Jsem psychicky nemocná?

Dodám to, co tu ještě nezaznělo: jděte na to pomalu. Nejdřív brigádu, at si zvyknete. 20 let doma a hurá do práce na 8 hodin denně, zvlášt pokud by pracovní doba byla dlouhá a Vy pak měla špatné pocity z nezvládání domácnosti - to zavání průšvihem. Jděte na brigádu, klidně na víc, aspoň zjistíte, na co máte a na co ne, k čemu Vás to táhne.

Dobrý den,nejsem odborník na psychiku tak to nebudu rozebírat.

Jen jsem chtěl říct že mi to připadá naprosto jednoduché.20 let jste nepracovala a představa že budete mít povinnost,zodpovědnost vás děsí.Já tomu říkám lenost.Nebojte ,když to zvládne většina lidí , zvládnete to taky.

Možná ne ,možná vám křivdím.

Myslím, že vám rozumím. Vybavuje se mi situace, kdy jsem se po dvou letech mateřské dovolené vracela do zaměstnání. První týdny jsem tam byla k ničemu. Myšlenkami doma, z míry mě vyváděl zvonící telefon. Samozřejmě se to srovnalo, ale byla jsem mladá a měla velmi zajímavé zaměstnání.

Vašich 20 let doma je hodně douhá doba. Ale na druhou stranu si jistě dobře vedete jako hospodyně, píšete, že máte zušenosti s rekonstrukcí domu a manuální práce se nebojíte. Dnes je mnoho rodin pracovně vytížených, které hledají právě schopnou hospodyni. Myslím, že byste měla hledat něco takového. Je to práce, které dobře rozumíte, nebudete mít dojem, že vás pozorují a všelijak rozptylují kolegové.

K nám domů nyní chodí pečovatelka, pomáhá mi s maminkou. Tuší, že za pár týdnů asi o zaměstnání přijde, je to nějak přes Úřad práce, organizace pár měsíců bere na nezaměstnaného příspěvek, pak ho propustí a přijme jiného nezaměstnaného, zase s příspěvkem. Tako paní si chce do budoucna sama hledat klienty - staré lidi, kteří potřebují pomoci s nákupem, umýt okna, popovídat si. Výdělek jistě není závratný, ale přece něco. Myslím, že i tímto směrem byste se mohla rozhlížet. Alespoň na "rozjezd", než se mezi lidmi více otrkáte.

Myslím si, že každý, kdo dlouho nepracuje, nemusí být hned psychicky nemocný. Jenom jste si zvykla na určitý stereotyp, to víte 20 let je dlouhá doba a teď máte strach, jak to všechno zvládnete. Zda to vydržíte. Ale můžete si za to sama. Proč jste se po práci nerozhlížela už dřív? Já vím, že jí není přebytek, ale za 20 let byste jistě už nějakou našla - a ne jednou! A pokud snad ne - to byste musela být bez rukou!

Asi Vás nic netlačilo do práce,manžel peníze vydělal, přísný na Vás nebyl a tak nic nebránilo tomu, abyste byla doma. Pak jste si na to už zvykla natolik, že Vám nyní práce připomíná noční můru.

U nás to bylo jinak. Byla jsem bez práce 1,5 roku, manžel to sám neutáhl, peníze potřeba byly. Chtě nechtě jsem si musela dát za klobouk své vzdělání a jít makat jako dělnice na linku. A byla to další zkušenost. Peníze jsem si vydělala, přispěla jsem do rodinného rozpočtu a navíc jsem si brzy odvykla tučnět doma. Jezdila jsem totiž na kole 10 km tam a 10 km zase zpátky, za každého počasí.

A byla jsem ráda, že jsem se odhodlala. Věřte, každým rokem je člověk pohodlnější, nechce se mu mezi lidi, neví, jak to zvládne, spravil se, nemá ani co na sebe - doma je zvyklý jen na tepláky...Ano, tohle jsou nejčastější výmluvy.

Ale kdo chce, opravdu najde. Chybu vidím v tom, že jste to nechala dojít tak strašně daleko. Kdybyste to začala zkoušet po mateřské, věřte, že by to šlo. Dneska už jste taková "pipka domácí" a co jste kdysi uměla, to jste už zapomněla.

