Nejste přihlášen/a.
Resila jsem podobnou situaci. Rovnou vam na rovinu rikam, zapomente na vypoved v praci atd. Babicka ma na spoustu veci ze zakona narok (pecovatelka atd), jsou to veci, na ktere odvadela dane a neni vase povinnost toto dotovat, protoze si postavila hlavu. Ja to s dedou vyresila tak, ze jsme nahrali jeho chovani a pres obvodaka bylo navrhnuto kolecko pres psychiatrii, deda se sakra talek, kdyz mu rekli, ze pak by o nem mohli rozhodovat uplne cizi lide (mela jsem to k nemu 2,5 hodky, denne jsem to nezvladala. Doktorka vysvetlila, ze pak by nebylo zadny podpis/nepodpis a bylo to. Najednou rychle pochopil. Obavam se, ze chovani, ktere popisujete he take zapor na nervy. Kazdopadne ja se na reseni vlastne dostala diky kolecku okolo zbrojaku, u psychologa byla pani s podibnym problemem, jaky jsem resila ja a jaky byni resite vy, opravdu pomohl, jiste by vam poradili i primo psychologove, zamereni na stare lidi. A rada, take jsem ji dostala a moc se ji neridila, dojela jsem na ni zdeavitne. Jste na babicku sama? Nema vas otec sourozence, vy sourozence atd? Jen at prilozi vsichni ruku k dilu, nebudte jako ja, vse jsem delala v zasade za 4 lidi sama! Zadny poradny spanek, dovolena atd, prerusena skola atd. Neberte ohledy na vymluvy, ze napriklad segra ma deti atd. Rodinne pravo nikde neuvadi, ze lide jsou z povinnosti pece o rodice atd vyjmuti tim, ze si poridili deti, nemoce atd. Az se bude dedit, uvidite jak najednou bude kazdy babicce nejblizsi. Navic, ja na tohle ve vyskedku dojela tezkym potratem a ted deti mit je celkem pozde. Vase babicka vam nema co urcovat jak budete zit, co vse financivat, vas otec zije, v ramci moznosti, napriklad pokud sam se starat nemuze okolo soc. sluzeb, ktere muze na rozdil od vas narokovat i pri matku atd. Takhle budete vy vydavat nemale penize za neco, u ceho si vase babicka hraje na tezkou frajerku ale dostat vas samotnou na dno financne, zdravotne ji hloupe neni! Garantuji vam, zse takto doma a skakani kolem nekoho, kdo je schopen po cizich rvat neco o svinich zabije hodne veci. Nikdo po vas nemuze chtit, abyste na ukor jinych omezovala takovym zpusobem svou rodinu, vztah atd. Popsala jsem dedu, pred 15 lety zemrel a nasledivali to same s otcem. Tech vymluv co byky u sestrenic ("vis, ja mam deti") bylo od sourozencu atd. mane to daleko (chtela jsem si drze vzit o vanocich atd 14 dni dovikene, po 4 letech pece opravdu drzost! Hosi a jejich komety se vymlouvaly na deti, kterym byli pres dvace, cece i praci. Proste povinnosti rozdelit a byt tvrda, pokud jsou dalsi! Kdyz ne, byt i to tvrdsi a nedelat za pecivatelky atd! Drzim vam strasne moc vsechny koncetiny! Jinak je usmevne, jak vy byste se strhala a u tema "pocitacova babicka" je babe zatezko dat mame cukrovi a bramborovy salat
Bohužel, babička nikoho než svého syna-mého tátu a mě nemá, takže je to vše na nás.
Kdyby alespoň přijala někoho z té pečovatelské služby, aby si člověk mohl chvilku odpočinout. Z práce tam jedu hodinu a čtvrt, dostanu se tam kolem šesté, než všechno obstarám, tak je večer, domu dojedu pozdě, už jsem psychicky na dně.
Ma, ma pecovatelskou sluzbu, holt budete muset prtvrdit, nejezdete, dokud nebude chodit pecovatelka! Ted jste na dne, myslite, ze za rok na tom budete lip? Zkuste, at vam logicky vysvetli, proc vy mate delat praci nekoho jineho! Do domova ji nestrkate, ale nonstop servis povinna zajistovat nejste. Jestli neni nikdo jiny, tim spis se nenechte terorizovat! Kdybyste mela deti, vylejete je i s vanuvkou do kanalu, aby mela servis?
Jako chlap bych rad prispel do diskuze. Snad aby to zde nebylo, ze vse je jen na zenach. Svoje nejlepsi leta jsem stravil ve vzahu s partnerkou, ktera ze zacatku mela trochu pohybovych potizi, ale zase byla velice hodna. Starali jsme se i o deti jeji sestry. Myslim, ze jsme si to celkem uzivali vsichni. Pozdeji zdravotni problemy partnerky narustaly a s nimi i podrazdenost, agresivita, litostovost. V normalnim vztahu by od toho clovek odesel a nikdo by se mu nemohl divit. Nemocneho cloveka vsak opustit nelze. Po nekolika desetiletich partnerka zemrela. Dnes jiz muzu rici, ze to bylo pro vsechny tak trochu vysvobozeni. Samozrejme jsem se do neceho dalsiho jiz nehrnul. Dnes je tedy situace takova, ze za par roku nebudu mit zadnou oporu, nevybudoval jsem si zazemi, navic moje matka prisla o manzela a sama zatim neumi prilis zit, a to ma kolem sebe cca 4 lidi. Myslim, ze ji trochu rozmazlujeme. Co tim chci rici. Sebeobetovani je pekna vec, nakonec ale clovek skonci s krabici fotek v LDN a bude zlobit jen zdr.sestricky. Ale vazneji. Na tyhle situace drive existoval institut vselijakych Řádů sester atd, které meli trpelivost a zkusenosti s peci o mj. zlobive starousky, nebo si rodiny porizovali vice nez dnes 2 deti, aby na stari meli zastani. Take system vejmínků ten dnes asi chybí.
