to musí nějak zvládnout.
Dobrý den. Bimbam, ty hranice si musíte nastavit Vy sama. Myslím, že už jste pomohla tolikrát, že si to nemusíte vyčítat. Vzhledem k Vaší nedávné ztrátě maminky, by na Vás druzí měli brát i více ohledů. Já osobně bych v této situaci jednala stejně. Nejde vycházet vstříc v každé situaci druhým. Ale právě od lidí, kterým člověk pomůže několikrát a jednou řekne ne, se nečastěji dočká toho, že se urazí a začnou se chovat nepříjemně. Zapomenou rychle na to, kolikrát člověk pomocnou ruku podal, ale jestli-že jednou nevyhoví, pamatují si to sakra dobře. Naučte se říkat ne a bez výčitek. Pomáhejte jen tolik, aby to pro druhé nebylo automatické a samozřejmé a pro Vás vyčerpávající. Ono se nedá zavděčit a pomoci pokaždé a každému..Vy jste té paní už pomohla vícekrát, měla by se tudíž podle toho k Vám chovat. Některým lidem holt chybí soudnost a pokora. Vy za její problémy nejste zodpovědná, pomáhat jí nedokáže ani její rodina...Takže Vy si nevyčítejte vůbec nic.
Dobrý den.
Já mám s takovými lidmi špatné zkušenosti, takže bych se jejího syna neujala. Nikdo ani neví, jak její operace dopadne a za jak dlouho se vrátí z nemocnice domů. Může se vrátit za týden, ale i s pobytem v lázních i za 2 měsíce. Pokud je její syn tak vážně nemocný, tak at jej dá po dobu jejího pobytu v nemocnici do zařízení s lékařskou péčí.
Hodně rádců bude mít opačný názor.
Paní Bimbam, výčitky svědomí mít nemusíte. Takto by zachovala většina lidí. Té paní by v první řadě měla pomoci její rodina a je smutné, že to nedělá. Je lehce se zřeknout vlastní matky, jak to udělala její dcera. A má vystaráno, už se nemusí starat, hurá. Však on se najde někdo, kdo matce pomůže. Lidská solidarita je pěkná věc, ale odtud až potud. Vy jste již pro paní udělala dost. Existují přeci i denní stacionáře, kde by mohl epilepsií postižený syn té paní přebývat. Ta paní umí s vámi pěkně manipulovat, protože zjistila, že jste hodná duše, která neumí říkat NE. Věřím, že je v nepříjemné situaci, ale to neznamená, že vám na bedra přenese část své vlastní odpovědnosti.
Správně píšete - dobrá vůle má své hranice. Pominu-li to, že jste využívaná a ne pomocník, je tady ještě otázka špatného zdravotního stavu syna zmíněné (při záchvatu bez pomoci zemře). Předpokládám, že jste zaměstnaná, ale i kdyby jste byla doma, tak ne vždy. Je to velká zodpovědnost a dotyčná ji po Vás nemá žádat, je-li to tak, jak Vám líčí, nebo je to jen hra na strunu soucitu. Radím, buďte tvrdá a odmítněte. Nemáte zač se stydět, pomohla jste už víc, než dost.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.