Začněte, začněte, teď před Vánoci ve velkém přijímají třeba obchoďáky na brigády. Kamarádka je půl roku v důchodě, sama v 1+1, doma jí byla dlouhá chvíle a hned ji vzali na kasu do Tesca. Líbí se jí tam, je mezi lidmi a vydělá si. A to je důchodkyně, která by už měla nárok sedět doma a užívat si důchodu.

Tak se do toho dejte, jinak spláčete nad důchodem. Ale to spláčete stejně. Připadá mi neomluvitelné takhle si nechat protéci život mezi prsty. Manžel měl být asi přísnější, styděla bych se nechat v produktivním věku sedět doma a někým se nechat živit. Stane se to, že člověk přijde o práci, ale běhá, hledá, až najde jinou. To opravdu není na psychiatrii, to je na budku! Jaga.

A že uvažujete o tom, pořídit si "průkazku na hlavu"? Děvče, děvče, Vy nejste jenom líná, ale i pořádně vyčuraná. Zajímalo by mě, jak byste vyžila, kdyby Vás nesponzorovala rodina. Pokud by to bral každý tak, jako Vy, byli by všichni, kteří v tomto státě pracují, na psychiatra.

Ale no tak. Zvedněte se z kanape a šup na nějakou brigádičku. Uvidíte, že to manžel ocení. Za ty roky, co Vás živil, si najednou bude moci kapánek oddychnout. Svatý člověk.

Docela Vám rozumím. Já mám v podstatě to samé, až na to, že jsem ještě studentka, také se obávám, že to nezvládnu fyzicky ale hlavně psychicky. Je to vážně začarovaný kruh. Každopádně, pokud jste ochotna to s psychoterapeutem rozebrat od kořenů, zkuste to. Mně to bylo také doporučeno, ale já se u ní neuměla otevřít a to, co mě trápí, jsem jí stejně nedokázala říct. Takže to bylo v podstatě k ničemu. Přeji hodně štěstí, at se to zlepší. A samozřejmě by bylo dobré začínat s prací postupně, když jste tak dlouho nepracovala, aby jste si postupně zvykala. Také jsem si už říkala, že bych možná radši měla spoustu dětí, abych nemusela chodit tolik do práce a že bych se raději starala o domácnost, ale to zřejmě nepůjde, protože nevím, kdo by nás živil a byla bych asi ze společnosti vyřazená apod.

Nebýt zaměstnaná 20 let je hodně. Práce dnes není ani pro kvalifikovaného, zdravého člověka, nebo pro mladého po škole, který je rychlý, adaptabilní. Co můžete nabídnout zaměstnavateli? Poptejte se spíše v okolí svých známých, kteří by Vás zaměstnali na zkrácený úvazek a obrazně ,,drželi nad Vámi ochrannou ruku,,.

Já osobně, jako personalista ve firmě, bych Vás po 20 letech v domácnosti na práci v kanceláři nepřijala. To Vám ujel vlak. Co jste se ve škole, máte-li nějakou, naučila, tak dnes neplatí, samozřejmě jak ve kterém oboru.

Ta hospodyně by se mě zdála jako nejlepší řešení. Nyní před vánocemi je velká poptávka po službách souvisejících s úklidem. Takže najděte v okolí agenturu, která se zaměřuje na tyto služby a zaregistrujte se tam. Úklidy jsou většinou na zkoušku, na pár hodin. Poznáte, co to obnáší a pak si můžete přidávat zákazníky. Někde je potřeba i ŽL. Fyzické práce se nebojíte, tak by to mohlo vyjít.

Obcházet doktory pomůže v určité akutní fázi, kdy se člověk složí, je na dně, ale ještě dokáže situaci zhodnotit. To si myslím u Vás není. Vy si jenom nevíte rady a tady by byla ta nejschůdnější cestička jak z té nezaměstnanosti ven. Každopádně i to, že jste napsala sem do poradny je dobrý krok k řešení Vaší situace. Protože jste začala být aktivní.

pro začátek zkuste klinického psychologa a psychoterapii. Psycholog by měl sám navrhnout psychiatra, pokud se mu potíže budou zdát vážnější

To, jestli máte dystymii, vám řekne pouze lékař - psychiatr na základě rozhovoru s vámi. Dystymie je sice nepříjemná (moje vlastní zkušenost), ale nikoli neléčitelná. Dokonce existuje lék určený přímo k léčbě dystymie. V žádném případě to není na IV nebo ZTP. Ve vašem případě bych asi odbornou pomoc vyhledala, nejdřív možná psychiatra, který posoudí váš stav a pak by asi, třeba na jeho doporučení navšítivit i psychologa.