Presne - piseme vlastne to same Nekde jsou ale hranice, babicka odmita to, ci muze mit, terorizuje celkem slusne a podobne. Sebeobetivani je hezka vec, babicka ma kolem sveho zadku servis a jeste pocita prave se sebeobetivanim vnucky i jejiho partnera, je vubec krasa, jak nekteri lide chteji urcit, ze kvuli jejich paskrivosti by jiny nemel mut vlastni rodinu a tim padem i take na stara kolena nekoho kolem sebe! A opravdu si nemyslim, ze tohle tema pece je jen o zenach (to ze mym bratrum bylo zatezko si vzit po 5 letech volno, to je vec jina, nastesti bejsou vsichni lide takovi Jako moje sousedka ma tri deti, holky, neni ochotna se postarat jedina a to je vsechny udrzela na VS aniz by museli na brigady atd My ji nakupujem a svete div se, jedna z holcicek prijela, ze potrebuje penize. Verite, ze pred tim mi s klidem zavolala a nadiktovala objednavku zradla sobe i svemu 15 letemu spratkovi na silvestra (na rozdil od nas ma auto - myslim, ze tihle mluvi za vse? Jako baba je v pohode, ditka na ranu ostrejma a krasne je videt, jak takovi lide hodi peci o rodice na kohokoliv
Mne asi podobná situace čeká a nechci aby to vyznělo nějak ošklivě, ale je na vás jak se rozhodnete, dle mého je pro vás a pro vaši rodinu jedinné řešení - soudní zbavení svéprávnosti (což jsem se dočetl, že dle NOZ už neexistuje, ale pořád ten istitut nějakým způsobem lze použít) a umístění babičky do dodomova důchodců či např stacionáře ČČK apod. i proti její vůli.
To že se snažíte babičce plnit první a poslední je sice hezké, ale myslíte si že člověk s demencí, alzheimerem apod. to nějak ocení? Nepíšete kolik babičce je, ale ona tu může být ještě 5,10 nebo 15 let. Opravdu se chcete do 50 o ní starat, tak že nebudete mít žádný osobní život, žádnou rodinu, NIC? Myslíte si, že s Váma vydrží i přítel?
A opravdu myslíte, že by babička toto po vás chtěla pokud by byla zdravá a při smyslech? To co si přeje teď je irelevantní a v rozporu s jejím prospěchem, to si musíte uvědomit i kvůli vašemu svědomí.
Souhlasím, nemá smysl se obětovat tam, kde není žádný pozitivní výsledek. Ve svých 34 letech už i tak máte nejvyšší čas na založení rodiny, a jak píše Honza, babička tu může být ještě deset let.
I když to možná vyzní tvrdě, nemocní lidé patří do míst s cílenou péčí a odborným personálem. Teta se stará o svou mámu, ležáka, krmí sondou, přebaluje apod. Musela odejít z práce, díkybohu děti už jsou dospělé, jinak nevím, jak by zvládala zcela dementní matku, svou rodinu a ještě práci. A ačkoli je to kreté, tak nějak se čeká na skon babičky, protože to není život, to je jen jakési živoření hluboko pod hranou lidské důstojnosti.
Její známá se zase stará o manžela, ten kvůli cukrovce před asi rokem a půl přišel o nohu. Berle má, nabízeli mu protézu, on vše odmítá, na všechny jen sprostě křičí, nadává, jídlo hází po zemi, schválně celé dny leží a nenechá se ani zvednout, pere se s nimi, hází po nich věci, naschvál kálí do postele apod. Dementní není, ale chová je jako dement. Ani život s takto "nemocným" člověkem není nijak lehký a jak manželka, tak dcera jsou velmi neštastné a netuší, jak z toho ven.
Z Vašich informací není jasné, kolik je babičce let a jak ta začínající demence u ní vypadá. Nicméně si myslím, že jste si babičku po úrazu poněkud rozmazlili. Babičce to zřejmě ještě celkem myslí a tak si musí uvědomit, že je každý za svůj život zodpovědný, jak si ho zařídí a jak se k okolí chová. Bohužel jí nic nenutí do chození a buzeruje Vás, protože jí to trpíte. Zkusil bych udělat změnu:
Prvně bych babičce sdělil, jak se věci opravdu mají. Má určité potřeby, které Vy jako příbuzní respektujete, ale vše má svoji míru a musí se taky sama snažit. Nikdo z Vás není její otrok. Je to jak s malým dítětem.
Prvně bych nekompromisně odstranil, resp. nahradil věci, které jí mohou být nebezpečné (plynový sporák, zápalky, a pod.) Trochu bych ubral ze soustavné péče. Předpokládám, že má chodítko (opěrka s kolečky), případně jí ho obstarejte. Naučte jí na tom. Demontovat v bytě práhy, aby s ním mohla chodit mezi místnostmi. Rehabilitační sestře bych snížil úvazek na obden - předpokládám, že dochází přes den, takže by jí tatínek mohl sekundovat tatínek hodinku na nějaký úklid, hygienu a přípravu jídla. Druhý den rehabilitaci úklid, hygienu a jídlo s Vámi podvečer. Takže na střídačku s tatkou ob den.
