Nejste přihlášen/a.
Dobrý den,
Potřebovala bych radu. Jsem emotivní člověk, a když se něco stane, tak se rozčílím. (jsem i hodně empatická) Tak například: nevzali mne do zaměstnání (vysněná práce), protože vzali jiného uchazeče. Byla jsem rozčílená. Pak mně to bylo strašně líto. Lze se nějak naučit ovládat emoce a nenechat zvenčí znát, co cítím, co prožívám, co mne štve? Třeba mne vytočil manžel, sice jsem si napočítala do 20, ovládla jsem se, ale zase se mi klepaly ruce, takže to bylo prostě vidět, a on viděl, že mne rozčílil. A pak mi to stejné udělal znovu, a znovu, a znovu až jsem prostě vybuchla. (prostě věděl, že mne tím dřív a nebo později rozčílí) Nebo třeba mamka, moje švíca něco provede, a máti ji neustále omlouvá, že né a kdesi cosi. Ale když to stejné, udělám já, tak na mne ječí, že todle dělat takhle nemůžu a at se podívám na své chování atd. a jsem ta nejšpatnějí. A moje švíca může? A to jsou okamžiky, co mne vážně žhaví doběla a prostě vybuchnu. (takových situací je více)
Nemáte prosím nějákou radu, co s tím? Nechci to! Ničí mne to. Děkuji
Myslíte si, že existuje třeba nějáká terapie, nemyslím léky, ale něco, kdy bych se to naučila ovládat a "zastavit" v ten pravý čas? Prostě zabrzdit? Někdy se mi to podaří, ale to je mizivé procento úspěchu.
Dobrý den, chápu vás. Je nepříjemné, když vás ovládají emoce. Když už jsou tady, je dobré je někde odreagovat, pokud možno bez publika, např. na zahradě, jít se projít, proběhnout, štípat dříví, někdo chodí mlátit třeba do boxerského pytle, zpívat rock aj. Kdo má pod kontrolou emoce, je vždy vítěz. Všude, v rodině, v lásce, v práci, ve veřejném životě, při hádce, prostě všude. Ale jak na to, že?
Základ ale je umět toto chování stopnout už v náběhu, než se spustí emoce. A před tou emocí je nějaká špatná myšlenka, která to způsobí a ta právě spustí ten afekt. Musíte zachytit už tuto myšlenku a změnit ji. Pozorujte ji a zaznamenejte si ji.
Např. přijdete domů, jste unavená, v práci se moc nedařilo. Doma jsou rozházené boty. Co vás napadne? "To si to nemohou uklidit? Schválně mne takhle točí. Ach jo, nejen v práci, ale i doma to stojí za houby, každý si ze ze mne dělá služku!" a afekt nastupuje, ale ještě mlčíte, ale začínáte se třást. Pak přijdete do kuchyně a někdo vás tam uvítá se slovy: "To je dost, že jdeš! Co bude k večeři?!" Vám proběhne hlavou, že je to přesně tak, jak jste předpokládala, jste tu jen služka, kuchařka a hadr na podlahu a začnete řvát a takhle se to motá v bludném kruhu dokola a posiluje se to.
Pokud dokážete změnit tu první myšlenku, která vede do bludného kruhu afektu a místo něčeho jako "Zatracení bordeláři, to mi snad dělají naschvál? To je ale dneska den, všude jen samé ústrky!" si uvědomíte, že to nemá spojitost se situací v práci a řeknete klidně "Vadí mi ty rozházené boty, pojď si je uklidit!", jste za vodou. Pochopitelně to nezmizí jako mávnutím proutku, ale dlouhodobým procesem tréninku.
Jsou i lidé, kteří vědí, že dovedete báječně řádit a sami se odreagovávají tím, že vás vytočí. Dokud vás nevytočí, stále jakoby přidávají víc a víc plynu. Jakmile dosáhnou vašeho afektu, potvrdí si svou nadvládu nad vámi a svou moc a sami se cítí lépe a uleví se jim od rozlad a mindráků, které stíhají je.
Pomáhá taky jóga, koníčky, které vás odreagují a dostanou tak jaksi nad věc, ale též pomyšlení, které si opakujte: "Nejsem obět ani terč!" Nenechte ho ze sebe dělat. Jakmile se tak začnete cítit, tak to tak bude. Nezměníte okolí, ale můžete změnit jen sama sebe, abyste si to tak nebrala a nenechala se tím okolím trápit.