Zlobte se nebo ne,,ale já tomu říkám lenora.Kdyby jste zůstala doma bez muže co byjste dělala?Kdo by vás živil? Nemáte nic celkem odděláno.Vždyt nebudete mít ani důchod ,muž vám určitě platí,ale z toho nevyžijete.Nevím,kolik je vám let ,ale musí to být určitá zátěž pro muže,,nebude stále při síle,,,,,jak mu chcete pomoci?A ještě chcete důchod! Lidé jsou postižení chodí do práce,jako jeden můj známý.A mohl -by být doma.Psycholog s vámi nic nevyřídí ,,to si musíte srivnat v hlavě sama.Máte se příliš dobře a myslíte že vám dá někdo zadarmo?Chce to jenom chtít...Měla byste dělat něco co vás baví ai vaše stavy pominou,,

Vážená paní, myslím si, že vás nechce nikdo ukamenovat, ale "rádcové" se vás pokoušejí zvednout ze židle a donutit jít něco dělat. Vy jste si pouze zvykla být doma, kde všechno znáte, umíte a nikdo vás do ničeho nehoní. Teď vám pravděpobně děti dospěly nebo už vyletěly z hnízda a váš manžel si uvědomil, že už se nemáte o koho starat a přeje si, abyste šla do práce. A vy se jednoduše bojíte selhání. Dosud jste všechno znala a zvládala a najednou byste měla přijít do neznámého prostředí a mezi neznámé lidi. Nevím jaké to je 20 let nepracovat, ale vím jaké to je mít průkazku ZTP a chodit na psychiatrii.

Je mi 57 let, vychovala jsem sama dva syny, (rozvedla jsem se, když jim bylo 5 a 6 let). Když se děti osamostatnily a odešly z domova, odešla jsem i já do Prahy, kde jsem si našla přítele. Pracovala jsem jako OSVČ. Za půl roku jsem zjistila, že mám rakovinu děložního čípku, čekala mě radikální operace, následovalo ozařování a chemoterapie. Každý den, když jsem klečela u mísy na WC a zvracela, jsem si říkala, že když tohle všechno vydržím, budu zdravá, že tu mrchu porazím. Můj přítel stál po mém boku a stojí dodnes, teď už jako manžel. Když jsem se uzdravila, skončila jsem s podnikáním a našla si práci. Za rok začaly komplikace, postupně začala ochrnovat pravá noha. Neurolog mi sdělil, že to jsou následky ozařování a čeká mě ochrnutí všech končetin. Tak jsem si vzala francouzské hole a zase vyrazila do práce, dokud ještě můžu. Na psychiatrii si chodím pro léky a pokecat si s doktorkou.

Si nevěřím ani na uklizení, no jo, ale jak to můžete vědet, kydž jste to ani nedělala? A hned víte kam delegovat uklízení, tzv. ani na uklízení...))Nemůžu dopoledne, kvůli dětem? Vy kojíte? A přejídání... jak píšete jste řešila ze psycholožkou, místo v tělocvičně...co dodat.

Já jsem taky doma, od státu nic neberu, manžel si mně hýčká...a proč? Protože nám to vyhovuje a máme na to a nehledáme kličky jako, že by to bylo na hlavu))to by mně ani nechtěl kdybych byla na hlavu. A tlustá už vbůbec ne ))a na důchod si můžete spořit taky. Já mám naspořeno každý měsíc. Takže se přikláním k té vyč... co tady zazněla, ačkoliv asi ani ně, páč to chcete uhrát na blba a to nevím, který chlap chce mít cvoka v posteli---a ještě být u toho fiančně úspěšný, uvažujte!