Zkusil bych dát babičce k posleli thermosku s čajem a nějaké jídlo, aby nehynula hladem, ale zase ne příliš mnoho, aby jí to nutilo chtít se sama obsloužit a pustit se do chození.
Je to těžké, ale ten člověk se musí do jisté samostatnosti donutit, když se sám nepřinutí, jinak se z toho zblázníte. Vrátit zpátky to můžete vždycky. Musíte vytrvat a nepovolit. Pomalu to půjde...
Mám stejný problém s otcem...
Pes, vy předpokládáte, že s babičkou je alespoň trošku řeč. Ale ze psaní tazatelky vyplývá, že není. Demence, alzhaimer. Není to o rozhovoru, o logice a pochopení, o snaze sebeobsluhy. Je to o ležení v posteli a plenách, odmítání všeho a všech. Babička chce jen ležet a spát. Nic jiného ji nezajímá a nic jiného neudělá. A taky o agresi, když ji z toho někdo vytrhne. Tazatelka nemůže babičku nechat shnít ve vlastních výkalech. Sebeobětování není vůbec k ničemu. Sama jsem rodiče dochovala, ale ti měli snahu chovat se jako lidé. Měli to v hlavě vpořádku. Vaše babička ne. Já se strašně bojím navrhnout řešení. Zbavení svéprávnosti a požádání o ústav, kde bude babička v čistotě a najezená. A vy k ní nastřídačku denně docházeli. Neukamenujte mě!
Pro snadnou manipulaci s ležící je polohovací postel, babičku posadíte i proti její vůli, může si pomáhat hrazdičkou a pod.. Dá se vypůjčit, nová je za 10 a více tisíc. Případné pečovatelky by byly nadšenější, babička v pohodlí. Komě demence může za babiččinu agrsivitu také strach, co s ní bude a srovnává si, že přijde smrt - to hádám, nevím kolik je babičce roků. Jednat sní je oříšek i pro profesionála, LDN jednoduše svěřence tlumí, aby "dal pokoj". Domov důchodců ji nepřijme, chtějí ty zdravé a potávka je obrovská. Bude to na vás. Proti spavosti denní mojí babičce pomáhal vycvičený pes, chodil budit. Držím pěsti.
Kristino, obdivuji Vaši péči o babičku a klobouk dolů. Nenechávejte babičku napospas osudu. Věřte, že se do cizího prostředí bojí, co kdybyste si jí vzali k sobě? Je mi špatně z některých slov, co jsem si zde přečetla o starých lidech, fuj. Nechápu sobectví takových, však ono je to stáří také čeká.
Nevím, teď jsem to znova vše nečetl, ale myslím, že tu nikdo nepíše aby babičku nechali "na pospas osudu"?! Přesně jak píše Martina, umístit babičku do péče odborníků kde bude mít péči 24h denně není nechat na pospas. Navíc jí může celé rodina denně navštěvovat, klidně si jí brát domů nebo na vycházky (ikdyby na vozíku) apod. Ale jeden zásadní rozdíl v tom bude - vše bude beze stresu v klidu a nakonec si závěr života můžou i s babičkou užít příjemně nežli jen hádkami, přemlouváním ke všemu, neustále poslouchat nadávky apod. Pak až přijde jednou konec si rodina spíše oddychne a tazatelka třeba zjistí že jí je 40, 45 nebo 50. Nemá děti, rodinu, ale dle vás čisté svědomí? Já bych toto po svých dětech nikdy nechtěl ! A až jednou dojdu do věku kdy už budu na hraně nějaké soudnosti, klidně jim to pro jejich čisté svědomí uschvám písemně u notáře.
Zařídit babičce odbornou péči na 24h denně není "nechat napospas osudu". A když máte doma dvě dorůstající děti, nelze odejít z práce, žít z jednoho platu, živit čtyři členy rodiny a k tomu se celý den starat o nemohoucí babičku. Pak živoří nejen babička, ale i celá rodina, a věřte, že vím, co píšu.
Děkuji moc všem za reakce.
Babičce bude letos 84 let, počínající demence je dle lékařů vzhledem k jejímu věku prý normální, má lepší a horší dny, ale těch lepších je víc. Když jsem se sešla s paní psycholožkou v LDNce, která s babičkou několikrát mluvila, tak mi řekla, že babičce to zase nemyslí tak špatně, a že je prostě přesvědčená o tom, že je naše povinnost se o ni postarat a že to od nás očekává. Ale v nemocnici také tvrdila, jak se těší, až bude číst, poslouchat rádio, trénovat chůzi, to vše proto, aby se dostala brzy domů, jakmile byla doma, nic z toho se nedělo.
Je to opravdu téžké, babička se sama k chodítku ani nezvedne, nevím, zda opravdu nemůže a nebo jen nechce.Kdyby se alespoň z postele přesunula na toaletní židli, to by byla velká úleva.
Asi třikrát se stalo, že se "svezla z postele na zem", to byl děs, musela jsem zavolat manžela, aby mi pomohl ji dostat zpět na postel, sama jsem to nezvládla a táta po operaci může zvedat pouze 5 kg. Tak po těchto zkušenostech se babička asi přestala snažit ka jen leží.
