Chybí mi společnost

Ahoj, potřebovala bych radu ... Už asi od osmé třídy nemám moc kamarádů. Vždycky to bylo jen tak ve škole mezi spolužáky, to jsem se vždycky se všemi bavila, měli jsme se rádi, byla jsem i jedna z nejoblíbenějších ... Ale to bylo jen v rámci školy, pak už se nic s nikým po škole nepodnikalo. Občas, když jsem zaslechla, že někdo někam s někým šel, tak jsem byla zklamaná, že mě nevzali ... Myslím, že je to i částečně kvůli tomu, že jsme odmala jezdili s rodinou každý víkend na chalupu, tak jsem nikdy moc o víkendu jít nemohla, tak si na to asi ti lidi zvykli a nikam mě nezvali. Já jsem ten typ, co se strašně nerad vtírá, takže to nedělám. Ale vždycky, když mám možnost s někým někam jít, je to pro mě svátek ... Teď jsem v prváku na střední. Strašně jsem se sem těšila, to období od přijetí po první den školy jsem prožila jako ve snu o báječné střední. Myslela jsem si, jak to bude jiné, jak si najdu spousty kamarádů, se kterými budu trávit všechen volný čas ... A najednou bum dolů z oblak, nic takového není. Ano, se spolužáky se bavím, ale je to stejné jako na základce. Až na to, že s lidmi se základky jsem si rozuměla více, protože jsme se znali déle. Prostě mě už ta samota leze na mozek ... Když přijdu v pátek ze školy, je hezky a já vím, že stejně víkend strávím buď doma u počítače, nebo u koní, což je můj útěk z reality ... Nedávno jsem kvůli tomu měla takouvou depku, že jsem řvala do polštáře, měla jsem zimnici a pak se stala i taková věc, že jsem vytáhla žiletku s myšlenkami, komu bych vlastně chyběla, kdybych tu nebyla ... A jaký má můj život vlastně cenu, když nic pořádného nedělám ... Párkrát jsem se řízla, ale už to opravdu nikdy neudělám, byl to jakýsi skrat a já jsem navíc proti takovým věcem, jako je sebepoškozování. Problém asi je, že jsem ze začátku spíše tiší, ale to neumím ovlivnit, prostě nedokážu kecat s někým, koho moc neznám. Snažím se, ale moc mi to nejde . Jsem taky málo důvěřivá a spíš si nechávám problémy pro sebe. Vlastně je ani nemám s kým sdílet ... Snažím se ale s lidmi komunikovat, být více společenská a přátelská, ale nevtírám se, to vůbec ne ... Kdykoliv se něco pořádá, kam můžu jít, tak s radostí jdu, to už jsem psala ... I já se snažím často natuknout, že bychom mohli někam jít, ale nikdo se nechytá. Opravdu mi chybí nějací praví přátelé, kterým bych se mohla svěřit a být s nimi. Co dělám špatně? Co mám změnit?