Nějaké příznaky deprese by na Vás dle popisu seděly. Ale na ztp zapomeňte,ta se na psychické problémy nedává a už vůbec ne na takové mírné. Já pobírám id na těžké deprese a na ztp nemám nárok,ztp je totiž určena tělesně postiženým. Raději se snažte aktivně řešit svou nemoc a sebe sama...Ve Vašem případě bych nejprve zkusila psychologa a pokud ten uzná,že byste potřebovala i léky,tak potom psychiatra. Ono také záleží,zda jsou u Vás ty sebevražedné myšlenky dané nemocí a nebo situací,v níž jste a maladaptivním způsobem,jakým ji řešíte. I s tím by Vám psycholog mohl pomoci. Držím palce a pomoc pro sebe určitě vyhledejte.

Nehledejte nemoc, promluvte si třeba i stím psychologem a hledejte práci, určitě to zvládnete, pokud nějakou najdete.

Myslím, že je docela normální, mít velké obavy, když po dvaceti letech máte podstatně změnit svůj styl života. Ve vlastním zájmu byste měla začít pracovat (finanční pomoc rodině a Váš důchod), dobrá rada je najít si nejdříve brigádu, klidně jednodušší práci, třeba i úklid a pomalu se vpravovat do toho nového denního rytmu a nových povinností. Já někdy říkám, že na práci je nejhorší to, že člověk tam musí každý den znova, nejen, když má náladu . Doma si čas můžete rozvrhnout podle svého, v práci to naprostou většinou nejde. A obavy z toho, že neuspěje, má prakticky každý, nikdo nemá úspěch předem zaručen. Co nejvíce úkolů (kroků) doma si předem promyslete, abyste je pak mohla dělat automaticky, omezíte tak ranní spěch a zmatek, večer připravu na druhý den atd. Pomalu si zvyknete, bude se Vám dařit a na úvahy o nemoci si ani nevzpomenete, držím palce .

Jak jste mohla vydržet 20let doma? Byla jsem na mateřské 2,5roku a když mi nabídli, že se můžu vrátit dřív jako záskok za kolegyni, hned jsem šla na zkrácený úvazek a jakou jsem měla radost, že jsem zase mezi lidmi a pracuju hlavou a ne doma blbnu. Protože co si budem říkat, kdo je jen doma ten opravdu blbne, nemá podněty z venkovního světa, nemluví s jinými dospělými, neřeší pracovní problémy, jen se stará o děti a domácnost. Víte když si přečtu příznaky dystymie, tak bych jí vlastně mohla mít taky. Únava, slabost, nadměrná spavost a zároveň někdy nespavost, beznaděj, pesimismus, pocity na omdlení. Někdy jsem večer po celodenním shonu, péči o dítě a velký dům tak hotová, že si přeju na místě omdlít a mít klid. A se mnou by dystymii mohla mít vlastně velká většina žen, co se starají o děti, domácnost a do toho pracují. Prostě je to zápřah a někdy má člověk pocit, že je toho moc. Psychologa zkusit můžete a vlastně by i měl pomoci, ale myslím, že jste se vlastně nikdy nenaučila pracovat a teď máte obavy z toho, že budete muset.

Platí vám manžel nějaké komerční důchodové pojištění? Protože za těchto podmínek nesplníte podmínky pro starobní důchod. Mám známou, která je v domácnosti. Manžel jí platí měsíčně komerční důchod. pojištění

Jinak důchod. pojištění si lze jako OBZP platit na OSSZ tuším max. 15 let. Max. 1 rok zpětně. Doba, po kterou jste byla vedena na úřadu práce, lze za určitých podmínek doplatit celá.

dobrovolná účast na důchod. pojištění cssz.cz/...

Netrapte sama sebe. Tak se situace nevyřeší a Váš stav se nezlepší. Nebojte se nechat si pomoci od odborného lékaře.

Sama jsem měla problémy (jiné než popisujete) a už samotný moment, kdy jsem se rozhodla začít řešit to s lékařem (psychyatrem) mi moc pomohl. Nebudte v tom sama! Moc držím palce.

chápu vaše obavy. sama jsem byla takhle na dně se sebedůvěrou po roce a půl nezaměstnanosti, málem jsem ani nevyšla na nákup ( jsou tam lidi )

zkuste nějakou brigádu, a tam uvidíte, jak se to pak " při provozu" zlepší. navštívit psychologa můžete taky, někdy probrat problém nahlas už samo o sobě pomůže...