Vzít si babičku domů není řešení, máme s manželem malý byt a babička nechce ze svého baráčku pryč v žádném případě.
Byla bych štastná, kdyby babička svolila k nějaké té pečovatelce, byla by to velká úleva. Domov důchodců samozřejmě větší, s otcem bychom se střídali tak, aby tam každý den u ní někdo byl, ale bez jejího souhlasu.. opravdu nevím. Sociální pracovnice v LDN mi řekla, že jí mám tu žádost o domov k podpisu podstrčit, nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Dát jí to nevědomky podepsat a pak s tím po celý zbytek života žít?
Pokud by se demence zhoršovala, že by o sobě nevěděla, to je asi něco jiného, ale takhle?
Babička má spoustu kamarádek, které ji navštěvují, přemlouvají k nějaké činnosti jako my, ale zatím marná snaha.
Nicméně něco musíme vymyslet, protože svůj život tomu obětovat nechci, už teď jsem na tom psychicky špatně, nevím, co bude třeba za rok.
Ahoj všem rádcům
uplynula zase nějaká doba a řekla jsem si, že napíšu, jak to v současné době vypadá.
Nastal velký posun, babička se trochu uklidnila a svolila k pečovatelské službě, nyní k nám dochází 1x denně kromě víkendů a je to neuvěřitelná úleva. Ale upřímně,už toho mám po takové době stejně plný kecky, když tam trávím každý večer a víkend. Tatínek z opečovávání už úplně vypadl, byl letos na druhé operaci a už se musí starat jen sám o sebe (a já o něj). Babička je na tom stále stejně, leží, nemá snahu si pomalu ani sama sednout, pořád stejné.
Teď přemýšlím, zda v této naší situaci zkoušet otěhotnět, myslíte, že se to dá zvládnout s malým dítětem? Máte někdo takovou zkušenost?
Je hezké, že se o příbuzné staráte, ale není Vaše povinnost jim obětovat svůj život. Kolik Vám je teď 35? když hned otěhotníte, porodíte v 36ti? Babička může ve stejném stavu být třeba dalších 5-10let. Budete s prvním těhotenstvím čekat až do přechodu a pak se dětí nedočkáte nikdy? Motáte se pořád v tom samém, odsouváte těhotenství na neurčito. Pokud dítě chcete, na nikoho se neohlížejte a nečekejte, už takhle Vám pomalu ujíždí vlak. Nikdo Vám nemůže vyčítat, že jste otěhotněla a nemohla se starat o nemohoucí.
Kristino, když jsem četla Váš příspěvěk, lekla jsem se, že jsem to psala já! Jak já Vám rozumím. U nás babička 84 let, sama v domku, demence, nechce pečovatelku ani do domova důchodců, začínající paranoia, agresivita... Můj tatínek - jediný syn, on při práci, a já jako vnučka jsem skoro vše obstarávala, do toho 2 děti... chtěla jsem jí vzít k sobě, ale máme malý byt, manžel navíc nechtěl, což se mu nedivím. Nešlo tu o fyzickou péči, ale byl to psychický teror, chtěli jsme to pořešit domluvou, vlídně, ale čím víc jsme to chtěli řešit, agresivita babičky se stupňovala...musela jsem pak vyhledat psycholožku, ta mi moc pomohla, získala jsem nový náhled na věc a spousta věcí mě pak přestala trápit. Abych to shrnula, s paní psycholožkou jsme se domluvily na tom, že já žiji svůj život, není to moje povinnost se o babičku starat (ačkoli to je hezké), já se mám pak postarat o své rodiče, pokud by babička byla v pořádku, tak by jistě byla ráda, abych byla štastná a věnovala se rodině, děti jsou pokračovatelé rodu Takhle za to může její nemoc a věk, má to několik fází, od odmítání té situace, agrese - a až pak ke konečnému smíření se se situací. U nás se situace vyřešila zhoršením zdravotního stavu, pádem, operace krčku, LDN a pak jsme jí rovnou nechali převést do domova důchodců. Podpis si nějak pořešte, nám to také radili všude, at to prostě nějak uděláme, že tato situace už není únosná-kdo nezažil, tak neví a spousta lidí možná i odsoudí. Babička je teď v pohodě, zvykla si, za ní jezdíme, stresy odpadly, dalo by se říct, že po několika letech jsme zase jako rodina v pohodě. Možná až otěhotníte, tak změníte vnímání a nejdůležitější bude pro Vás Vaše miminko, bude Vás potřebovat, to je holt život, takže se budete muset rozhodnout tak jako tak, jelikož pak se starat o babičku s miminkem bude nemožné, nebudete mít klid, budete pořád něco řešit a pak na to bude doplácet mimčo, že nebude mít maminku v pohodě, znám to z vlastních zkušeností. Možná že potom, až otěhotníte, tak babičce snáze vysvětlíte, že čekáte rodinu, pravnouče a že třeba pochopí, že se budete muset věnovat jemu, u nás to pomohlo jen zezačátku, pak se to vrátilo do starých kolejí, ale máte vlastní život tak ho žijte! Držím palce!
Kristýno zkuste zažádat pro babičku o příspěvek na péči, rozhodně to nezaplatí celodenní péči ale pomůže to a dokonce vy si to můžete jako pečující osoba zapsat na důchod. Víte někteří se zde pohoršují nad možností umístit nemocného do nějakého zařízení, kdo si péči o nemocného nezkusil, neví vůbec co to obnáší a jaký nápor je to pro celou rodinu. Já bych o umístění stále uvažovala.
doplněno 22.07.14 12:30:Pb, naprosto souhlasím. Starat se ano ale nenechat si sebrat svůj život.