Nedopustte, abyste se toto pracně učila chápat až ve chvíli, kdy vás porazí nějaká vážná choroba a ten nadhled získáte poznáním, že toto, proč se rozčilujete, jsou jen drobnosti a prkotiny, z hlediska života a smrti naprosto nepodstatné.
Zkuste se chovat flegmaticky k nepohodám, které potkávají každého člověka. Nevzali mně do práce? Když jsou tak blbý, že nepoznali že jsem ta nejlepší, stálo by to tam za prd! Ječí na vás mamka? Odpověď: mami ty máš ale štěstí, že to dělám jen já a ne i švíca. Taky není k zahození na nějaké rýpnutí, které vás vybízí k emoci, říct něco úplně mimo mísu. Žádné počítání do 20, ale přemýšlet o možnosti trefné odpovědi, která mně uklidní. Tím, že bude zaměstnán mozek, na emoce nezbude čas. Lehce se to řekne, ale věřte, že se to dá naučit a je to celkem i zábava.
Přijmout úděl. Každý podpůrný retardér (o který žádáte), je pouze dočasný, nemůžete znásilňovat svou povahu donekonečna. Pokud jste od přírody impulsívní, takovou i zůstanete. Možná se tak ještě pokusit zvládnout extrémy, ale jinak brát sebe samu takovou, jaká jste. Když si budete hrát na robota bez emocí, bude vás to brzy ničit mnohem víc a stejně se k výbušnosti vrátíte.
Tohle je dost těžké. Emoce jsou emoce a chce to hodně času, aby se člověk naučil je ovládat. Měla jsem to samé a přešlo mě to až s přibývajícím věkem. A to ještě dnes kolikrát podlehnu a nechám se vyprovokovat. A kdo je ta švíca. Neznám tento termín. Jestli to je mladší sestra, tak k ní má asi maminka přístup trochu tolerantnější. Jestli to je švagrová, tak se asi maminka nechce hádat s manželkou Vašeho bratra, a podle mne dělá moc dobře.
švíca je starší sestra je to z Brněnský, počeštěný výraz z němčiny Die Schwestr. Omlouvám se, neuvědomila jsem si to.
Neexistuje universalni rada. Ja patrim k pomerne impulzivnim lidem se silnym sklonem k agresi, ale od mala jsem trenovan, ze negativni emoce se na verejnosti proste nemaji projevovat. Zadny vhodny recept jsem zatim nenasel. Hodne sportuji, vybijim prebytecnou energii jak jen se da, do pytle a figurin jsem se namlatil a nakopal, ze by to stacilo na nekolik zivotu, ale na akumulovany vztek to pusobi jen malo a pri momentalnim nastupu asi tezko najdu po ruce boxovaci pytel.
Nezbyva nez si uvedomit, ze jste homo sapiens a rozum by mel byt silnejsi nez emoce. Obcas se mi stava, ze me neco rozzuri k nepricetnosti, ale dari se mi to proste rozdychat, byt jsem na kratkou chvili uplne paralyzovany. Musi to asi vypadat divne, kdyz treba dve minuty tise stojim a mam naprosto skelny pohled a zatinam zuby, ale je to stokrat lepsi, nez tomu dat pruchod, rozmlatit stul a prizabit kohokoli, kdo jde zrovna kolem. Kolegyne mi sice tvrdi, ze v tom dutem pohledu vidi, jak si prehravam situaci, kde kuchynskym nozem postupne masakruji celou kancelar, ale to jen jeji predstavivost... v te me je masakruji kavovou lzickou.
Jednu dulezitou vec si pamatujte. NIKDO neni zvedavy na vase negativni emoce. Plac ani vztek vam okolni svet nebude tolerovat. Delejte si to v soukromi, kde s tim nikoho neobtezujte.
Amadeus, ale v soukromí, tedy pokud tím míníte to, že jsem úplně sama, mne nemá kdo vyprovokovat a tak jsem v klidu a nešílím. A na stranu druhou můžu být v naprostém soukromí domova s manželem a ten mne vyprovokuje. Tak to se mám jít vztekat třeba do garáže, abych ho chudáčka neobtěžovala, protože na mé emoce není zvědavý? Tak proč provokuje až do krajnosti? Mně to dělá můj syn a je to hrůza "hrůzoucí".Kancelář je něco jiného, tam lze své emoce na uzdě udržet. Mohu odejít vyřídit něco jiného, pomyslet si že je kolega vůl, nechat to plavat. Ale doma, to je jiné kafe!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.