Nejste přihlášen/a.
Ahoj, mám poslední dobou celkem problém. Mám pocit, že mě nic nebaví, jsem už taková celkem laxní, lenivá. Jsem schopná klidně celý den proležet v posteli. A jsem hodně spavá. Třeba dnes jsem měla od rána školu, tak jsem šla spát dřív, sama od sebe jsem se vzbudila ještě dřív než jsem musela, tak jsem šla ještě spát no a pak ve spánku jsem si vypla (!) DVA budíky, takže jsem se vzbudila až když bylo pozdě.
Pomalu až mi "hoří koudel u prdele", tak jsem schopná zabrat. Zas ale každý máme hranice trochu jinde. Takže zatím mi nenastaly nějaké ohromné problémy, že bych propásla deadline nebo šla do školy totálně nepřipravená. Přesto mám trochu strach, aby se to neodráželo na mých studijních výsledcích, končím teď bakaláře. Jako dokážu se v konečném důsledku dokopat k věcem, které se potřebují udělat, ale mám pocit, že ne dostatečně a to přitom v závěru třeba dělám víc než někteří jiní, kteří si na nějakou lenost nestěžují.
Prostě mám pocit jako bych vyhořela. Na gymplu jsem patřila spíše k premiantům, byla schopná jsem se našprtat. Problém jsem s tím neměla. Průměr za celé čtyři roky na střední jsem měla 1,4. Nepíšu to proto, že bych měla potřebu se vychloubat. Prostě je to jen důkaz toho, že jsem dokázala zamakat. Teď nemám ve škole nějak víc problémů než všichni ostatní, ale nepoznávám se. Štve mě to, co si budu vykládat, ale stejně nejsem schopná... Připadá mi to pomalu jak nějaký sebedestruktivní sklon :D, prostě dokud opravdu nemám strach, tak neřeším. Což ten pocit svědomí je slabší a slabší. Sice když se bavím s někým z mých vrstevníků, tak přitakávají a říkají, že to mají stejně, ale pochybuji, že jsou z toho pak špatní jak já.
Připadám si jako v začarovaném kruhu, nejde mi se změnit. Jako dokážu se třeba fakt kousnout a celý den pracovat na nečem, co mám, až se dostanu do předstihu, ale pak třeba zas 2 dny nic nedělám a jsem tam, kde jsem byla. Zatím jsem vždycky vše stihla, ale jakým způsobem se k tomu dostávám...no nevím, jestli je to normální...Vím, že mě to trápí, ale stejně to nedokážu změnit a nevím proč! Taková jsem dřív nebyla... Nechci, aby to zašlo až do toho bodu, kdy mi to něco zkazí.
Skutečně čirá lenost. Zapomeňte na tolik módní prokrastinaci, vyhoření a návštěvu psychologa. Jde o naprosto přirozenou věc, kterou občas trpíme všichni. Sebedestruktivní sklon možná souvisí s určitým...jak to jen vyjádřit...postupným uvědomováním si, že svět nepatří vám, ale s největší pravděpodobností v něm mohou mít slovo i jiní, což na sebedůvěře a elánu dvakrát nepřidá. Dovolil bych si citovat psychiatra Radkina Honzáka: „Špatné náladě se začalo říkat deprese, lenoši pro změnu trpí prokrastinací a aktuálně jsme všichni vyhořelí."
Veve, co studujete? Vybrala jste si správný obor? Zajímá Vás? Nemůže jít jen o reakci na to, že je zvolený obor něco jiného, než jste si představovala?
Nestuduji přesně to, co jsem si představovala (zpětně když tak nad tím přemýšlím..měla jsem tolik možností kam jít, že těžko říct, co jsem si vlastně představovala. Obvlášt, když realita bývá od představy často daleko.) Přesto si myslím, že jsem dopadla ještě dobře. Možná to tak ale vnímám, že prostě musím něco vystudovat a když už jsem se na tohle dala, tak to i dodělám. Říkám si, že kdyby mě ta škola zas až tak moc nebavila, tak bych tam už ani nebyla. I když zas na druhou stranu, jsem taková, že ve valné většině případů, když se na něco dám tak to i dokončím. Také vycházím z toho, že neznám nikoho ve svém okolí, kdo by byl naprosto zapálený pro to, co studuje.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.