Zajděte si na odbor soc. péče v trvalém bydlišti babičky a tam Vám poradí. Všechno se dá. Pečovatelku v terénu dělám a trochu o tom něco vím. Babička se bude muset holt přizpůsobit. Myslíte že je jediná v republice která se takhle chová? Ani náhodou. Hodně sil a na tu sociálku si zajděte. Tam Vám vyřídí i příspěvek na péči. Je ale otázka kolik babička případně dostane. Že máte strach aby neupadla a musíte u ní být není žádný argument. O příspěvku na péči si něco vygooglujte at trochu víte o co jde.
Díky všem za podporu.
Příspěvek na péči už jsem si vyběhala, takže finančně to je už únosné, dostali jsme druhou nejvyšší sazbu, takže posouzeno to bylo opravdu dobře. Vůbec jsem to nečekala.
Do domova důchodců jsme babičku taky chtěli hned z LDN umístit, ale bez jejího podpisu..Babička tehdy hrozně denně vyváděla, že pojede domů a nikam jinam. Sociální pracovnice v LDNce nám radila, abychom ji tam proti její vůli nedávali, že by to špatně dopadlo.
Máte pravdu, starat se můžu, ale obětovat svůj život nechci. Nejhorší je na to třeba nějakou dobu alespoň nemyslet, pořád se mi hodí hlavou,co je třeba zařídit a udělat, kam musím a nemusím. Přitom to babička ani neocení, protože jen spí.
Dneska si babička vzala do hlavy, že bude chodit o holi, pak v chodítku, no ani k jednomu se ani o píď nezvedla. Pak jsem strávila půl hodiny přemlouváním, at si lehne, jde spát, a zítra at cvičí s rehabilitační sestrou. Zase jsem se u toho rozčílila, pak mě to i mrzí, ale už stačí málo a všechno mě podráždí a vytočí.
Moc by mne zajímalo, jak péče o babičku tazatelky pokračuje.
Navazuji na tuto problematiku, hlavně na poslední příspěvek. Dnes ráno jsem zas nekontrolovaně reagovala, spíš vypěnila, důvod malicherný... senior se hrabe z postele v 7 hodin, protože údajně nemůže už ležet, nechá se ustrojit, nasnídá se a pak jde, ustrojený, ve spánku pokračovat, cca do 10 hodin. Bohužel podobné úlety mám čím dál častěji, hraničí to už skoro s nenávistí, hysterií, zuřivostí... prostě to už nezvládám, vytočí mě všechno... Pak se trápím výčitkami, co jsem to zač, když tady hulákám a třískám s nádobím. Prosím vás, řekněte mi, je někdo, kdo po létech pečování o seniora-dementa, to dělá s láskou, pochopením, v klidu a laskavě? Pokud ano, jak to dokázat? Podotýkám, že nejsem věřící, který by to bral jako úděl od boha a byl za to vděčný, beru to jako trest za všechno, co se mi podařilo kdy zvorat. Jenže mám obavy, že si znovu zakládám na tresty další, nejsem schopná se ovládnout. Ale potřebuji přežít, není jiné východisko. Jak?
pro lapka:
jedna se hlásí tady. Manžel šestým rokem po těžkém poškození mozku. Starám se o něj 24h. denně a sama! Krmím,umývám,chytám rány-agresivita,imobilní cca. z 80%,inkontinentní cca. z 80%.Peru 2-3 pračky denně. On si sám neudělá vůbec nic.Prostě mozeček jako miminko.Je mi skoro 60. Řešení z mé strany? Vím zní nepochopitelně ale kouřím,jak ho lapne "blbá" tak po jeho zklidnění jdu ven kouřit. Musím,buď bych začala pít,nebo bych si asi něco udělala,nebo jemu, musím kouřit,to mi pomáhá. Dám 1 a je mi fajn. Je to má berlička. Občas si zaplatím hlídání,jdu na kolo,na dobrou baštu do hospůdky,někdy jen tak do města a dělám si radosti sama pro sebe. Třeba si jen koupím malou kytičku za 20 na trhu.Nekoukám v telce na detektivky,pouštím si staré kabarety,komedie,vtipy a veselé pořady. Děti jsou moc daleko,dojedou cca. 2-3x ročně a brzy ujedou,manžel nikoho nesnese, neví ani co jsou děti zač i na mne si zvykal dlouho. Neví o pojmu manželka,děti,přátelé ap.Má rád klídek a má svůj svět. Má poštižení 4 st. a tím pádem máme nejvyšší příspěvek 12000kč. Pradala jsem chalupu a koupila malý byt a nechala vše upravit pro takto postiženého. Nespoléhat se na jiné,pomoc najdu vždy na konci svého ramene,nikde jinde. Nevyspala jsem se už více jak 5 let. Spím když se mi chce. Vypnu telku,lehnu a spím,naštěstí nemám s tímto problém. A důvod proč to vše zvládám takto? Nebudete mi věřit,ale já toho dědka stále ještě miluju a protože on byl celý život 100% manžel a nikdy mi ničím neublížil (aspoň o ničem nevím) tak mu to takto vracím. Dát do ústavu není pro mne řešení. S jeho záchvaty by byl přikurtovaný,pod sedativy někde na uzavřeném oddělení. A já bych ho měla stále v hlavě a asi bych se už nikdy nevyspala.Abych mohla být s ním doma před mým důchodem,prodala jsem co se dalo.Každá rodina by se měla nějak postarat o své nejbližší. v dnešní době toto vymizelo a je to škoda.Věřím že pisatelka dotazu se rozhodla ke své spokojenosti.
lidus: to mi říká spousty lidí ale přece: vo tom to je. když jsme se brali tak jsme si přece slíbili...v nemoci ve stáříap. Dřív bylo tot běžné. Dnes je to vyjímečné. Pokud se chci starat tak to jde. Když je ten člověk úplně b...tak má nárok na nejvyšší příspěvek. já to beru jako můj plat. Vím žádná sláva,vychází to na 16,66 kč. za hod. při 720hod. za měsíc. Pokud bych měla malé děti tak by to nešlo,už jen kvůli klidu pro děti a jejich psychice.Lidé dnes mají baráky za 2-3 melouny,auta a majetky ale babču v ústavu.Vím jeto těžké,je jiná doba ale...Za našeho mládí byla doba také těžká,ale my byli nějak jinak vychovani a viděli to v rodinách že se vždy postarají o nemohoucího.
Máš pravdu, babčo, je to řehole. Nějak jsem si zvykla, že musím tchyni pomoci a vydatně mi pomáhá manžel. Být na to sama, nezvládla bych to. Babča se ještě pohybuje /což je fajn/, ale zároveň je neustále znečištěná a dělá nám psí kusy. Utřela si zadek rukou, pomalovala zdi na záchodě. Ojedla pokojovky tak, že zbyly jen stonky. Dostala třešně, pecky si schovala a následně nasypala do polévky, pak jedla. Prostě každý den je nějaké vzrůšo.
Když už nevím, jak dál, jdu si kopnout do starého prádelníku. Smějete se mi asi, ale člověk se tím tak trochu odreaguje.
A víte, co je nejhorší? Lidé v okolí, kteří nikdy nic podobného nezažili, ale mají plné huby soucitu s ní.
1/ Sestřenice přítulník říká: "To víte, taky budete starý. Musíte se o ni postarat, je to vaše povinnost." Pak jsem se od sestřenice dozvěděla, že on vůbec neví, o čem je řeč. Svou matku prý dal do DD, nechal ji tam dožít, návštěvy velice sporadické. Ale teď má plnou hubu řečí, jak by to mělo být. Máma ležela v DD, on se věnoval svému velkému koníčku - parašutismu. A ani si na ni nevzdechl. Zato teď má jiný názor. Proč se sám nezachoval jinak?
2/ Stejně mluví i bývalý soused. Byli 3 bratři, všichni chlastali 1. ligu, ani jeden se neoženil, ani jeden neměl nikdy rodinu. Mámu měli hodnou, ale utrápila se z jejich prázdného života někdy v 70 letech věku.
Od takových "rádců" to tedy sedí. To potom běsním. Sami se chovali jako dobytek, ale radit umějí.
3/ Tchyně má ještě mladší sestru, ta je na tom vcelku dobře. Přivezou ji na návštěvu, ona párkrát vykřikne: "Jé, dobře vypadá, ta dobře vypadá!" Když vypije kafe, začne tahat svou dceru za rukáv, že už pojedou. Nikdy se nezdrží déle, než půl hodiny. Tak nevidí hromady podělaného prádla, koupání...
Prostě, připadám si jako pes u boudy. Nikam nejedeme, nic neprožijeme. Aspoň jeden z nás musí být doma. Mám jezdit sama někde po výletech? Ani by mě to nebavilo. Ale bereme to tak, že prostě musíme, dokud můžeme. Jen mě nejvíc naštvou ty hloupé řeči lidí, kteří nic podobného neprožili. Kde berou tu drzost soudit, když sami se nepostarali?
Pochopit může jen ten, kdo v tom žil a kdo ví, co to celé obnáší. To potom beru. Ale řeči od pitomců, kteří nezažili, nepečovali, neprali, nepřevlíkali, nevysvětlovali - na to reaguju jako býk na červené trenky. Jaga.
doplněno 17.06.15 04:50:Lapko, svatá pravda!
V okolí pořád jen slyšíme, jak se MUSÍME postarat. Většinou od takových, kteří se sami nestarali. Také mi často někdo radí: Zajdi si k holiči, na masáž, zajeďte si s dědou do kina, udělejte si pěkný den. Hezky se to poslouchá, ALE:
NIKDO VÁM NENABÍDNE, ŽE VÁM U NÍ PŮL DNE POČKÁ A OBSTARÁ JI.
Aby se ten hezký den nechal realizovat.
Teď nás pozval na začátek července jeden blízký příbuzný na oslavu svých sedmdesátin.Moc hodný člověk, už, bohužel, vdovec. Hodně rozvětvená rodina, všechny známe a máme je moc rádi. Přijede i kus rodiny z jižních Čech. Nevím, kdy jindy ještě budu mít příležitost je všechny takhle uvidět, potěšit se jimi. Přesto nejedeme, omluvila jsem nás.
Nikdo z těch tlachalů, kteří nám tlučou do hlavy, jak MUSÍME, nám nepomůže. S sebou ji vzít nemůžeme. Tak to vyřešíme jako pokaždé. Jak? BUDEME DOMA!
Naprostý souhlas, já ještě přidám jednu radu, která mně vytáčí - musíte si odpočinout, snažte se pěstovat své koníčky, jeďte na dovolenou, je to pro vás potřeba, nabrat síly... samosebou od lidí, jak píše Jaga. ádný z nich mi ovšem nenabídl, že to vezme denně na tři hodinky za mně...
to tedy nechápu,mám sehnanou ošetřovatelku-zdr. sestra a takto si přivydělává,platím jí 80-120/h. a ona dojde po dohodě na pár hodin. Vše je na domluvěi studentky zdr. školy si takto přivydělávají. S tím problém nemám a ani co znám pečující v okolí.
Věřím že nechápete, ale můj senior nikoho cizího nesnese, přestaly chodit i rehabilitační sestry, když měl zlomenou nohu, nespolupracuje a rozruší ho to. To ovšem nic nemění na tom, že mi vadí rady lidí, kteří tohle neznají.
pro lapka: toto je asi diskuze o ničem,vím o čem mluvím moc dobře. Manžel má takové agr. záchvaty,také nikoho nesnese ale obě víme že je to případ od případu a hlavně není každým dnem i hodinou agresivní. Existují ukl. léky od psychiatra a terénní služby co se tímto zabývají.Také jsme měli spousty ošetřovatelek co utelky,ale mezi nimi se vždy najde 1 která ví jak s těmito lidmi pracovat.To mi chcete lidi říct že od toho človíčka nemocného nejdete pár let vůbec z domu ani nakoupit? Zbytečná diskuze,nezlehčuji ale diskutuji. Toto je náš příběh(viz odkaz)jen aby byli pečující v obraze. Kladu důležitost na předposlední větu v tom odkaze.Vše jde zařídit i s péčí doma. Chce to jen vymyslet řešení vyhovující oběma stranám. Život je boj,ale chce to věci řešit, řešení se najde vždy i když je někdy cesta dlouhá a trnitá.
Marto, já asi nemám právo nějak teoretizovat, ale byla bych moc ráda, kdybyste si uvědomila, že vy píšete o milovaném muži, se kterým jste strávila celý svůj dospělý život, v tom nejintimějším smyslu slova. Lapka a babajaga píše o babičce, tchýni, která je pro ně vlastně cizím člověkem, který jim občas určitě i ublížil. Nepotřebují školení, ani pohrdání, potřebuji pár slov obdivu a útěchy. Útěchu a obdiv potřebeujete všichni, kdo se takto obětujete. Máte ho mít.
Staří lidé jsou jak malé děti, ty si taky kolikrát dělají, co chtějí..., a když je člověk zrovna nehlídá, tak vyvedou nějakou hloupost. Bohužel to tak je a péče o seniory se seníilitou je jedna z nejvyčerpávatelnějších prací. Hlavně tedy po psychické stránce, ale ta fyzická je taky nezanedbatelná. Nemáte někoho, kdo by vás aspoň na jeden den vystřídal? Nebo je to vaše povolání? Pokud ne, tak vám asi nezbývá nic jiného než zatnout zuby a pokračovat v péči až do konce. A psychiku si léčit pomocí např. meditací.
Lapko, nenechte si ukrást svůj život, svoji rodinu ten dementní jedinec i kdyby to byla vaše matka za to nestojí, on má svůj život za sebou.Vůbec si nedělejte výčitky a dejte nemohoucího člověka minimálně na ty 3 měsíce do LDM abyste si oddychla, sehnat nějaký domov není snadné.Vím, zní to možná krutě ale jen ten kdo se o někoho mnoho let staral to dokáže pochopit. Tvrdím, že nemocní by neměli být sobci a ještě za zdravého rozumu o svém dožití rozhodnout sami, mám RS stav se zhoršuje a už dnes mám sepsané, že nebudu-li se moct sama obstarat umístí mě rodina do nějakého "útulku" našetřeno snad mám, úplně nejraděj bych byla kdyby byla schválená euthanazie ale to je o něčem jiném.
Pro Martu - máte můj obdiv, ale je vidět, že to děláte z lásky, přijala jste ten úděl a proto ho snášíte vcelku dobře. Jenže já se k tomu rozhodla pod nátlakem situace, víceméně nedobrovolně, a nepřijala jsem to dodnes.
Pro Liduš - no 9 let už je nenávratně ztracených, mezitím už dostal nabídku umístění v pěkném DD, odmítl... je to těžké, nutit ho nemohu, dopadl by asi tak jak píše Marta - pod prášky živá mrtvola. Jinak s vámi souhlasím.
Víte, fyzicky to pro mne náročné není, je trošičku pohyblivý a já nejsem žádný lenoch. Ale už toho prostě mám dost, nezvládám emoce, ta věčná posluha, dementní řeči, ... stačí mi pohled na plného bažanta a jsem vzteklá. Dokonce si myslím, jestli by mu v DD nebylo líp, mezi lidmi, než doma se mnou, sestrou, věčně naštvanou a ukřičenou. Vyčítám si to, snažím se třeba si popovídat, ale on skoro neslyší, takže je brzy po řeči...Rozum mi říká, že to tak prostě je, taky budu jednou stará a nemožná, musím se postarat, lituju ho, ale už se mi ta cena za to zdá dost vysoká.
Zrovna jde v televizi, jak jsou týrání senioři... co dodat...
Můj příspěvek zněl v tom smyslu, že na tu péči NEMÁM, neumím to, nezvládám, nemám trpělivost... to je podstatný rozdíl proti paní Martě, která na to na rozdíl ode mně má. Takže se to nedá posuzovat, porovnávat - kdo to umí, jemu všechna čest a úcta, kdo to musí dělat z donucení a nerad, tomu hanba, že to neumí a dělá to 9 let špatně...
Ale teď prosím o radu znovu, o jinou, ale související. Seniora jsem objednala k lékaři, dali mi s ohledem na něj termín mimo ord. hodiny, ale když měl jet, odmítl. Děsím se příštího týdne, kdy má přijít sestra na odběr krve, což posledně odmítal taky a protože nespolupracuje, byl to pro sestru dost problém, takže je i otázka, zda to časem vůbec bude možné. Je svéprávný, ta demence není úplná. Co s tím? Fyzicky donutit nelze, po dobrém ani po zlém (přišla mi na pomoc dcera) taky ne. Někdo znalý a zkušený by si možná poradil, já nevím... Rodina mi říká, netrap se s ním a nech to osudu.
pro lapku a babku: tedy dámy Vy mi dáváte, ale asi jsem to špatně napsala. Nechtěla jsem tímto někoho urazit nebo mu dát najevo, že něco dělá někde špatně. Psala jsem jen své postřehy a zkušenosti jak to mám nastavené já. Pokud jste to někdo pochopil jako útok z mé strany tak se tímto omlouvám. Nebylo to vůbec takto myšleno. Asi nemá cenu už z mé strany toto více rozebírat. Tímto končím tuto diskuzi,nemíním už více reagovat a přeji všem pečujícím zbytek sluníčkového dne.
Martaa
ps pro lapku: máte na to. Kdyby jste neměla tak těch 9 let by jste to nedělala. Jen buďte na sebe víc hrdá a mějte se více ráda.
Tot vše.
Holky nehádejte se, každá děláte co můžete a jistě víc než musíte, kdo si to nezkusil nikdy to nepochopí. Já to mám ze dvou pohledů, 8 let ležela manželova babička, věčně podělaná, mě hladila po ruce a říkala mi paní doktorko. Starala se o ni její dcera a já jen vyjímečně, na štěstí, tehdy mi bylo nějakých 21 let, mimino, od půl roku děcka do práce a k tomu babča. Vím, zní to hrozně ale už tedhy jsem si říkala, co tu ten člověk bez mozku ještě otravuje. No a pak jsem si odležela, opravdu odležela, půl roku, dekubity si ani neumíte představit a kdyby manžel a dcera nechodili denně tak jsem na té posteli nejspíš za péče našeho zdravotnictví uhnila. Teď na vozíku také bez pomoci ani rána a ještě jsem vzteklá, že jsem svéprávná, chci všechno dělat sama a posvém,pak sebou praštím a je vymalováno, zkrátka není to semnou někdy jednoduché. A pak někdy příjde den, je jich čím dál méně, kdy se špacíruju bytem jen o berlích a jsem štastná, že můžu s vnučkama lézt po kolenách.
Opravdu smekám před všemi co o někoho bezmocného pečují, zcela jistě to není každý den s láskou, jistě jsou dny kdy je ta pečující osoba vyštavená na dřeň, proto si myslím, že není žádná hanba dát člověka minimálně do LDM a nabrat sil. L
Lapko, na aktuální otázku ohledně odmítnutí lékařského vyšetření a dalšího odběru krve vám odpovím podobně jako vaše rodina. Netrapte se tím. Pokud sama máte pocit, že přemlouvání a vysvětlování bylo dostatečné, ale přesto nezabralo, opravdu se nedá nic dělat. Projevy seniora jsou součástí jeho nemoci. Ta se nějak vyvíjí, samozřejmě k horšímu. Bez vyšetření to zkrátka bude o něco rychlejší.
K vašemu vyčerpání a neochotě se o seniora láskyplně starat. Také mám za sebou několik roků podobné řehole. A přestože jsem pečovala o maminku, navíc velmi hodnou, přicházely chvíle, kdy jsem všeho měla plné zuby. Ne po stránce fyzické, ale psychicky. Myslím, že se tomu říká vyhoření. Už vám to radili jiní - musíte na nějaký čas vypnout a načerpat nové síly. Jinak opravdu odrovnáte jen sama sebe. Já tyto rady slýchala také, navíc s upozorněním, že když se alespoň občas nevypne, tak pečující někdy zemře dříve než opečovávaný. Tak jsem platila pečovatelky, zařídila jsem pro maminku na 4 týdny odlehčovací pobyt. Nehleďte na peníze, je to opravdu potřeba. A hlavně - pomáhá to!
Jestliže váš senior odmítá cokoli, udělejte to nějak oklikou. Nechte si napsat lázně, nebo jděte sama marodit se zády, s gynekologickými problémy, ono se vždycky něco najde. Pak nebude jiná možnost než poněkud násilný, ale nutný převoz pána do LDN. Někomu se to bude zdát sobecké, ale věřte, že jen tomu, kdo neví, jak náročná celodenní péče o strého člověka je. A jak strašně důležitý je občasný odpočinek. Konzultujte celou věc se svým praktickým lékařem. Popravdě mu vysvětlete, že už nezvládáte. Předpokládám, že nebudete lhát, když mu vedle psychického vyčerpání popíšete i nespavost, žaludeční neurózu, odrovnaná záda. Váš pratkický lékař by vám měl pomáhat udržet vaše vlastní zdraví. A tedy i pomáhat najít alespoň krátkodobé řešení v nepřetržité péči o toho pána.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.